V určitých případech není nutné nahradit stíhané osobě újmu vzniklou v souvislosti s trestním řízením, které nebylo zahájeno svévolně a nebylo vedeno způsobem, který by vykazoval znaky libovůle

26.01.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 8/2016

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) zamítl návrh stěžovatele na zrušení usnesení Nejvyššího soudu, neboť jej neshledal důvodným.

Stěžovatel byl trestně stíhán pro podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu podvodu, toto stíhání bylo později zastaveno z důvodu jeho promlčení. Městský soud v Praze změnil právní kvalifikaci skutku na trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku, u tohoto trestného činu je však jiná, a sice pětiletá promlčecí lhůta jeho trestnosti. Ta v daném případě uplynula a nezbylo tedy, než trestní stíhání obžalovaných zastavit. Zároveň však v odůvodnění usnesení o zastavení trestního stíhání městský soud uvedl, že zjištěné skutečnosti umožňují učinit závěr o tom, že obžalovaní trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku skutečně spáchali. Stěžovatel se neúspěšně domáhal po státu náhrady škody vzniklé v souvislosti s popsaným trestním stíháním. Obecné soudy dospěly k závěru, že nárok na náhradu škody za nezákonné trestní stíhání lze stíhanému přiznat pouze za situace, kdy bylo trestní stíhání vedeno pro jednání dovolené, případně pro trestné jednání, kterého se však nedopustil obviněný. Spor o náhradu škody vyvrcholil před Nejvyšším soudem, který dovolání stěžovatele odmítl. Rozhodnutí dovolacího soudu napadl stěžovatel u Ústavního soudu.

Stěžovatel dle Ústavního soudu neprokázal, že by orgány činné v trestním řízení postupovaly takovým způsobem, který by nezbytně vedl k přiznání náhrady tvrzené škody v souvislosti s předmětným trestním řízením. Z pouhého neodsouzení stěžovatele přitom taková nezbytnost nevyplývá, neboť dle zásad českého ústavního pořádku není v určitých případech nutné nahradit stíhané osobě újmu vzniklou v souvislosti s trestním řízením, které nebylo zahájeno svévolně a nebylo vedeno způsobem, který by vykazoval znaky libovůle. Závěr o stěžovatelově spáchání činu, porušujícího trestní zákon, vyslovený soudy v občanskoprávním řízení na základě zkoumání trestních rozhodnutí, je s ohledem na specifické okolnosti projednávané věci legitimním důvodem pro nepřiznání stěžovatelem požadované náhrady vzniklé újmy. Je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení; takovým případem není situace, která nastala v projednávané věci, tedy stav, kdy byly teprve v průběhu trestního řízení na základě složitého a dlouhého dokazování objasněny skutkové aspekty páchané trestné činnosti, které však na základě toho musely vést k závěru orgánů činných v trestním řízení, že je třeba věc posoudit podle pro obviněného příznivější kvalifikace trestného jednání, a tudíž s tím důsledkem, že jeho trestní stíhání bude nadále nepřípustné, když promlčecí lhůta je podle nové právní kvalifikace kratší.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1391/15 je dostupný PDF zde (260 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu