Kdo je vlastníkem odpadu vzniklého v souvislosti s výstavbou supermarketu?

13.12.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 126/2016

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky společnosti GLUTTON, a. s. a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a výroky I. a II. rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu a právo na ochranu vlastnictví.

Podstatu řízení před obecnými soudy tvoří spor, který vznikl v souvislosti s výstavbou supermarketu INTERSPAR Brno-Cejl na místě bývalého průmyslového objektu zakoupeného společností SPAR Česká obchodní společnost s. r. o. Při demolici tohoto objektu vznikl odpad, jenž nebyl umístěn na skládku, ale na pozemky ve vlastnictví stěžovatelky (v řízení před obecnými soudy žalobkyně) a vznikl tak spor o to, kdo je vlastníkem tohoto odpadu. Zatímco Městský soud v Brně dospěl k závěru, že vlastníkem odpadu je společnost SPAR, Krajský soud v Brně jako odvolací soud pasivní legitimaci této společnosti vyloučil z důvodu, že tato není původcem odpadu. Dovolací soud pak neměl pochybnost o tom, že tato společnost není vlastníkem věcí tvořících odpad, přičemž tento závěr učinil na základě smluvních vztahů mezi vedlejšími účastníky a uvedl, že součástí smluvních závazků mezi společností SPAR a společností IMOS Brno, a. s. byl i obsahový převod vlastnického práva ke vzniklému odpadu, o jehož využití společnost SPAR nadále zájem neměla. Stěžovatelka se poté obrátila na Ústavní soud, porušení svých základních práv spatřovala v odmítnutí pasivní legitimace společnosti SPAR jakožto vlastníka odpadu, jehož prostřednictvím došlo k neoprávněnému zásahu do jejího vlastnického práva.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Vlastníkem movitých věcí vznikajících při demolici budovy je původní vlastník budovy, neboť prováděním demoličních prací dochází k oddělení dosavadních součástí budovy. Podobně je vlastníkem movitých věcí vznikajících při skrývce zeminy z povrchu pozemku vlastník tohoto pozemku, neboť dochází k oddělení dosavadních součástí zemského povrchu (hlína, kamení aj.) Je-li takto separovaná movitá věc věcí, které se osoba zbavuje nebo má úmysl se jí zbavit, je odpadem.

S ohledem na předmět ústavní stížnosti se Ústavní soud zaměřil za možné vlastnické dispozice s odpadem, v tomto případě na odvozené nabytí vlastnického práva k odpadu na základě smlouvy. Zákon o odpadech ve svém § 12 výslovně stanovuje možnost převést vlastnické právo k odpadu pouze na fyzické či právnické osoby oprávněné k podnikání, které jsou buď provozovatelem zařízení k využití nebo k odstranění nebo ke sběru nebo k výkupu určeného druhu odpadu nebo jsou provozovatelem zařízení podle § 14 odst. 2 zákona o odpadech; v jiných případech k převodu vlastnického práva nedojde. Jinými slovy, smlouvy o převodu vlastnického práva k odpadu, uzavřené s osobami, které do uvedené množiny nepatří, jsou absolutně neplatné, Ústavní soud tedy shodně s městským soudem považuje za vlastníka odpadu společnost SPAR. Proto pokud odvolací ani dovolací soud nerespektovaly postavení spol. SPAR jako pasivně legitimované ve sporu (žalované), porušily právo stěžovatelky na soudní ochranu. Věc se nyní vrací ke Krajskému soudu v Brně, který bude v dalším řízení vázán právním názorem Ústavního soudu, vysloveném v tomto nálezu.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3698/15 je dostupný PDF zde (264 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu