K postupu obecných soudů při přiznávání náhrady nákladů řízení poškozeným v trestním řízení

03.03.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 20/2015

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Filip) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno právo stěžovatelky na ochranu majetku a právo na soudní ochranu.

Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Městský soud v Brně, vázán názorem Nejvyššího soudu, nepřiznal stěžovatelce jako poškozené náklady řízení ve výši 121 068 Kč, přičemž dospěl k závěru, že povaha věci a okolnosti případu ve smyslu ustanovení § 154 odst. 2 trestního řádu brání tomu, aby byla vedlejší účastnici – odsouzené za spáchání trestného činu podvodu - uložena povinnost nahradit náklady řízení vzniklé stěžovatelce. Za takovou okolnost považoval městský soud dohodu o narovnání, kterou zanikly nejisté závazky mezi odsouzenou a stěžovatelkou a byly nahrazeny závazkem novým. Stěžovatelka se tak podle soudu nemohla domáhat náhrady škody v adhezním řízení a náklady jí tak vznikly „v podstatě zbytečně“ a stěžovatelka se měla primárně soustředit na vymáhání nového závazku. Krajský soud v Brně se s těmito závěry soudu I. stupně ztotožnil a odvolání stěžovatelky zamítl.

Ústavní soudu konstatoval, že nepřiznání nákladů řízení poškozeného představuje dle zákonodárce výjimečný postup i v případech, kdy soudy odkáží poškozeného s jeho nárokem na občanskoprávní řízení, k čemuž v praxi dochází z různých důvodů. Závěr o nepřiznání předmětné náhrady nákladů řízení je tedy nutné, vzhledem k výjimečnosti takového postupu, zevrubně a důkladně odůvodnit a logickou interpretací skutkových okolností prokázat, že stěžovatelčina účast v trestním řízení byla zbytečně nákladná, například ve snaze poškodit odsouzenou. Tuto povinnost však obecné soudy v projednávané věci nesplnily.

Stěžovatelka se připojila k adheznímu řízení s nárokem, který přibližně dvojnásobně převyšoval částku, jež stěžovatelce náležela podle znění dohody o narovnání, uzavřené před začátkem trestního řízení. Oba nároky jsou tedy významně rozdílné a stěžovatelka, vedena snahou o získání náhrady přinejmenším té části škody, pro jejíž získání nebyla uzavřená dohoda dostatečným právním titulem, se obrátila na trestní soudy, jejichž povinností je v zákonem předvídaných případech přiznat náhradu trestnou činností způsobené škody. Pouhé formální poukázání na existenci dohody o narovnání, kterou však jeden z jejích účastníků již v rozhodné době očividně nepovažuje za uspokojivě řešící nároky související s trestnou činností mu způsobenou škodou, nelze považovat za ústavně konformní hodnocení zbytečnosti postupu, spočívajícího v domáhání se škody nad rámec takové dohody.

Trestní soudy mají dle Ústavního soudu povinnost vypořádat se se všemi spornými otázkami náhrady nákladů řízení samy, zvláště pokud by jejich čekání na konečné rozhodnutí civilních soudů mělo způsobit další újmu na majetkových právech, ať už stěžovatelky nebo vedlejší účastnice. Ústavní soud nemůže předepisovat, které z často i protichůdných zásad a hodnot mají v novém řízení převážit a uvedené výtky k postupu obecných soudů se vztahují pouze k jejich přístupu k odůvodnění napadených rozhodnutí, kterým se dostaly do rozporu s nároky kladenými na ochranu poškozeného v trestním řízení v demokratickém právním státě.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1397/14 je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu