K právu dítěte být slyšeno v soudním řízení

08.12.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 105/2015

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Tomáš Lichovník) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala udělení souhlasu se změnou příjmení nezletilého syna (*2001). Návrh matky byl odůvodněn tím, uzavřela druhé manželství, ze kterého se narodil další syn, a mezi všemi příslušníky domácnosti se vytvořily rodinné vazby. Nezletilý dlouhodobě pociťuje odlišnosti svého příjmení, sám projevil iniciativu k jeho změně a trvale ji spontánně projevuje. Zatímco soud prvního stupně stěžovatelce vyhověl a ke změně příjmení nezletilého přivolil, odvolací soud rozhodnutí změnil tak, že návrh zamítl.
 
Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Podle náhledu Ústavního soudu bylo pro posouzení ústavní stížnosti rozhodné především to, zda při rozhodování o návrhu na změnu příjmení nezletilého došlo ze strany krajského soudu k zachování práv nezletilého plynoucích z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte. Podle tohoto článku stát musí zabezpečit dítěti, které je schopno formulovat vlastní názory, právo tyto názory svobodně vyjadřovat ve všech záležitostech, které se jej dotýkají, přičemž se názorům dítěte musí věnovat patřičná pozornost odpovídající jeho věku a vyspělosti. Za tímto účelem se dítěti zejména poskytuje možnost, aby bylo slyšeno v každém soudním nebo správním řízení, které se jej dotýká, a to buď přímo, anebo prostřednictvím zástupce nebo příslušného orgánu, přičemž způsob slyšení musí být v souladu s procedurálními pravidly vnitrostátního zákonodárství.  Ústavní soud v odůvodnění poukázal na svůj dřívější nález sp. zn. I. ÚS 3304/13, ve kterém byl citován názor Výboru pro práva dítěte na právo dítěte být slyšeno, a dále odkázal na judikát Evropského soudu pro lidská práva ve věci Havelka a ostatní proti České republice.

Ústavní pořádek zaručuje dítěti právo, aby mohlo v řízení projevit své stanovisko k otázkám, jež se ho bezprostředně dotýkají. V rovině podústavního práva je při zjišťování rozumové a emocionální vyspělosti nezletilého dítěte třeba mimo jiné vycházet z ustanovení § 867 odst. 2 občanského zákoníku, podle něhož platí právní fikce, že o dítěti starším dvanácti let se má za to, že je schopno informaci přijmout, vytvořit si vlastní názor a tento sdělit. Z tohoto důvodu je po dosažení této věkové hranice nezbytné, nebrání-li tomu zvlášť významné okolnosti, zjistit přání dítěte přímo před soudem. Z protokolu o jednání před krajským soudem však takový postup neplyne. Odvolací soud sice uvedl, že mu byl názor nezletilého dobře znám z předchozího řízení. Nezletilý však měl být slyšen před odvolacím soudem přímo, neboť ten je již ve svém věku zjevně schopen formulovat své názory a soudce rozhodující o této na výsost osobní věci by měl mít osobní zkušenost s nezletilým, měl by mít možnost sledovat jeho psychosociální reakce na položené dotazy a více méně „vycítit“ opravdovost jeho zájmu o požadovanou změnu. Měl by umět rozlišit, zda jeho návrh na změnu příjmení vychází z dětského rozmaru, či niterné touhy po začlenění se do nové rodiny.

Skutečnost, že nezletilý nebyl před odvolacím soudem slyšen, se mohla projevit na výsledku odvolacího řízení a nepříznivě tak ovlivnit i stěžovatelku. Ústavní soud má za to, že tak došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva stěžovatelky na spravedlivý proces, jež je jí garantováno čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Věcí se nyní bude opětovně zabývat krajský soud, a to při zachování všech procesních práv nezletilého. Je zcela v kompetenci soudu, aby vyhodnotil názor dítěte, dal jej do souvislosti s dalšími skutečnostmi, a na základě toho rozhodl. V žádném případě z čl. 12 Úmluvy o právech dítěte nelze dovodit, že by názor dítěte, o kterém je v soudním řízení rozhodováno, byl pro soud zavazující a že by tudíž nemohl rozhodnout odlišně od tohoto názoru.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 3900/14 je dostupný PDF zde (275 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu