Ústavní soud zamítl jednu z ústavních stížností v problematice tzv. slovenských důchodů

13.09.2012

Ústavní soud, Brno, 13. září 2012 (TZ 27/12)

Ústavní soud dnes vyhlášeným

nálezem ze dne 5. září 2012 zamítl ústavní stížnost, již podala bývalá

zaměstnankyně federálního podniku Československé státní dráhy a v níž se

domáhala zrušení rozhodnutí o přiznání starobního důchodu. V nálezu

současně Ústavní soud upřesnil svůj právní názor týkající se

problematiky výpočtu důchodů zaměstnanců někdejších československých

federálních podniků.

 

Stěžovatelka

uvedla, že vždy byla státní občankou České republiky a že od 1. 9. 1984

byla zaměstnána u Českých drah, a. s., resp. dříve Československých

státních drah, Kontroly přepravních tržeb v Olomouci, která byla po

celou dobu jejím místem výkonu práce, a zde též podepsala pracovní

smlouvu. Když však požádala o starobní důchod, Česká správa sociálního

zabezpečení (ČSSZ) jí přiznala pouze 3 738 Kč měsíčně, a to proto, že

doba pojištění získaná do 31. 12. 1992 u výše uvedeného zaměstnavatele

byla považována za slovenskou dobu pojištění, a to v důsledku výkladu

čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o

sociálním zabezpečení č. 228/1993 Sb. a čl. 15 odst. 1 Správního

ujednání o provádění Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou

republikou o sociálním zabezpečení č. 117/2002 Sb. m. s. ČSSZ a posléze i

správní soudy v čele s Nejvyšším správním soudem totiž dospěly k

závěru, že rozhodující bylo sídlo organizační složky Československých

státních drah, a to odštěpný závod Správa přepravních tržeb Bratislava,

zapsaná v kdysi podnikovém, později obchodním rejstříku, pod kterou

spadala i Kontrola přepravních tržeb v Olomouci.

 

Za

tyto slovenské doby pojištění jí byl ze strany slovenské Sociální

pojišťovny v Bratislavě vyměřen dílčí slovenský důchod; podle Správního

ujednání však výplatu od Slovenské pojišťovny v Bratislavě na žádost

stěžovatelky později převzala ČSSZ, takže stěžovatelka dostává od ČSSZ v součtu a po přepočtu 13361 Kč měsíčně,

z toho – zjednodušeně řečeno – český dílčí důchod by činil 4405 Kč,

slovenský dílčí důchod pak 261 euro. Pro výši důchodu přitom byla

hodnocena jak doba pojištění získaná na území ČR po 31. 12. 1992, tak i

doba pojištění získaná na území společného státu před 1. 1. 1993: částka

13 361 Kč je tedy plným českým starobním důchodem. Navíc za dobu od 1.

6. 2007 do 30. 6. 2010 byl stěžovatelce formou jednorázového doplatku ve

výši 89 463 Kč vyplacen rozdíl mezi českým „dílčím“ a slovenským

starobním důchodem.

 

Ústavní soud při rekapitulaci dosavadních rozhodnutí na téma tzv. slovenských důchodů připomněl, že jejich motivem bylo nalezení spravedlivého zacházení s občany, kteří byli de facto poškozeni na výši důchodů v důsledku rozdělení federace

a na základě přijaté mezinárodní smlouvy mezi oběma nástupnickými

státy. Aniž by totiž tito občané v průběhu svého života migrovali,

mezinárodní smlouva je vystavila situaci, kdy měli pobírat důchod z

druhého státu se všemi riziky, které z tohoto modelu mohou plynout

(rozdílná úroveň ekonomik obou států a z toho plynoucí výše výpočtu

důchodu, rozdíly v měnových kurzech atd.). Osoby dotčené těmito pravidly

mohly nepochybně považovat takovou právní situaci za nespravedlivou a

cítily se legitimně poškozeny na svých právech. Ústavní soud proto ve

své judikatuře vytvořil pravidlo, podle něhož je třeba vyplácet tzv.

vyrovnávací či dorovnávací příspěvek do výše, která by byla přiznána

občanu České republiky, pokud by veškeré doby jeho účasti na důchodovém

pojištění byly považovány za doby české.

 

Ústavní

soud však zdůraznil, že je stále třeba mít na zřeteli i původní účel,

který předmětné mezinárodní smlouvy sledovaly a jímž bylo nejen určení

státu příslušného k přiznání důchodových dávek, ale rovněž i spravedlivé rozložení zátěže státních rozpočtů či veřejných fondů, z nichž je v tom kterém nástupnickém státě důchod vyplácen.

 

Ústavní

soud proto přisvědčil názoru, že výklad, podle něhož v případě

někdejších zaměstnavatelů s celofederální působností je třeba přihlížet

toliko k sídlu ústředí (jež ve většině takových případů bylo umístěno v

Praze jako hlavním městě někdejší federace), by narušil dosavadní

stabilitu zvoleného systému a navíc vedl k nezamýšlenému zatížení

veřejných rozpočtů v ČR. Takový výklad by vedl k závěrům, že rovněž

všichni slovenští občané pracující naopak celý svůj produktivní život na

Slovensku, avšak pro zaměstnavatele, jehož ústředním sídlem byla do 31.

12. 1992 Česká republika, což je právě i nyní posuzovaný případ ČSD,

mají nárok na výplatu důchodu od českého nositele důchodového pojištění.

 

Ústavní soud připustil, že jeho dosavadní judikatura mohla v tomto směru vyvolávat nejasnosti (např. nález sp. zn. III. ÚS 939/10 ze dne 3. 8. 2010), avšak odkázal na to, že ve svém pozdějším a významnějším plenárním nálezu sp. zn. Pl. ÚS 5/12

ze dne 31. 1. 2012 již Ústavní soud aproboval požadavek toliko

dorovnání důchodu na výši, jakou by stěžovatel dostával, pokud by

všechny jeho doby pojištění byly započitatelné podle českých předpisů, a

naopak nepožadoval, že by k výplatě důchodu za všechny doby důchodového

zabezpečení do 31. 12. 1992 měl být příslušná jen ČSSZ.

 

Navíc,

v případě stěžovatelky Ústavní soud nemohl přehlédnout, že stěžovatelce

je vyplácen starobní důchod na základě převzetí příslušnosti, a to ve

výši českého důchodu, tj. ve výši jakou by pobírala, pokud by všechny

doby důchodového pojištění byly počítány výlučně dle českých předpisů

(prostý součet vyplácených důchodů od českého a slovenského nositele

pojištění by byl nominálně asi o třetinu nižší). Navíc jí byl zpětně

vyplacen i rozdíl ve výších důchodů za období, kdy jí vznikl na starobní

důchod nárok.

 

Ústavní stížnost proto zamítl. Nález byl veden pod sp. zn. II. ÚS 2524/10 a jeho plné znění je k dispozici zde . Soudkyní zpravodajkou byla Dagmar Lastovecká.

 

 

 

 

 

 

Tomáš Langášek

generální sekretář Ústavního soudu