K právu osob vězněných pro odepření vojenské služby před účinností Evropské úmluvy na přiměřené zadostiučinění

23.04.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 41/2015

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Stěžovatel byl v roce 1981 uznán rozsudkem Vojenského obvodového soudu Prešov vinným trestným činem nenastoupení služby v ozbrojených silách a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvou let nepodmíněně, přičemž trest vykonal v celkové délce 400 dnů. Usnesením Krajského soudu v Ostravě byl roku 2011 tento odsuzující rozsudek zrušen. Stěžovatel poté uplatnil u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu nemajetkové újmy za nezákonné věznění. Ministerstvo spravedlnosti jeho nároku nevyhovělo, proto se stěžovatel obrátil s žalobou na Obvodní soud pro Prahu 2, který nejprve stěžovateli vyhověl a přiznal mu zadostiučinění ve výši 360 000 Kč. Tuto částku stěžovateli ministerstvo také vyplatilo, ovšem zároveň podalo úspěšně opravné prostředky. V novém řízení obvodní soud stěžovatelovu žalobu zamítl s odůvodněním, že nárok na náhradu nemajetkové újmy nemá oporu ve vnitrostátní zákonné úpravě a s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu je vyloučena i přímá aplikace Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (Evropská úmluva), neboť k nezákonnému omezení stěžovatelovy osobní svobody došlo ještě před tím, než se stala pro ČR závaznou, a okamžik, kdy došlo k zastavení trestního stíhání stěžovatele, na tom již nemůže nic změnit. Městský soud v Praze ovšem vyhověl stěžovatelovu odvolání, přičemž vyšel z judikatury Ústavního soudu, podle níž pokud došlo v rámci rehabilitace ke zrušení rozhodnutí vynesených soudy nedemokratického režimu, přísluší osobám nezákonně zbaveným svobody právo na majetkové i nemajetkové odškodnění.

Ministerstvo spravedlnosti podalo proti tomuto rozsudku dovolání, jemuž Nejvyšší soud v únoru 2015 částečně vyhověl, zamítl žalobu stěžovatele na 360 000 Kč a stěžovateli pouze přiznal právo na náhradu nákladů řízení a slovně konstatoval porušení jeho práv minulým režimem bez finanční náhrady. Tak Nejvyšší soud ve svém rozsudku vyložil stanovisko pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 ze dne 25. 11. 2014 (publikované pod č. 297/2014 Sb.).

Ústavní soud vyhověl stěžovatelově ústavní stížnosti proti tomuto rozsudku, přičemž shrnul dosavadní vývoj přístupu Ústavního soudu k otázce takzvaných odpíračů vojenské služby, který ukončilo uvedené plenární stanovisko. V něm Ústavní soud nejprve prvým výrokem uznal, že jeho dosavadní výklad čl. 5 odst. 5 Evropské úmluvy, uplatňovaný některými senáty, byl chybný, a nově poskytl ve stanovisku výklad správný. Druhým výrokem se však zaměřil na žadatele, kteří požádali o přiměřené zadostiučinění, přičemž byli stejně jako stěžovatel inspirováni jeho dřívějším chybným výkladem, a ve vztahu k nim založil druhým výrokem stanoviska fikci, že k dosud podaným žádostem je třeba přistupovat tak, jako by onen původní výklad byl správný, neboť právě na tomto předpokladu bylo založeno jejich legitimní očekávání, že i jim bude poskytnuto přiměřené zadostiučinění stejně jako jejich kolegům, kteří měli to štěstí, že o nich soudní soustava již stihla rozhodnout. Vzhledem k míře utrpení, kterou u nich perzekuce minulým režimem z důvodu jejich přesvědčení nutně vyvolávala, i vzhledem k výši přiznávaných částek, šlo přitom o legitimní očekávání rozhodně nikoli bagatelní, nýbrž takové, jemuž někteří žadatelé mohli výrazně přizpůsobit své hospodaření i životní plány. Tak tomu bylo i v případě stěžovatele v této věci, který již dostal předmětnou částku dokonce vyplacenu a měl by ji podle Nejvyššího soudu vracet.

Ústavní soud proto připomněl, že nároky jednotlivců, kteří v době nesvobody odmítli z důvodu náboženského či obdobného přesvědčení nastoupit vojenskou službu, a byli proto nespravedlivě odsouzeni a uvězněni, které byly vzneseny před vydáním stanoviska pléna sp. zn. Pl.ÚS-st. 39/14 je třeba brát stejně vážně jako ty, které byly před vydáním stanoviska i rozhodnuty, a to i z hlediska výše odškodnění. Je proto namístě těm jednotlivcům, kteří své nároky uplatnili před vydáním citovaného stanoviska, přiznat i přiměřené zadostiučinění v penězích, a to ve výši odpovídající tomu, kdyby se na jejich nespravedlivé věznění v době nesvobody skutečně vztahoval článek 5 odst. 5 Evropské úmluvy. Ani zákonodárce, a tím méně pak soudy, totiž jistě nemohou odškodnit všechna příkoří, která vznikla v době nesvobody. Ovšem tam, kde již soudní rozhodnutí, byť byla založena na nesprávném výkladu vnitrostátního práva či mezinárodní úmluvy, založila legitimní očekávání poškozených, že právě jim učiněné křivdy se stát rozhodl odškodnit; nemohou soudy tato legitimní očekávání zklamat ve vztahu k poškozeným, kteří své nároky uplatnili dříve, než Ústavní soud uznal chybnost svého dosavadního výkladu. Jinak řečeno, je lépe, když za později uznanou výkladovou chybu Ústavního soudu ve prospěch obětí komunistického režimu zaplatí prostředky státního rozpočtu, než aby měly tyto oběti pocit, že s nimi i státní orgány demokratického režimu hrají nedůstojnou hru na zklamanou naději.   

Z této perspektivy měl podle Ústavního soudu o věci rozhodnout i Nejvyšší soud. Měl se tedy při posouzení stěžovatelova nároku pomyslně přenést do doby, kdy judikatura Ústavního soudu opřená o chybný, žadatele o přiměřené zadostiučinění favorizující, výklad Evropské úmluvy nebyla ještě zpochybněna, a stanovit, jaký nárok by podle takto vyložené Evropské úmluvy stěžovatel měl. Ústavní soud si byl vědom toho, že ambicí státních orgánů nemůže být odškodnění všech křivd minulého režimu, v pochybnostech ovšem mají soudy rozhodovat ve prospěch rehabilitace, a nikoli v její neprospěch; a demokratický režim nemá ke křivdě vytvořené nedemokratickým režimem přidávat křivdu další.    

Nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 819/15 je dostupný PDF zde (227 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu