K výši náhrady škody způsobené pracovním úrazem

16.02.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 17/2016

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaromír Jirsa) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a rozsudek Krajského soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Předmětem řízení před obecnými soudy byla náhrada škody vzniklá stěžovatelce v důsledku pracovního úrazu, který utrpěla jako zaměstnankyně spol. Kaufland Česká republika v. o. s. a který spočíval v silném poškození zad. V důsledku pracovního úrazu musela být stěžovatelka podrobena operaci páteře (vyhřezlé ploténky) a lékařským nálezem pozbyla dlouhodobě pracovní způsobilost vykonávat práci daného druhu. Obecné soudy všech stupňů shledaly naplnění předpokladu odpovědnosti spol. Kaufland v. o. s. za škodu způsobenou stěžovatelce pracovním úrazem a jejich rozhodnutí se tak liší pouze co do výše odškodnění bolestí a ztížení společenského uplatnění. Zatímco Okresní soud v Kolíně stěžovatelce za aplikace § 372 ve spojení s § 388 zákoníku práce a § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31. 12. 2013, přiznal odškodnění ve výši 429 600 Kč ve výši desetinásobku základního bodového ohodnocení, resp. patnáctinásobek základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění, Krajský soud v Praze nárok snížil na částku 169 800 Kč jako na pětinásobek základního bodového ohodnocení odškodnění bolesti i ztížení společenského uplatnění. Učinil tak ovšem způsobem, který Ústavní soud považuje za ústavně nekonformní, neboť naplňuje znaky nepřípustné svévole v soudním rozhodování.

Krajský soud žádným způsobem nespecifikoval, proč právě pětinásobek základního bodového ohodnocení odpovídá konkrétním okolnostem případu a je přiměřený. Přitom ustanovení § 7 odst. 3 předmětné vyhlášky ani nepředpokládá, že by výše odškodnění musela být vyčíslena jako určitý konkrétní násobek základního bodového ohodnocení, přičemž značně rozšířený výklad tohoto ustanovení v soudní praxi vypovídá o celkově problematické koncepci této (dřívější) podzákonné úpravy. Byť Ústavní soud není povolán nahrazovat rozhodovací činnost obecných soudů a vyjadřovat se ke konkrétní výši odškodnění, jeví se částka, přiznaná krajským soudem, vzhledem ke skutkovým okolnostem případu a rozsahu poškození zdraví stěžovatelky, jako nepřiměřeně nízká.

V této souvislosti je třeba poukázat na zjevnou a dlouhodobou disproporci mezi základními sazbami odškodnění podle předmětné vyhlášky a skutečným rozsahem újmy poškozených, a to zejména v typově závažnějších případech. To ostatně vedlo ke zrušení vyhlášky tzv. novým občanským zákoníkem s účinností od 1. 1. 2014, kdy došlo v případě povinnosti k odčinění újmy na zdraví k celkové koncepční změně právní úpravy, která stanovení konkrétní výše zcela ponechává na posouzení soudu. Jako nezávazné vodítko byla následně Nejvyšším soudem vydána Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, která sice zavádí určitou podobu bodového ohodnocení, avšak pouze pro oblast odčinění bolestí. Pro oblast ztížení společenského uplatnění metodika bodový systém zcela opouští a vymezuje obecný rámec vlivu na dosažení aktivity a participace. Lze dodat, že z hlediska ochrany ústavnosti může být problematické i omezené bodové hodnocení podle metodiky Nejvyššího soudu, neboť při odčinění újmy pojmově nelze rozhodovat na základě určitých tabulkově předvídaných bodových počtů, ale výhradně vycházet z dokazování a s náležitým zřetelem k okolnostem konkrétní věci, což dal ostatně jasně najevo i zákonodárce v nové úpravě.

Pro oblast odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění způsobené pracovním úrazem bylo vydáno nařízení č. 276/2015 Sb. (účinné od 26. 10. 2015), které pro tuto oblast znovuzavádí systém bodového hodnocení. Takovýto postup se z pohledu Ústavního soudu jeví jako problematický, protože jednak nerespektuje systém stanovení náhrady podle metodiky Nejvyššího soudu, a především opomíjí výchozí premisu rekodifikovaného civilního práva, totiž že rozhodovací činnost soudů při stanovení konkrétních částek je třeba oprostit od vlivu moci výkonné, která není oprávněna limitovat soudy v přiznávání spravedlivé a dostatečné náhrady.

Na obecných soudech v dalším řízení bude, aby v souladu s právním názorem Ústavního soudu znovu projednaly případ stěžovatelky, a o jejím nároku na náhradu škody způsobené pracovním úrazem rozhodly tak, aby výsledná částka přiznaného odškodnění co nejvíce odpovídala okolnostem konkrétní věci a skutečným následkům, které stěžovatelka utrpěla v důsledku pracovního úrazu.

Text nálezu sp. zn. IV. ÚS 3122/15 je dostupný PDF zde (276 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu