Ústavní soud, Brno, TZ 56/14
I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Ivana Janů) částečně vyhověl ústavní stížnosti MUDr. Yekty Ergüna Uzunoglu a zrušil usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, neboť jím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Stěžovatel uvedl, že se v řízení před obecnými soudy domáhal náhrady škody, a to jako ušlého zisku z obchodu mezi společností Cromway Holding Ltd. a společnostmi Libinvest LLC se sídlem v Uzbekistánu a Hika Ltd. se sídlem v Ázerbajdžánu o dodávce náhradních dílů k lokomotivám, kde mu podle smlouvy o výhradním zastoupení společnosti Cromway pro jednání se společností Škoda Plzeň, a.s., měla náležet provize ve výši 2,5 % z prodejní ceny realizovaných obchodů, konkrétně (po valorizaci) 178.125.000,- Kč. Společnost Cromway měla dne 16. 9. 1994 uzavřít se společností Škoda Plzeň, a.s., smlouvu, jejímž předmětem měly mimo jiné být předmětné náhradní díly. Dne 14. 9. 1994 však byl stěžovatel zatčen a vzat do vazby. Podle stěžovatele tedy nemohl být uvedený obchod realizován, a to v příčinné souvislosti se zahájením jeho nezákonného trestního stíhání. Obvodní soud pro Prahu 2 svým rozsudkem ze dne 10. 2. 2011 žalobu stěžovatele zamítl, Městský soud v Praze uvedené rozhodnutí rozsudkem ze dne 31. 8. 2011 potvrdil a Nejvyšší soud poté usnesením ze dne 25. 9. 2012 pro nepřípustnost odmítl i stěžovatelovo dovolání v dané věci.
Stěžovatel prostřednictvím ústavní stížnosti brojil proti výše uvedeným rozhodnutím, přičemž nesouhlasil se závěry obecných soudů, podle nichž v řízení nebyla prokázána příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím o jeho vzetí do vazby a tvrzenou škodou.
Stěžovatel v ústavní stížnosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2012, který byl vydán v jiné jeho věci – v tomto řízení dospěl odvolací soud k závěru, že mezi nezákonnou vazbou žalobce, medializací vazby žalobce, ztrátou důvěry obchodních partnerů v jeho osobu a neuzavřením kupní smlouvy nemůže být dán vztah příčinné souvislosti, a proto k těmto tvrzeným okolnostem již neprováděl dokazování. Stěžovatel tento závěr zpochybnil, čímž napadl právní posouzení odvolacího soudu, neboť namítl, že odvolací soud nesprávně vymezil skutkové okolnosti, mezi nimiž měla být příčinná souvislost zjišťována. Proto dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolatelem vznesená otázka má zásadní právní význam, neboť nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud řešena, resp. měla být dovolacím soudem posouzena jinak, tudíž považoval dovolání za přípustné. Jestliže se však Nejvyšší soud v řízení, v němž bylo vydáno usnesení napadené ústavní stížností, nevypořádal se svými předchozími závěry, navíc formulovanými v rozhodnutí téhož senátu, rezignoval na svoji roli (ve smyslu předvídatelnosti svých vlastních rozhodnutí), čímž hrubě zasáhl do stěžovatelova základního práva na spravedlivý proces.
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje Ústavní soud též v postupu obecných soudů při provádění důkazů a posouzení stěžovatelovy námitky vůči němu. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného usnesení tvrdí, že z obsahu spisu se podává, že výslechy svědků J.K., Ing. J.J., Ing. L.S. a F.K. provedeny byly. Přitom již v odvolání proti rozsudku obvodního soudu stěžovatel poukazoval na skutečnost, že soud I. stupně se opřel o svědectví převzaté z jiného řízení namísto toho, aby svědky sám vyslechl. Tímto postupem nebyla stěžovateli vytvořena možnost pro kontradiktorní výslech svědků, čímž v konečném důsledku neměl patřičný důkazní prostor a příležitost prokázat skutková tvrzení, jež jsou z hlediska příčinné souvislosti v souzené věci relevantní.
Veden doktrínou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti orgánů veřejné moci Ústavní soud nepřezkoumával napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2 a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Případný ústavněprávní přezkum by byl za této situace předčasný.
Nález Ústavního soudu sp.zn. I. ÚS 4793/12 bude v brzké době zpřístupněn v databázi NALUS.
Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu