Další případ neústavního užití rozsudku pro uznání: žalovaného nelze sankcionovat za to, že neví, co jsou „správné právnické“ argumenty, jimiž by mohl úspěšně brojit proti žalobě

10.08.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 84/2016

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně pro porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Opakovaně po vydání plenárního nálezu potvrzujícího ústavní konformitu institutu rozsudku pro fikci uznání (č. 211/2016 Sb.) Ústavní soud v senátním rozhodování korigoval nadužívání tohoto institutu obecnými soudy.

Okresní soud v Novém Jičíně na základě návrhu akciové společnosti Heineken Česká republika uložil rozsudkem pro uznání stěžovatelce jako žalované zaplatit částku 150.000 Kč s příslušenstvím, protože stěžovatelka se jako ručitelka tuto částku zavázala uhradit za třetí osobu. Rozsudek pro uznání okresní soud vydal, ačkoli stěžovatelka včas podala odpor proti elektronickému platebnímu rozkazu, v němž uvedla, že žalovanou částku nemá a dluh neuznává, pobírá invalidní důchod, z něhož jsou jí již strhávány peníze exekutorem, a jí nezbývá na živobytí. Následně stěžovatelka okresnímu soudu ve lhůtě k vyjádření zaslala další přípis, v němž uvedla, že by k soudu ráda osobně „přišla a řekla, jak to bylo“. Okresní soud svůj rozsudek odůvodnil tak, že se stěžovatelka sice bránila včasným odporem, nicméně ve věci samé se dostatečně kvalifikovaně písemně nevyjádřila.

Pro řízení před odvolacím soudem jí byl s ohledem na její majetkové poměry ustanoven advokát. V odvolání poukázal na to, že okresní soud stěžovatelku nijak nepoučil, že by její vyjádření bylo nedostatečné, ani nebyla poučena o možnosti ustanovení zástupce. I podle odvolacího soudu však byly ve věci splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání. Okresní soud podle krajského soudu nepochybil ani v tom, že stěžovatelce neustanovil advokáta, ačkoli její majetkové poměry tomu odpovídaly, protože nešlo o záležitost složitou a stěžovatelka byla evidentně schopná se vyjádřit na výzvu soudu. Nejvyšší soud dovolání odmítl s tím, že se krajský soud při posouzení věci neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe.
Ústavní soud zopakoval z výše citovaného plenárního nálezu i ze své  dřívější rozhodovací praxe, že institut rozsudku pro fikci uznání podstatně redukuje možnost uplatnění procesních práv žalovaného, zejména jeho práva rozporovat žalovaný nárok či tvrzení žalobce a věc osobně vysvětlit před soudem.

Fikce uznání dle § 114b odst. 5 občanského soudního řádu proto nemůže nastoupit a rozsudek pro uznání nelze vydat v situaci, kdy žalovaný zřetelně projeví jednak svůj nesouhlas s žalobou a jednak svůj zájem účastnit se projednání věci a vyřešení sporu bez jakéhokoli záměrného ztěžování, zdržování či oddalování postupu soudu. Fikcí uznání a následně vydáním rozsudku pro uznání také nelze fakticky sankcionovat žalovaného, zejména jde-li o osobu právně neznalou, za to, že sám neví, jaké jsou ty „správné právnické“ argumenty a námitky proti žalobě, s nimiž by mohl být v řízení úspěšný. Naopak tato právní úprava je vyhrazena pro případy lhostejné či obstrukční pasivity žalovaného, jejíž akceptace by byla z pohledu žalobce nespravedlivou, a proto může mít onen přísný důsledek v podobě předstírání, že žalovaný nárok žalobce uznal. K fikci uznání je tedy nutno přistupovat jako k nástroji výjimečnému, přičemž podmínky jeho použití musí být interpretovány nikoli extenzivně, ale restriktivně. Nepřípadná a nespravedlivá aplikace § 114b odst. 5 občanského soudního řádu vede k porušení práva žalovaného být slyšen a vyjádřit se k věci, jakož i k porušení jeho práva na spravedlivý proces obecně, ba dokonce k odepření spravedlnosti.

Žalovaného nelze sankcionovat za to, že neví, co jsou „správné právnické“ argumenty, jimiž by mohl úspěšně brojit proti žalobě. Situaci nedostatečně kvalifikovaného vyjádření žalovaného na výzvu dle § 114b odst. 1 občanského soudního řádu (je-li zároveň zřejmá snaha žalovaného aktivně se účastnit řízení a včasného projednání věci) je naopak třeba řešit poučením žalovaného o tom, že jeho dosavadní skutková tvrzení jsou například neúplná a je nutné je doplnit, či o tom, co je pro posouzení dané věci relevantní, a podobně. Vyplývá-li z okolností věci, že žalovaný je nemajetný, měl by být rovněž poučen o možnosti požádat o ustanovení zástupce pro řízení. Poučení žalovaného přitom lze provést jak při nařízeném jednání, tak případně ještě před jeho nařízením v rámci přípravy jednání či písemně.

Právě takový postup byl přitom namístě i v nyní posuzovaném případě. Z obou podání, která stěžovatelka zaslala okresnímu soudu, vyplývalo, že stěžovatelka nemá dostatek financí a ráda by vysvětlila všechny okolnosti, jen neumí napsat právnické podání. Proto jí mělo být umožněno požádat o ustanovení zástupce a tohoto zástupce.

Protože okresní soud nepostupoval uvedeným způsobem, a naopak aplikoval fikci uznání dle § 114b odst. 5 občanského soudního řádu a následně rozhodl rozsudkem pro uznání, porušil stěžovatelčina ústavně zaručená práva na spravedlivý proces, zejména právo na přístup k soudu a právo být slyšena v řízení a vyjádřit se k věci. Stejného porušení ústavně zaručených práv stěžovatelky se pak dopustily krajský i Nejvyšší soud, které pochybení v postupu okresního soudu nenapravily.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1024/15 je dostupný PDF zde (218 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu