Konstatování porušení evropské Úmluvy je dostatečnou nápravou za nucený převoz novorozence do nemocnice

21.11.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 116/2016

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) odmítlo návrh na obnovu řízení ve věcech ústavních stížností navrhovatelky a s ním spojený návrh na zrušení části ustanovení § 8 odst. 1 a 2 zák. č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem.

V původním řízení se navrhovatelka u Krajského soudu v Praze neúspěšně bránila proti předběžnému opatření Okresního soudu v Berouně, kterým byl její novorozený syn předán do péče gynekologicky-porodnického oddělení nemocnice poté, co několik hodin po porodu bez vědomí lékařů nemocnici i s novorozencem opustila. Její následná ústavní stížnost vedená pod sp. zn. I. ÚS 1995/08 byla Ústavním soudem odmítnuta jako z části nepřípustná a z části zjevně neopodstatněná. Jako zjevně neopodstatněná byla odmítnuta rovněž stížnost vedená pod sp. zn. I. ÚS 903/12, kterou navrhovatelka brojila proti rozhodnutím obecných soudů, vydaných v rámci řízení o náhradě nemateriální újmy, způsobené navrhovatelce dle jejího tvrzení v důsledku nařízení a provedení předmětného předběžného opatření. Soudy shodně dospěly k závěru, že nárok byl promlčen a žalobu zamítly. Ve věci navrhovatelky posléze rozhodoval Evropský soud pro lidská práva (ESLP), který konstatoval, že došlo k porušení čl. 8 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, tedy že došlo k zásahu do rodinného života navrhovatelky i jejího syna a že navrhovatelka neměla k dispozici účinný prostředek nápravy, jímž by mohla uplatnit námitky porušení Úmluvy. Navrhovatelka se nyní domáhala obnovy obou výše uvedených řízení před Ústavním soudem, neboť se jí do dnešního dne ze strany České republiky nedostalo žádné omluvy za zásah do jejích základních práv. 

V části, kde navrhovatelka žádá obnovu řízení ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 903/12, dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatelka není osobou oprávněnou podat takový návrh, neboť ačkoliv ESLP konstatoval ve svém rozhodnutí porušení jejích základních práv zásahem orgánu veřejné moci, tento zásah nespočíval ve vydání rozhodnutí soudů, jimiž byla zamítnuta její žaloba na náhradu nemajetkové újmy, a naopak shledal, že i kdyby tato žaloba byla podána včas, stejně by neměla šanci na úspěch. Ústavní soud tak přistoupil k posouzení přípustnosti návrhu pouze v tom rozsahu, pokud směřuje k obnově řízení vedeného pod sp. zn. I. ÚS 1995/08 a dospěl k závěru, že se jedná v souladu s § 119 odst. 3 zákona o Ústavním soudu o návrh nepřípustný, neboť následky porušení lidského práva nebo základní svobody již netrvají a jsou dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění ze strany mezinárodního soudu. Navrhovatelce lze přisvědčit v tom, že procesním postupem obecných soudů, zejména Krajského soudu v Praze a jím přijatého usnesení o odmítnutí odvolání navrhovatelky proti předběžnému opatření okresního soudu pro jeho tzv. bezpředmětnost (z důvodu jeho zrušení usnesením okresního soudu, neboť již bylo vykonáno), jí byl znemožněn věcný přezkum jejích námitek stran nezákonnosti, příp. protiústavnosti předběžného opatření, tedy navrhovatelka neměla k dispozici účinný prostředek nápravy. Tyto negativní následky, které založily porušení základních práv stěžovatelky, konstatované rozsudkem ESLP, však ve vztahu k navrhovatelce již netrvají a byly zhojeny samotným ESLP. Ten sice zamítl žádost navrhovatelky na přiznání spravedlivého zadostiučinění ze strany ESLP, nicméně z toho důvodu, že dle jeho názoru je postačující nápravě nemajetkové újmy jím konstatované porušení Úmluvy.

Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/15 je dostupný PDF zde (284 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu