K počátku běhu promlčecí lhůty u nároku na náhradu škody na zdraví

12.04.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 36/2016

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Městského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované Fakultní nemocnici Královské Vinohrady zaplacení částky 35 100 000 Kč z titulu škody způsobené na zdraví. Dne 14. 11. 2002 se v dopoledních hodinách stěžovatelka v zařízení žalované podrobila koronarografickému vyšetření. I přes stížnosti na dušnost a bolest u srdce byla uložena na běžné nemonitorované lůžko, kde byla večer nalezena v bezvědomí. Po půlhodinové resuscitaci u ní sice byly obnoveny životní funkce, nicméně došlo k těžkému poškození mozku kvůli nedostatku kyslíku. Stěžovatelka byla rozhodnutím soudu zbavena způsobilosti k právním úkonům a jejím opatrovníkem byl ustanoven její manžel.

Obvodní soud pro Prahu 10 rozhodl o tom, že žaloba ze dne 14. 3. 2007 je co do základu důvodná a o výši nároku a nákladech řízení bude rozhodnuto v konečném rozsudku. K námitce promlčení nároku, kterou vznesla žalovaná, soud uvedl, že dvouletá promlčecí lhůta nemohla běžet dříve než od 15. 5. 2006, kdy opatrovník stěžovatelky požádal o předání videozáznamu vyšetření a žaloba tak byla podána stěžovatelkou včas. K odvolání žalované Městský soud v Praze žalobu zamítl, neboť žalobu posoudil jako opožděnou, když promlčecí lhůta podle něj začala běžet nejpozději 23. 2. 2005, kdy opatrovník stěžovatelky nahlížel do zdravotnické dokumentace. Dle odvolacího soudu není pro začátek běhu promlčecí lhůty rozhodující, kdy se poškozený dozví, jakým konkrétním úkonem či opomenutím bylo poškozeno zdraví, tedy kdy je po odborné stránce objasněno, které konkrétní pochybení nebo zákrok způsobily konkrétní škodlivý následek. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítnul.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, od kterého okamžiku počala běžet dvouletá promlčecí lhůta zakotvená v § 106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Podle tohoto ustanovení platilo, že právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Základním smyslem tohoto ustanovení je zejména ochrana poškozeného a nikoliv osoby, která škodu způsobila. Nárok na náhradu škody na zdraví totiž odráží specifický charakter této újmy, neboť škodlivý následek se může projevit i s určitým časovým odstupem. Zdraví je součástí fyzické integrity člověka a jako takové je chráněno čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Jak odvolací, tak i dovolací soud se zcela nedostatečně zabývaly argumentem stěžovatelky o tom, že subjektivní promlčecí lhůta mohla běžet nejdříve po dni 15. 5. 2006, kdy byl opatrovníkovi předán obrazový záznam vyšetření. Odůvodnění postrádá obecné zásady logiky i řádné posouzení, zda se stěžovatelka (její opatrovník) skutečně dozvěděla o tom, že jí byla postupem zdravotnického zařízení způsobena újma na zdraví. Ústavní soud nijak nepředjímá úspěšnost návrhu, je však nutné, aby v dalším řízení soudy přihlédly ke všem tvrzením stěžovatelky i k naplnění všech zákonných předpokladů skutečné vědomosti o vzniklé škodě, tzn. nejen o obecném povědomí o možné škodě a možném nositeli povinnosti škodu nahradit.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 834/15 je dostupný PDF zde (220 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu