Blokování nelegálního hazardu na internetu není protiústavní

22.02.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 16/2017

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) zamítlo návrh skupiny 21 senátorů Senátu Parlamentu České republiky na zrušení ustanovení § 82, § 84 a § 123 odst. 5 zákona č. 186/2016 Sb., o hazardních hrách, neboť tato ustanovení nejsou v rozporu s ústavním pořádkem.

Ustanovení § 82 a § 84 upravují „blokaci“ nepovolených internetových her. Poskytovatelé připojení k internetu na území České republiky jsou podle nich povinni zamezit přístup k internetovým stránkám uvedeným na seznamu nepovolených internetových her (tzv. blacklistu), který vede, o zápisu z moci úřední rozhoduje, a stejně tak i výmaz z něj provádí Ministerstvo financí. Na seznam se zapisují internetové stránky, na kterých jsou provozovány hazardní hry, k nimž nebylo uděleno povolení, nebo nebyly řádně ohlášeny. Ve správním řízení o zápisu na seznam se účastníkovi (provozovateli hazardní domény, popř. držiteli dané domény) doručují písemnosti veřejnou vyhláškou, a pokud je známého pobytu nebo sídla, současně i na vědomí na jeho adresu. Poskytovatelé připojení jsou povinni zablokovat přístup do 15 dnů od zveřejnění v seznamu, který je dostupný na internetových stránkách ministerstva. Ustanovení § 123 odst. 5 vymezuje správní delikt spočívající v tom, že poskytovatel připojení neučiní v zákonné lhůtě opatření potřebná k zamezení v přístupu ke stránkám na seznamu a lze za něj uložit pokutu až do výše 1000 000 Kč. Navrhovatel vnímal institut blokace jako ústavně nepřípustnou cenzuru prováděnou svévolně orgánem výkonné moc a spatřoval v napadené právní úpravě nepřípustný zásah do svobody projevu, práva na informace a také do práva podnikat.

Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh není důvodný. Na rozdíl od kamenných provozoven je provozování hazardních her na internetu obecně podstatně hůře kontrolovatelné i nebezpečnější, a to již tím, že se k nim lze při absenci účinné regulace připojit v podstatě odkudkoli, mohou se jich účastnit snadno i děti nebo patologičtí hráči, hry probíhají rychleji a jde v nich o vyšší částky. Nelegální hazardní hry na internetu často unikají jakémukoliv zdanění, a to jak v cílové zemi, kde jsou nabízeny, tak i v zemi, odkud jsou provozovány. Tím, že nepodléhají regulaci ani zdanění, nabízejí výhodnější kurzy, pro hráče jsou atraktivní a navíc je neomezují co do věku, limitu sázek apod., právě tomu mají zabránit napadená ustanovení. Státy proto volí patrně jediné účinné (byť nikoliv dokonalé) řešení v podobě zablokování přístupu k internetovým stránkám, na nichž jsou nelegální hazardní hry nabízeny, tento postup je poměrně běžný i v ostatních zemích Evropské unie. Hazardní hry bývají provozovány ze vzdáleného zahraničí, odpovědné osoby jsou fakticky nedostižné a nepostižitelné a jednotlivé státy proto často postupují tak, že povinnost blokace ukládají poskytovatelům připojení k internetu, jejichž úkolem je efektivně, avšak pouze s vynaložením takového úsilí a nákladů, které od nich lze rozumně požadovat, zablokovat svým zákazníkům přístup k nelegálnímu hazardu.

Blokaci ilegálních hazardních her nabízených na internetu nelze přirovnávat k limitům omezení svobody projevu a práva na informace podle čl. 17 odst. 4, práva podnikat ve smyslu čl. 26 odst. 2 a ochrany vlastnického práva ve smyslu čl. 11 odst. 3 Listiny. Provozovatelům nelegálních hazardních her pojmově ani nemůže svědčit ochrana uvedenými ústavně chráněnými hodnotami, neboť jde o nezákonnou činnost, která ohrožuje řadu důležitých zájmů společnosti, navíc je často provázána se závažnými kriminálními aktivitami. Blokaci nelze přirovnávat k cenzuře internetu jako (systematické) kontrole či omezování sdělování informací – jde o technické opatření, jehož účelem je zamezit ilegálním aktivitám a které musí být používáno tak, aby nedocházelo k zásahu do legálního obsahu internetu. Ústavní soud neshledává rozpor s ústavním pořádkem ani v tom, že pravomoc k rozhodování o zařazení konkrétní internetové stránky na „blacklist“ zákon svěřuje správním orgánům; děje se tak ve správním řízení a výsledné rozhodnutí tak podléhá standardnímu soudnímu přezkumu, který je dostatečnou pojistkou zákonnosti postupu správních orgánů.

Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce ohledně neurčitosti právní úpravy. Co se týče pojmu „poskytovatele připojení k internetu“, lze v tomto směru odkázat na vyjádření vlády ohledně rozsahu odpovědnosti za správní delikt, podle kterého se odpovědnost za správní delikt při zamezení přístupu k závadným internetovým stránkám vztahuje pouze na podnikatele, kteří službu připojení k internetu poskytují jako předmět podnikatelské činnosti, a pokud je určitá osoba příjemcem služby připojení k internetu a k pochybení došlo na straně jejího dodavatele, je již tím zproštěna odpovědnosti za delikt, byť připojení v rámci své podnikatelské činnosti následně poskytovala dalším uživatelům.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 28/16 je dostupný PDF zde (313 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu