Aktuálně

Na této stránce naleznete chronologicky seřazené zprávy a oznámení Ústavního soudu, jimiž informuje širokou veřejnost i média o aktuálních rozhodnutích, připravovaných jednáních nebo jiných událostech, které souvisejí s jeho činností.

Ústavní soud znovu otevřel spor o určení vlastnického práva k několika jihočeským rybníkům

23.06.2020

 

Ústavní soud, Brno, TZ 56/2020

Třetí senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Radovan Suchánek) vyhověl ústavní stížnosti obchodní společnosti Rybářství Třeboň Hld. a. s. a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Českých Budějovicích, neboť jimi byla porušena práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví a na soudní ochranu, zaručená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Římskokatolická farnost – prelatura Český Krumlov [v tomto řízení vedlejší účastnice 1)] se v řízení před obecnými soudy žalobou podle § 18 odst. 1 zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o majetkovém vyrovnání“) domáhala určení vlastnického práva státu k šesti rybníkům. Žalobkyně tvrdila, že předmětné rybníky, jako původní majetek církve, přešly při privatizaci státního podniku Státní rybářství Třeboň na právní předchůdkyni stěžovatelky v rozporu s § 3 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění do 31. 12. 2012. Podle tohoto tzv. blokačního ustanovení nebyl předmětem tohoto zákona majetek, který na stát přešel po 25. 2. 1948 z vlastnictví církví, řádů a kongregací a náboženských společností. Obrana stěžovatelky a České republiky – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových [v tomto řízení vedlejší účastnice 2)] spočívala zejména v tvrzení, že nemovitosti přešly na stát před rozhodným obdobím podle § 1 zákona o majetkovém vyrovnání, vymezeným od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990 a tzv. blokačnímu ustanovení nepodléhají. Podle stěžovatelky nebylo z pozemkových knih zřejmé, zda dotčené nemovitosti nepřešly na stát již při první pozemkové reformě nebo před rokem 1948 postupem podle dekretů presidenta republiky. I kdyby tento názor nebyl správný, nabyla stěžovatelka podle svého přesvědčení vlastnické právo k nemovitostem vydržením. Obecné soudy žalobě vedlejší účastnice 1) vyhověly a určily jako vlastníka rybníků vedlejší účastnici 2), tedy stát. K přechodu nemovitostí podle názoru soudů nemohlo dojít přede dnem 25. 2. 1948. Nemovitosti podléhaly tzv. blokačnímu ustanovení a jejich přechod na stát byl podle konstantní judikatury absolutně neplatný. K vydržení vlastnictví pak dojít nemohlo, a to pro absenci dobré víry stěžovatelky v oprávněnou držbu nemovitostí. Kvůli obsahu privatizačního projektu a nutnosti objektivního hodnocení dobré víry stěžovatelky, personálně propojené s vedením privatizovaného podniku i Fondu národního majetku, měla mít stěžovatelka podle okresního soudu natolik silné indicie, že předmětem privatizace byl bývalý majetek církve podléhající tzv. blokačnímu ustanovení, že nemohla být dobrověrnou držitelkou privatizovaného majetku, a vlastnické právo k němu tak nemohla vydržet.

Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud. Ve své ústavní stížnosti zejména namítala, že otázka dobré víry nebyla v napadených rozhodnutích posuzována z pohledu tehdejší praxe obdobných privatizací rozsáhlého majetku, do nichž bylo zapojeno mnoho osob s různými úkoly. Stěžovatelka rovněž zpochybnila časové určení přechodu či převodu nemovitostí na stát a vyjádřila přesvědčení, že jsou v této věci přítomny okolnosti mimořádné povahy k „prolomení“ tzv. blokačního ustanovení.

Ústavní soud napadená soudní rozhodnutí přezkoumal z pohledu možného porušení ústavně zaručených základních práv a svobod, jak je namítáno v ústavní stížnosti, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podle Ústavního soudu totiž není situace ve věci tak zřejmá, jak ji v napadených rozhodnutích prezentovaly obecné soudy. Stěžovatelce je třeba přitakat v tom, že ke komplexní otázce rozsáhlé privatizace, jež se udála před téměř třiceti lety, přistoupily soudy excesivně zjednodušujícím způsobem.

V řízení podle § 18 odst. 1 zákona o majetkovém vyrovnání jsou pro zachování mezí ústavně zaručených práv na ochranu vlastnictví a soudní ochranu obecné soudy povinny pečlivě posuzovat, zda sporný majetek vůbec podléhal tzv. blokačnímu ustanovení. V situaci tvrzeného přechodu majetku na stát podle zákona č. 142/1947 Sb., o revisi první pozemkové reformy, není ústavně souladným postup, při němž soud z nedostatku důkazů o přechodu majetku na stát před rozhodným obdobím, tj. před 25. 2. 1948, vyvodí závěr o přechodu po 25. 2. 1948, a to v neprospěch účastníka řízení, který ohledně prokázání této skutečnosti neměl povinnost unést důkazní břemeno. Obecné soudy přitom ani nehodnotily vzájemný rozpor informací obsažených v privatizačním projektu o církevním původu nemovitostí.

Při hodnocení dobré víry v oprávněnost držby majetku, který osoba nabyla při tzv. velké privatizaci, nelze ztratit ze zřetele z principu demokratického právního státu plynoucí důvěru jednotlivce ve správnost aktů orgánů státu, zejména s ohledem na reálný průběh privatizací velkého rozsahu a jejich personální i organizační roztříštěnost. Vychází-li soud z informací obsažených v privatizačním projektu, musí je v intencích ústavně zaručeného práva na soudní ochranu pečlivě a ve vzájemné souvislosti hodnotit tím spíše, jsou-li neúplné či dokonce protichůdné. Závěry o absenci dobré víry v platnost přechodu privatizovaného majetku a o jeho vydržení nelze opřít toliko o nutnost objektivního hodnocení dobré víry. Z posuzování přítomnosti dobré víry, jako subjektivní kategorie, nejsou vyloučeny individuální okolnosti privatizace. Objektivní hodnocení dobré víry nemůže ústit v „mechanický“ příklon k téměř vždy možné přítomnosti teoretických pochybností o způsobilosti majetku být předmětem privatizace, v důsledku čehož by se dobrá víra držitele nepřípustně ocitla mimo ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod. Otázka, zda příslušná vědomost měla a mohla být nabyta, nevylučuje provedení důkazů a uvážení všech zvláštností za účelem maximálního přiblížení se k závěru o reálnosti vědomí o privatizovaném majetku jako podléhajícím tzv. blokačnímu ustanovení. Při hodnocení dobré víry v oprávněnost držby privatizovaného majetku musí soudy postupovat nejen se zřetelem ke všem individuálním okolnostem případu, ale i zásadním společenským změnám, ať jsou subjektivní či objektivní povahy. Tedy tak, aby výsledná skutková zjištění a příslušný závěr o vydržení nebyly v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Soudy však nijak nezohlednily ani vnější stránku věci, tj. že listiny sloužící jako stěžejní důkazy byly schváleny rozhodnutím státního orgánu. V tom případě měly vzít soudy v potaz i princip důvěry v akty orgánů veřejné moci. Byla-li stěžovatelka schválením privatizačního projektu ujištěna jeho správností, je nepřiměřené požadovat, aby aktivně zjišťovala jeho možnou nesprávnost s odůvodněním, že o údajném původu nemovitostí vědět „měla a mohla“. Tuto pochybnost nelze vypořádat odkazem na personální propojenost subjektů zapojených v privatizaci; na té bylo nezávislé rozhodnutí Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci o schválení privatizačního projektu státního podniku.

 Podle názoru Ústavního soudu obecné soudy v této věci neuvážily působení dobré víry, ačkoli z důkazního řízení a námitek stěžovatelky vyplývala řada skutečností hovořících pro její naplnění. Bylo povinností soudů posoudit tuto otázku se zřetelem ke všem okolnostem věci nasvědčujících tomu, že stěžovatelka vlastnické právo k nemovitostem vydržela. Nezabývaly-li se soudy komplexně otázkou dobré víry v naznačeném směru, nelze jejich skutková zjištění považovat za úplná a navazující právní závěr aprobovat.

Tímto postupem soudy porušily zákaz libovůle ve smyslu čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a ústavně zaručené právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěrem o neoprávněnosti držby nemovitostí spolu s neústavním způsobem posouzení přechodu nemovitostí na stát v rozhodném období porušily i její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

Věc se nyní vrací k Okresnímu soudu v Českých Budějovicích, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveným v tomto nálezu.

K výroku a odůvodnění nálezu zaujal odlišné stanovisko soudce Jiří Zemánek.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2707/18 včetně disentu je dostupný  zde (369 KB, PDF).