Výpočet náhrady nákladů právního zastoupení musí být v souladu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání

15.06.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 63/2016

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, výroky II. a III. rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a výrok II. rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy po vedlejších účastnících neúspěšně domáhala náhrady škody a byla jí jako neúspěšné straně sporu zároveň stanovena povinnost uhradit vedlejším účastníkům náklady řízení. S ohledem na skutečnost, že s účinností ke dni 7. 5. 2013 byla nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 25/2012 zrušena vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení (dále jen přísudková vyhláška), byla určena výše nákladů právního zastoupení podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Stěžovatelka namítá, že při rozhodování, zda podá žalobu, byly důkladně zvažovány ekonomické souvislosti a do sporu vstupovala s tím, že maximální částka, kterou pro případ neúspěchu ve věci riskuje, se pohybuje okolo 800 000 Kč; nemohla předvídat ani zrušení přísudkové vyhlášky, ani způsob, jakým budou soudy poté náklady řízení počítat. Důsledkem aplikace advokátního tarifu namísto přísudkové vyhlášky se však celková náhrada nákladů řízení více než zdvojnásobila.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že v projednávaném případě nastal extrémní rozporu s principy spravedlnosti, neboť byl při rozhodování o nákladech řízení pominut princip legitimního očekávání, jehož se stěžovatelka dovolává, a zároveň bylo také výrazně zasaženo do majetkové sféry stěžovatelky. Zásada legitimního očekávání je jedním ze základních stavebních kamenů právního státu a je v projednávaném případě silně provázána se zásadou zákazu retroaktivity. Procesní pravidla a očekávání, s jakými účastníci do řízení vstupují, by zásadně neměly být v jeho průběhu měněny; pokud se tak již stane, jako právě v případě zrušení tzv. přísudkové vyhlášky, musí soudy tím více dbát na ochranu práv dotčených osob, účastníků řízení, v těch případech, kde se taková nepředvídatelná změna nastavených pravidel projeví.

Ústavní soud vyslovil v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 25/12, jímž zrušil tzv. přísudkovou vyhlášku 484/2000 Sb., nutnost přijetí nové právní úpravy, dodnes k tomu nedošlo. Po uplynutí více než tří let od zrušení vyhlášky, přes rozsáhlou novelizaci občanského soudního řádu, nebylo ani změněno ustanovení § 151 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (o. s. ř.), ani nedošlo k vydání nové „přísudkové vyhlášky“ Ministerstvem spravedlnosti, které tak nesplnilo svoji zákonnou povinnost plynoucí z ustanovení § 374a písm. c) o. s. ř.

Obecné soudy si proto v intencích názoru přijatého velkým senátem Občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozhodnutí ze dne 15. 5. 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010 (R 73/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), „pomáhají“ podpůrnými výpočty odměny podle advokátního tarifu za jednotlivé úkony právní služby. Tuto praxi obecných soudů lze však považovat pouze za jisté východisko z nouze vedené snahou o co nejméně komplikované a zároveň co nejvíce předvídatelné řešení. Jak vyplývá z výše uvedeného, v odůvodněných případech, kdy je použití advokátního tarifu v rozporu s principy spravedlnosti a legitimního očekávání, nelze jej pro rozhodnutí o náhradách nákladů za zastoupení aplikovat a je nutné postupovat jinak.

V odůvodněných případech lze určit výši nákladů právního zastoupení volnou (nikoliv libovolnou) úvahou o výši nároku – analogicky podle § 136 o. s. ř. Důvody, pro které byla přísudková vyhláška zrušena, se netýkají projednávaného případu, proto není vyloučeno ani to, aby se výpočet nákladů právního zastoupení odvíjel analogicky od vyhlášky č. 484/2000 Sb., přestože již byla zrušena.

Text nálezu sp. zn. IV. ÚS 3559/15 je dostupný PDF zde (215 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu