K posouzení podmínek nabytí vlastnického práva vydržením věci podle starého občanského zákoníku

19.04.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 41/2016

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele Hlavního města Prahy a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudky Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatele na soudní ochranu a právo vlastnit majetek.

Vedlejší účastnice se žalobou domáhala proti stěžovateli určení vlastnického práva k pozemkům (oplocený vodárenský areál, Vodojem Kopanina – Stodůlky a oplocený areál bytových domů č. p. 974 a 975). Společně s dalším žalobcem tvrdila, že jsou spoluvlastníky předmětných pozemků zapsaní v katastru nemovitostí a stěžovatel je v katastru zapsán jako „duplicitní vlastník“. Své vlastnické právo dovozovala z rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 1988, vydaného ve věci projednání dědictví po jejím manželovi. Stěžovatel ve sporu tvrdil, že jediným vlastníkem pozemků je on. Vedlejší účastnice dle něj nemohla pozemky nabýt děděním po manželovi, protože ty nebyly v době jeho smrti v jeho vlastnictví. Již dávno před jeho smrtí byly totiž v roce 1978 za náhradu vyvlastněny ve prospěch státu, protože na nich měla být uskutečněna stavba vodojemu Kopanina a vodárenských zařízení.

Obvodní soud pro Prahu 5 svým v pořadí druhým rozsudkem žalobě vedlejší účastnice vyhověl, tedy určil, že je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny pozemků. Soud konstatoval, že žalobkyně nabyla vlastnické právo vydržením podle § 134 tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb., přičemž za počátek běhu vydržecí doby označil den 30. 5. 1988, kdy rozhodnutí Státního notářství nabylo právní moci. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudek soudu I. stupně potvrdil, Nejvyšší soud dovolání stěžovatele jako nepřípustné odmítl.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Obecné soudy v právě projednávané věci porušily zásady spravedlivého procesu, když extrémně vadně posoudily zákonem stanovené podmínky vydržení věci. V době rozhodné pro posuzovanou kauzu lze formulovat podmínky pro vydržení věci takto: nepřetržitá držba, tj. nakládání s věcí jako s vlastní (může jít o faktické ovládání věci nebo tzv. právní panství), dále existence tzv. oprávněné držby, jestliže je držitel se zřetelem ke všem okolnostem v dobré víře o tom, že mu věc patří a konečně oprávněná dobrověrná držba musí trvat po celou zákonem stanovenou dobu, tedy v případě nemovitostí 10 let.

Obecné soudy především vadně posoudily počátek běhu vydržecí doby, protože fakt vydání pravomocného rozhodnutí Státního notářství není způsobilý sám o sobě zahájit běh vydržecí doby. Vydržecí doba začíná běžet až okamžikem, kdy se vydržitel ujme oprávněné držby, tj. začne v dobré víře nakládat s věcí jako s vlastní. V nyní posuzovaném případě bylo za dané situace vyloučeno, aby vedlejší účastnice začala nakládat s pozemky formou jejich reálného užívání, protože pozemky byly převážně oploceny a byly využívány a spravovány zejména vodárenskou společností k provozování hospodářských aktivit. První doložitelný úkon, z něhož lze usuzovat na výkon tzv. právního panství (právní úkony, jimiž držitel projevuje svou vůli nakládat s věcí jako s vlastní, jedna z nutných zákonných podmínek vydržení věci), se stal teprve 28. 8. 1996, kdy vedlejší účastnice uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí s Obchodní společností Praha – čisté město. Teprve od tohoto data lze odvozovat počátek vydržecí doby. Při správně určeném běhu vydržecí doby by nebyla splněna podmínka desetiletého trvání oprávněné držby, protože žalobkyně pozbyla dobrou víru tím, že jí žalovaný dne 28. 4. 2006 doručil rozhodnutí o vyvlastnění pozemků.

Věc se nyní vrací k Obvodnímu soudu pro Prahu 5, který bude v dalším řízení vázán právním názorem Ústavního soudu, který je vysloven v tomto nálezu.

Text nálezu sp. zn. III. ÚS 875/14 je dostupný PDF zde (246 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu