Ke kolizi práva na soukromí a zájmu státu na objasnění a vyšetření trestné činnosti

31.03.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 30/2015

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil předchozí souhlas soudce Okresního soudu v Kroměříži s poskytnutím veškeré zdravotnické dokumentace stěžovatelky, kterou má k dispozici poskytovatel zdravotních služeb – klinika asistované reprodukce, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatelky na nedotknutelnost soukromí podle čl. 7 odst. 1, na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života podle čl. 10 odst. 2, před neoprávněným shromažďováním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a právo na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o svém zdraví podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně.

Ústavní stížností napadený souhlas soudce Okresního soudu v Kroměříži s vydáním veškeré zdravotnické dokumentace stěžovatelky byl vydán na žádost státní zástupkyně v rámci trestního řízení vedeného proti partnerovi stěžovatelky, který byl osobou podezřelou ze spáchání přečinu napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky a padělání a pozměňování veřejné listiny.

Ústavní soud v projednávaném případě posuzoval pomocí metody proporcionality kolizi základních práv a svobod, resp. jejich střet s jinou ústavně chráněnou hodnotou, tedy právo na soukromí stěžovatelky vs. zájem státu na objasnění a vyšetření trestné činnosti. Ústavní soud odkázal na svůj dřívější nález sp. zn. I. ÚS 321/06, ve kterém konstatoval, že „možnost pracovat v rámci trestního řízení s informacemi o zdravotním stavu osob bez jejich souhlasu přitom samozřejmě neznamená, že tak lze činit nepřiměřeným způsobem. Jakkoliv vzhledem k veřejnému charakteru procesu nelze rozšíření některých údajů o zdravotním stavu mezi veřejnost zabránit, je pochopitelně nutné, aby charakter těchto informací měly orgány činné v trestním řízení stále na mysli a nakládaly s nimi pouze v nezbytném rozsahu.“ Z této zásady podle přesvědčení Ústavního soudu – mimo jiné – plyne, že při podávání žádosti o souhlas soudce ke sdělení vyžadovaných informací a při jeho vydávání je třeba v každém konkrétním případě pečlivě zvažovat, v jakém rozsahu má být tento souhlas požadován a následně udělován. Je proto namístě např. hodnotit, o jaký trestný čin se jedná, co je obsahem požadované dokumentace, v jakém postavení se nachází osoba, o jejíž zdravotní údaje se jedná (pachatel trestného činu či poškozený) atp. V každém případě by bylo zcela chybné a ve svém důsledku protiústavní, pokud by tento souhlas byl vykládán jako jakési obecné a nijak neomezené prolomení zákonem stanovené povinné mlčenlivosti, k čemuž došlo v právě projednávaném případě.

Odůvodnění žádosti státního zástupce a následného souhlasu soudce podle ustanovení § 8 odst. 5 trestního řádu totiž musí být ve vzájemné shodě v tom smyslu, že bude vždy postaveno najisto, (1.) z jakého důvodu (tzn. ve vztahu ke které trestné činnosti) je nutno poskytnout příslušné informace, a dále, (2.) v jakém nezbytném rozsahu, a to právě s ohledem na vyšetřování konkrétní trestné činnosti. Žádost o předchozí souhlas soudce podle cit. zákonného ustanovení však byla podána pouze a jedině z důvodu podezření z padělání jedné z listin, která se měla v předmětné zdravotní dokumentaci nacházet, když již v okamžiku podání této žádosti bylo zřejmé, že k otěhotnění stěžovatelky došlo v důsledku umělého oplodnění a sporná byla pouze skutečnost, zda otcovství  jejího trestně stíhaného partnera plyne z ustanovení § 52 či § 54 zákona o rodině. Za této situace proto nemohly být splněny podmínky pro zpřístupnění celé dokumentace stěžovatelky tak, jak rozhodl soud.

Protiústavně vyžádané informace musí být vráceny poskytovateli zdravotnických služeb a nesmí s nimi být orgány činnými v trestním řízení dále nakládáno.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2499/14 je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu