Ústavní soud zamítl návrh skupiny senátorů na zrušení odvodů a zdanění elektřiny z fotovoltaických (solárních) elektráren

16.05.2012

Ústavní soud, Brno, 16. května 2012 (TZ 19/12)

Ústavní soud dnes vyhlásil nález, kterým zamítl návrh skupiny

senátorů na zrušení právní úpravy, která zavedla odvody za elektřinu ze

slunečního záření vyrobenou od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 v zařízení

uvedeném do provozu v období od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010, dále

stanovila zdanění bezúplatně nabytých povolenek na emise skleníkových

plynů a naopak zrušila osvobození od daně z příjmu v případě energetiky

na bázi obnovitelných zdrojů.  Dle navrhovatelů byla napadená úprava v

rozporu se zaručeným právem vlastnit majetek dle čl. 11 Listiny, resp.

právem na ochranu proti zásahu do pokojného užívání majetku dle čl. 1

Dodatkového protokolu k Úmluvě (ve spojení s porušením principu

legitimního očekávání), se svobodou podnikání dle čl. 26 Listiny a se

základními náležitostmi demokratického právního státu, neboť napadená

úprava měla působit se zpětnou účinností.

 

Při svém

posouzení vzal Ústavní soud za východisko situaci, která vedla k přijetí

této úpravy. Jednalo se o stav, kdy rychlý rozvoj výroby energie

z obnovitelných zdrojů energie (OZE), který byl způsoben zejména

skokovým pádem cen fotovoltaických panelů, způsobil růst výše nákladů na

její financování, což vedlo k přehodnocení dosavadního postoje státu k

veřejné podpoře výroby energie z OZE. Ústavní soud přitom shledal, že

toto opatření mělo charakter tzv. nepravé retroaktivity; o pravou

retroaktivitu se nejednalo, neboť v nyní předložené věci je zřejmé, že

zdaňovací období, resp. období, v němž je vyrobená elektřina předmětem

odvodu s účinností právního předpisu teprve počíná (předmětem odvodu tak

vůbec není elektřina vyrobená před účinností zákona). I přes toto

konstatování se však jednalo o opatření mající za následek snížení

podpory výrobcům, jimž patnáctiletá doba garancí dle § 6 odst. 1 zákona

č. 180/2005 Sb. počala plynout před účinností novely v podobě zákona č.

420/2010 Sb. Zmíněná garance výkupních cen přitom měla zajistit

návratnost investice do výroby energie z OZE.

 

S odkazem

na nálezy Pl. ÚS 21/96 a Pl. ÚS 53/10 Ústavní soud uvedl, že pravá

retroaktivita je přípustná jen výjimečně, zatímco nepravá je obecně

přípustná; je v souladu se zásadou ochrany důvěry v právo tehdy, je-li

vhodná a potřebná k dosažení zákonem sledovaného cíle a při celkovém

poměřování „zklamané“ důvěry a významu a naléhavosti důvodů právní změny

bude zachována hranice únosnosti. I s ohledem na rozsáhlé srovnání se

zahraničními právními úpravami a judikaturou však Ústavní soud neshledal

na straně dotčených provozovatelů fotovoltaických elektráren ústavně

relevantní zájem na zachování dosavadní stanovené ceny za elektřinu z

obnovitelných zdrojů a zelených bonusů bez jejího dalšího krácení

odvodem, jenž by při vzájemném poměřování převážil nad výše zmíněným

veřejným zájmem na jejím snížení. Současně shledal v souvislosti

se zachováním návratnosti investice do daného typu elektráren (15 let), a

tím i zachování podstaty a smyslu dotčeného základního práva vlastnit

majetek, relevantní ekonomické důvody pro daná opatření a možnost danou zákonodárci přehodnotit výši podpor s ohledem na vývoj situace. Ústavní

soud taktéž neshledal porušení ústavního principu rovnosti v případě

dotčených provozovatelů elektráren (oproti elektrárnám uvedeným do

provozu dříve), neboť opatření zákonodárce bylo racionální, přiměřené a

prosté svévole.

 

Pokud jde o zavedení darovací

daně, jejímž předmětem je bezúplatné nabytí povolenek na emise

skleníkových plynů v letech 2011 a 2012 pro výrobu elektřiny, dospěl

Ústavní soud k závěru, že se jednalo pouze o snížení státní podpory

předpokládané zákonem dřívějším, přičemž nelze přisvědčit navrhovatelům,

že by takto zákonem nastavená výše podpory do budoucna vylučovala

jakékoli nově zákonem stanovené daňové zatížení (regulaci).

 

V případě

zrušení osvobození od daně z příjmu z provozu solárních zařízení

Ústavní soud uvedl, že daná právní úprava směřuje mj. k naplnění

významného veřejného zájmu (zachování stability cen energií, nezvyšování

veřejného dluhu apod.), kterým by bylo možné v duchu judikatury

Ústavního soudu odůvodnit i potenciální zásah do legitimního očekávání

poplatníků; zároveň i v této věci odkázal na předchozí části odůvodnění

nálezu. 

 

Ústavní soud v nálezu uzavřel, že volba

zákonných opatření směřujících k omezení státní podpory výroby energie

ze slunečního záření je za podmínek zachování garancí v rukou

zákonodárce. Princip právní jistoty totiž nelze ztotožnit s

požadavkem na absolutní neměnnost právní úpravy; ta podléhá mj. sociálně

ekonomickým změnám a nárokům kladeným na stabilitu státního rozpočtu. Ústavní

soud pak nad rámec věci samotné dodal, že s ohledem na individuální

rozměry každého případu nemůže vyloučit svůj eventuální zásah, kdyby

v jednotlivém případě (například v případech malovýrobců, kteří provoz

elektráren financovali z bankovních úvěrů a jsou zatíženi platbou

relativně vysokých úroků) měla napadená právní úprava tzv. rdousící

efekt, tedy zasáhla samotnou majetkovou podstatu výrobce elektřiny;

taktéž naznačil ve smyslu zákona č. 280/2009 Sb. (daňový řád) možnosti

řešení potíží těchto výrobců v případě neschopnosti dostát svým jinak

průběžně plněným závazkům.

  

Návrh byl projednán pod sp. zn. Pl. ÚS 17/11, soudcem zpravodajem byla Ivana Janů. Úplné znění nálezu je k dispozici zde .

 

Ivo Pospíšil, vedoucí analytického odboru