Ústavní soud stanovil ústavněprávní limity posuzování žalob na vydání bezdůvodného obohacení za nakládání s autorským dílem bez licence

06.05.2014

Ústavní soud, Brno, TZ 24/2014

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Stanislav Balík) dnes vyhověl ústavní stížnosti a zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, neboť jím bylo zasaženo do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Krajský soud v projednávané věci posoudil jako důvodnou žalobu Ochranné asociace zvukařů – autorů, o.s. (dále jen „asociace“) a uložil stěžovatelce zaplacení částky 2093, 20 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že stěžovatelka měla při svém podnikání zpřístupňovat svým zákazníkům rozhlasové vysílání prostřednictvím rozhlasového přijímače umístěného v její provozovně, a tím se bezdůvodně obohatit, jelikož tak užívala chráněná autorská díla spravovaná asociací, aniž by však s ní jako kolektivním správcem byla uzavřela licenční smlouvu.

Stěžovatelka nárok asociace neuznala, neboť dle svého tvrzení žádné zařízení umožňující sdělování autorských děl veřejnosti ve své provozovně (prodejna jízdních kol) neprovozovala. Uvedené zařízení vlastnila a provozovala její zaměstnankyně pro vlastní potřebu při práci, kterou v této provozovně vykonávala. Stěžovatelka zdůraznila, že z provozu zařízení nedosahovala jakéhokoliv přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu a souvislost s podnikáním je dle názoru stěžovatelky v tomto případě pouze časová a místní.

Ústavní soud shledal, že ačkoliv jde o svého druhu bagatelní spor, nebylo možné přehlédnout, že stěžovatelkou rozporované rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové v otázce posouzení důvodnosti nároku je po právní i skutkové stránce založeno na nadmíru formalistické interpretaci a aplikaci zákonných ustanovení, na extrémním nesouladu právních závěrů se skutkovými zjištěními, na nedostatečném odůvodnění co do rozsahu reakce na stěžejní argumenty (obranu) stěžovatelky, přičemž se současně jedná o rozhodnutí ve věci, kterou obecné soudy neposuzují jednotně.

Pro posouzení důvodnosti žaloby krajským soudem bylo rozhodující, zda stěžovatelka po dobu uvedenou v žalobě provozovala zařízení umožňující sdělování autorských děl veřejnosti (ve smyslu judikatury Soudního dvora), zda k tomuto sdělování autorských děl veřejnosti skutečno docházelo po celou dobu uvedenou v žalobě a zda se jednalo o díla autorů, jejichž práva je oprávněna asociace na základě zákona či smlouvy spravovat. Ani jeden z těchto prvků, jejichž současné naplnění Ústavní soud zdůraznil jako podmínku pro samotný úspěch žaloby, ovšem krajský soud nepodrobil, navzdory stěžovatelčině argumentaci, patřičnému hodnocení a omezil se na konstatování, že v její provozovně byl umístěn technicky způsobilý přístroj a že v průběhu provozní doby vysílal, na což soud usoudil ze zprávy jiného kolektivního správce o uzavřené smlouvě.

Právním názorem Ústavního soudu vysloveným v nálezu jsou vázány všechny orgány i osoby, z čehož vyplývá, že jsou jím vázány i obecné soudy rozhodující obdobné spory.

Nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 3076/13 dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu