Ústavnost výše odměn za znalecké posudky

23.09.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 81/2015

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) zamítlo návrh skupiny 16 senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení § 16 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1967 Sb., k provedení zákona o znalcích a tlumočnících, ve znění vyhlášky č. 432/2002 Sb.

Z obsahu napadeného ustanovení vyplývá, že samotná odměna za znalecké posudky se pohybuje v různé sazbě (v rozmezí od 100 do 350 Kč za hodinu práce), klíčovým kritériem pro její určení je náročnost a míra odborných znalostí a je možné ji na základě jiných ustanovení vyhlášky moderovat, přičemž se hypoteticky může rozmezí hodinové odměny pohybovat od 80 Kč do 630 Kč. Navrhovatelé se domáhali zrušení napadeného ustanovení pro jeho rozpor s ústavním pořádkem, konkrétně namítali, že jím zakotvená úprava výše sazby odměn za znalecké posudky je značně podhodnocená a porušuje tak zejména právo znalců podnikat, zaručené čl. 26 odst. 1, dále je v rozporu se zákazem nucených prací zakotveným v čl. 9 odst. 1 a principem rovnosti v právech předvídaným v čl. 1 Listiny základních práv a svobod.

Navrhovatelé ve svém návrhu zdůraznili, že znalecká činnost je podnikatelskou činností, kterou mohou vykonávat znalci zapsaní do seznamu znalců a tlumočníků, vedeného u Ministerstva spravedlnosti. Uvedené však platí pouze pro jeden segment podnikatelské činnosti, kdy znalci svou činnost vykonávají v ryze soukromoprávních oblastech – např. oceňování nemovitostí za účelem stanovení jejich hodnoty při prodej. Navrhovatelé tak zcela pomíjí druhý segment znalecké činnosti, byť na něj sami paradoxně poukazují, a tím je zpracování znaleckých posudků vyžádaných orgány veřejné moci za účelem jejich provedení coby důkazního prostředku v soudním či jiném řízení před orgánem veřejné moci. Tuto část znalecké činnosti však nelze považovat za ryze podnikatelskou činnost, která je normována výhradně právními předpisy soukromoprávní povahy a je vykonávána za účelem zisku, jelikož znalec – na rozdíl od podnikatele – nenese riziko podnikání a do odměny, kterou za svoji činnost dostává, se nepromítají vynaložené náklady (cestovní výdaje, náhrada ušlého výdělku při předvolání, věcné náklady apod.), ty dostává zvlášť.

Ústavní soud nepovažuje právní úpravu obsaženou v napadeném ustanovení za takovou, která by zcela negovala, nebo by přinejmenším výrazným způsobem popírala smysl práva podnikat, či dokonce porušovala zákaz nucených prací. Samotná povaha znalecké činnosti, vykonávaná pro orgány veřejné moci, představuje svojí podstatou činnost ve veřejném zájmu a je proto chybné ji interpretovat jen jako jakoukoliv jinou podnikatelskou činnost, jejímž primárním účelem je dosažení zisku. Určitý zisk nad rámec vynaložených nákladů stávající právní úprava zaručuje a nikdo nesmí být k zařazení mezi znalce nucen.

Nepřípadné je též navrhovateli nabízené srovnání způsobů a výše odměňování znalců za znalecké posudky s některými dalšími subjekty, které se účastní soudních či jiných řízení před orgány veřejné moci, konkrétně se soudci, advokáty a státními zástupci. Je srovnáváno nesrovnatelné, když tyto subjekty mají (nejen) v těchto řízeních zcela zjevně odlišné pozice i funkce, čemuž také obecně odpovídá charakter a obsah zákonné či dokonce ústavní úpravy jejich postavení a činnosti, včetně způsobu odměňování. Z procesního hlediska je postavení znalců, s jistou dávkou zjednodušení, spíše srovnatelné s postavením svědků a způsobu úhrady jejich nákladů.

Ústavní soud tedy uzavřel, že napadená právní úprava neporušuje ústavně zaručená práva znalců a proto návrh na jeho zrušení zamítl.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 13/14 je dostupný PDF zde (343 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu