V případě dvou rovnocenných výkladových variant práva musí obecné soudy upřednostnit ústavněkonformní a eurokonformní výklad

21.07.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 62/2015

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatelky Generali Pojišťovna a. s. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2.

V původním řízení se jednalo o spor klienta zkrachovalé cestovní kanceláře, kterému byla na základě sjednaného pojištění záruky pojišťovnou Generali vyplacena jen část ceny zájezdu, jež odpovídala limitu sjednaného pojistného plnění. Rozdíl mezi touto částkou a cenou zájezdu požadoval klient po pojišťovně prostřednictvím žaloby u Obvodního soudu pro Prahu 2. Obvodní soud jeho žalobě vyhověl s tím, že dostane-li se cestovní kancelář do úpadku, je bez jakýchkoliv pochybností nutno vrátit zákazníkovi plnou cenu zájezdu, když opačný výklad postrádá jakékoliv logické odůvodnění. Vzhledem k tomu, že se jednalo o bagatelní částku nepřevyšující 10 tis. Kč, nebylo proti rozhodnutí soudu I. stupně přípustné odvolání, ve sporu neúspěšná Generali Pojišťovna a. s. se proto obrátila rovnou k Ústavnímu soudu s tím, že rozhodnutí soudu I. stupně porušilo její ústavně zaručená práva vlastnit majetek a právo na spravedlivý proces.

Ústavní soud předně konstatoval, že se v daném případě nejedná o věc bagatelní, protože projednávaný případ svým dosahem splňuje požadavky, které pro projednání jinak bagatelní sporné částky vymezil ve svém dřívějším nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13. Není samozřejmě bez významu, že bez ohledu na bagatelnost předmětu sporu může s ohledem na pravděpodobnost opakujících se případů mít tento případ dopad na právní pozici stěžovatelky, stejně jako na pozici ostatních subjektů v této oblasti (zákazníci, pojišťovny, cestovní kanceláře a Česká republika jako členský stát Evropské unie z hlediska požadavků, které na něj její právo klade).

Podstata argumentace stěžovatelky spočívá v tom, že spoléhala na to, že uzavře-li s cestovní kanceláří pro případ jejího úpadku takovou pojistnou smlouvu, která vyhoví zákonným podmínkám, včetně těch, které se týkají výše pojistné částky (§ 8 odst. 2 zák. č. 159/1999 Sb., o některých podmínkách podnikání v oblasti cestovního ruchu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání, ve znění pozdějších předpisů), bude v případě úpadku plnit právě jen v mezích takto sjednané pojistné smlouvy, a tedy že povinnost cestovní kanceláře sjednat pojištění záruky za své, z hlediska zákona relevantní závazky v plné výši, by musela být v zákoně vyjádřena výslovně. Oproti tomuto právnímu názoru však lze postavit rovnocennou výkladovou alternativu, tedy že povinnost plné náhrady zřetelně plyne z ustanovení § 8 odst. 2 ve spojení s § 6 zák. č. 159/1999 Sb., přičemž minimální limity sjednaného pojištění mají jen globálně eliminovat podhodnocování rizik při uzavírání pojistných smluv, kdy při sjednávání pojištění zpravidla není zřejmé, v jakém objemu budou zájezdy v příslušném roce prodány; tyto limity pak nijak neomezují cestovní kancelář v průběžném rozšiřování výše pojistného plnění podle skutečného vývoje tržeb; z druhé strany je nutno pokládat za součást řádné profesní péče pojišťovny, že využije možnosti přístupu k dokladům cestovní kanceláře podle § 8 odst. 3 zák. č. 155/1999 Sb., odůvodňující dle okolností změnu pojistné smlouvy.

Stěžovatelka namítala, že s ohledem na obsah právních předpisů, které byly pro řešení sporné otázky rozhodné, bylo nutné, aby obvodní soud položil předběžnou otázku Soudnímu dvoru EU. Ústavní soud však dospěl k závěru, že námitce stěžovatelky nelze přisvědčit. Povinnost položit předběžnou otázku nevzniká mimo jiné v případě, kdy z judikatury Soudního dvora EU již plyne řešení takové otázky, a to i tehdy, když nebyla zcela splněna podmínka naprosté shody sporných otázek. Taková situace právě v projednávané věci nastala, neboť těmito otázkami, tedy výkladem rozsahu pojistného plnění, a tím i pojistného limitu, se Soudní dvůr EU zabýval ve více případech. Dovolávání se zahraničních právních úprav není v této souvislosti namístě, neboť je věcí každého státu, jakým způsobem dosáhne účelu sledovaného směrnicemi – v tomto případě směrnicí Rady ze dne 13. června 1990 o souborných službách pro cesty, pobyty a zájezdy č. 90/314/EHS. Veřejné právo cestujícímu, jak je ve spotřebitelském právu obvyklé, zaručuje určitou právní pozici, kterou si nemohou pojišťovna a cestovní kancelář mezi sebou ujednat v jeho neprospěch, jak plyne nejen z práva unijního, ale i z práva vnitrostátního, a to tím spíše, že se jedná právě o smlouvu ve prospěch třetí strany, která ji (ovšem chráněna zákonem) nemůže nijak ovlivnit. V tomto směru se Ústavní soud ztotožnil s ústavněkonformním a eurokonformním závěrem obecného soudu, který konstatoval, že nelze použít omezení pojistného plnění vyplývajícího již z § 28 odst. 1 a 3 zák. č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě a o změně souvisejících zákonů, či pojistných podmínek pojišťovny, neboť soukromoprávní ujednání dvou podnikatelských subjektů nemůže vést k vyloučení nebo omezení zákonných nároků spotřebitele.

Současně Ústavní soud musel v této souvislosti zaujmout stanovisko k řešení otázek, které jsou spjaty s právem Evropské unie a ke kterým již v různých souvislostech zaujal stanovisko Soudní dvůr Evropské unie. Ústavní soud zde připomenul své závěry z nálezu sp. zn. III. ÚS 2782/14 (střet letounu s ptákem a nároky cestujících za zpoždění letu plynoucí z práva Evropské unie) a dospěl k závěru, že v tomto případě se jedná o situaci označovanou jako acte éclairé, tedy věc, která již byla judikaturou Soudního dvora Evropské unie dostatečně vyložena, takže nebylo třeba položit předběžnou otázku, jak požadovala stěžovatelka. Současně Ústavní soud vyložil vztah mezi vnitrostátními právními předpisy upravujícími pojistnou smlouvu a nároky zákazníků cestovních kanceláří a dospěl k závěru, že ani výkladem vnitrostátního práva obecný soud neporušil jak závazky České republiky plynoucí z jejího členství v Evropské unii, tak výkladová pravidla, která je třeba při tzv. eurokonformním výkladu práva České republiky dodržet.  Konečně se Ústavní soud v nálezu vyslovil ke své pozici při výkladu práva Evropské unie, když dospěl k názoru, že se nemůže vyhnout povinnosti posoudit, zda měla být obecným soudem položena předběžná otázka, neboť je při rozhodování o ústavní stížnosti vázán vlastním právním názorem (nález sp. zn. II. ÚS 1009/08), podle kterého nepředložení předběžné otázky podle čl. 267 Smlouvy o fungování EU může vést k porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Ochrana spotřebitele sice dle Ústavního soudu nepředstavuje některé ze samostatně ústavně zaručených základních práv a svobod, nicméně představuje jeden z principů, na nichž je založeno fungování Evropské unie a kterými se Česká republika jako její členský stát musí řídit. I pro moc soudní z uvedeného plyne povinnost interpretovat a aplikovat vnitrostátní právo „eurokonformním“ způsobem, tedy při více výkladových variantách volit tu, která bude v souladu s právem EU, v daném případě zejména v souladu s pravidly stanovenými v předmětné směrnici. Obvodní soud v nyní projednávané věci tomuto požadavku dostál a ze dvou rovnocenných výkladových variant zvolil variantu ústavněkonformního a eurokonformního výkladu. Zde Ústavní soud zdůraznil, že v případě sporného znění právního předpisu se uplatní domněnka in favorem conventionis, ze které plyne, že se náš zákonodárce nehodlal odchýlit od účelu sledovaného unijním právem, takže v pochybnostech je nutno sledovat výklad podaný orgány Evropské unie.

Text nálezu sp. zn. III. ÚS 1996/13 je dostupnýPDF  zde (454 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu