Ústavní soud zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení § 24 zákona o pozemních komunikacích

11.07.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 67/2017

 

Plénum Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) zamítlo návrh skupiny 18 senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení § 24 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích.

K přesvědčení o neústavnosti § 24 zákona o pozemních komunikacích dospěli navrhovatelé v souvislosti s návštěvou prezidenta Čínské lidové republiky, kdy Policie České republiky dne 29. 3. 2016 nevpustila účastníky řádně ohlášených shromáždění do prostor Hradčanského náměstí. Tento zásah byl podle navrhovatelů proveden nařízením uzavírky ve smyslu napadeného ustanovení a tvrzenou neústavnost ustanovení se snažili doložit tím, jak bylo v daném případě správním orgánem aplikováno. Poukazovali především na to, že vydáním uzavírky došlo k obejití zákona č. 84/1990 Sb., o právu shromažďovacím a tvrdili, že za současné právní úpravy lze o povolení uzavírky rozhodnout libovolně na základě jakéhokoliv myslitelného důvodu, v důsledku čehož se může ustanovení stát nástrojem represe.

Ústavní soud předesílá, že se v tomto řízení nemohl zabývat přezkumem konkrétního správního rozhodnutí, kterým byla nařízena uzavírka pozemních komunikací v oblasti Hradčanského náměstí, protože to je věcí nadřízených správních orgánů, případně správních soudů. Ústavní soud tak přezkoumával toliko ústavnost napadeného ustanovení zákona o pozemních komunikacích.

Napadené ustanovení umožňuje správnímu orgánu (a ve výjimečných případech vlastníkovi komunikace) k žádosti osoby, v jejímž zájmu má k uzavírce dojít, dočasně omezit obecné užívání pozemních komunikací částečným či úplným uzavřením komunikace. Správní orgán má tak možnost správního uvážení, zda k uzavírce přistoupí či nikoliv, případně v jakém rozsahu. Možnost správního uvážení však neznamená, že by mohl správní orgán postupovat libovolně. K částečnému či úplnému uzavření komunikace může správní orgán přistoupit pouze tehdy, pokud zájem žadatele na uzavření komunikace převáží nad jinými v úvahu připadajícími zájmy, jen v rozsahu zcela nezbytném pro dosažení tohoto zájmu a na dobu pokud možno co nejkratší. Mohou-li být rozhodnutím o uzavírce dotčena základní práva, musí správní orgán šetřit jejich podstatu a smysl. Pokud navrhovatelé namítají, že se správní orgány těmito zásadami neřídí a k uzavírkám přistupují „automaticky“, není možné toto případné porušování zákona řešit zrušením napadeného ustanovení, ale opravnými prostředky v rámci správního řízení, případně správními žalobami.

Za klíčový argument posuzovaného návrhu lze považovat tvrzený rozpor napadeného ustanovení s právem shromažďovacím, a to i s ohledem na prostor, který navrhovatelé věnovali konkrétnímu shromáždění, jež bylo dle jejich slov uzavřením komunikace znemožněno. Shromažďovací právo může beze sporu představovat klíčový prostředek pro vyjadřování názorů a pro zachování svobody a demokracie, avšak ani toto právo není absolutní. Přímo v Listině základních práv a svobod a mezinárodních smlouvách jsou stanoveny podmínky, za nich je možno jej omezit. Čl. 19 odst. 2 Listiny hovoří o možném omezení v případě, je-li dáno zákonem a je v demokratické společnosti nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, ochranu veřejného pořádku, zdraví, mravnosti, majetku nebo pro bezpečnost státu. K uzavření pozemní komunikace, na níž se má konat ohlášené shromáždění, může správní orgán přistoupit pouze a toliko tehdy, jestliže k uzavírce dojde za účelem dosažení jednoho z legitimních cílů uvedených v čl. 19 odst. 2 Listiny, toto opatření bude k dosažení tohoto cíle nezbytné a z podmínky, že omezení shromažďovacího práva bude vůči sledovanému cíli přiměřené.

Skutečnost, že aplikací napadeného ustanovení může být zabráněno shromáždění, které bylo řádně nahlášeno a nebylo zakázáno dle zákona o právu shromažďovacím, není podle názoru Ústavního soudu samo o sobě protiústavní. To však samozřejmě neznamená, že by mohl být shledán souladným s ústavním pořádkem takový postup, jehož cílem (převažujícím záměrem) by bylo použitím § 24 zákona o pozemních komunikacích v konkrétní věci znemožnit politické shromáždění, nikoliv naplnit účel napadeného zákona. Jinými slovy, pokud by postačovalo k dosažení tvrzeného cíle uzávěrky pozemní komunikace pouze zakázání shromáždění (bez nutnosti uzavřít provoz), nelze uzavírku podle § 24 zákona o pozemních komunikacích povolit, neboť by tím zjevně docházelo k obcházení zákona o právu shromažďovacím.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 21/16 je dostupný PDF zde (425 KB, PDF).