K podmínce rasové perzekuce podle zákona o mimosoudních rehabilitacích

18.03.2014

Ústavní soud, Brno, TZ 13/2014

Ústavní soud dnešního dne vyhlásil nález, kterým vyhověl ústavní stížnosti Kristiny Colloredo-Mansfeldové a zrušil předchozí rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou v její věci.

Stěžovatelka se u okresního soudu domáhala obnovy řízení, které již dříve bylo před okresním soudem vedeno a ve kterém stěžovatelka žádala o vydání zámku Opočno a dalších nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Okresní soud v roce 2005 rozhodl, že stěžovatelka nesplňovala podmínky podle tohoto zákona, aby jí nemovitosti mohly být vydány, konkrétně podmínku rasové perzekuce jako důvodu pro konfiskaci předmětných nemovitostí jejímu otci ze strany německých nacistických orgánů v době druhé světové války. Okresní soud přitom byl při svém rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu ve stěžovatelčině věci, vyjádřeným v nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04. V tomto rozhodnutí se Ústavní soud přiklonil k užšímu výkladu pojmu „rasová perzekuce“, podle něhož má tento pojem dopadat „pouze na nejkřiklavější formy rasismu, páchané zejména formou holocaustu, nikoliv však jiné formy perzekuce z důvodů národnostních“.

Stěžovatelka dodatečně objevila nové důkazy o tom, že její otec byl židovského původu, takže byla splněna Ústavním soudem požadovaná podmínka rasové perzekuce ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích. Tyto důkazy přitom stěžovatelka v předchozím řízení bez své viny nemohla použít. Podle názoru obecných soudů ovšem ani nově předložené důkazy nemohly vyvrátit předchozí závěr o tom, že ke konfiskaci majetku stěžovatelčina otce ze strany Německé říše nedošlo z důvodu jeho případného židovského původu, ale z důvodu jeho „snah nepřátelských Říši“.

Ústavní soud ve svém dnešním nálezu uvedl, že není namístě překonávat závěry o výkladu podmínky rasové perzekuce učiněné v nálezu sp. zn. III. ÚS 107/04. Tyto závěry je však třeba chápat tak, že ke splnění oné podmínky sice nestačí „jen“ perzekuce národnostní, ale zároveň se nevyžaduje, aby perzekuce byla motivována výlučně rasově. Stačí, pokud rasovými důvody byla perzekuce motivována alespoň zčásti. Rasová, národnostní i politická perzekuce ze strany nacistických orgánů totiž snadno mohly do značné míry splývat a jednotlivé motivace od sebe nebylo možno oddělit.

Podle názoru Ústavního soudu stěžovatelka v řízení před obecnými soudy důkazy, které prokazovaly, že perzekuce jejího otce byla či mohla být alespoň zčásti motivována i rasově, skutečně předložila. Lze se přitom jen domnívat, do jaké míry okupačním orgánům v případě stěžovatelčina otce splývaly rasové a politické důvody, pro které se jej rozhodly pronásledovat jak majetkově, tak totálním nasazením. Bylo by pak zcela absurdním, aby dcera perzekvované osoby byla v přístupu k restituci zabaveného majetku znevýhodněna pouze proto, že její otec byl perzekvován nejen z důvodů rasových, ale také pro politické aktivity, jimiž se obrátil proti nacistickému režimu.

Pokud tedy obecné soudy chybně posoudily důkazy předložené stěžovatelkou, a proto zamítly její žalobu na obnovu řízení, zasáhly do jejího práva na spravedlivý proces – a to nejen samotným nesprávným hodnocením důkazů, ale zejména tím, že jí ve výsledku odepřely přístup k soudu (k obnovenému řízení). Tím se dopustily nepřípustného odepření spravedlnosti. V důsledku toho pak zasáhly i do jejího základního práva na ochranu vlastnictví.

Text nálezu sp.zn. I. ÚS 2430/13 dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu