Možnost podat návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu má pouze osoba, která byla po pravomocném skončení věci o nařízení odposlechu příslušným orgánem oficiálně informována

19.05.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 54/2016

IV. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jan Musil) zamítl ústavní stížnost stěžovatele směřující proti usnesení Nejvyššího soudu a proti jinému zásahu Policie České republiky, Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, Služby kriminální policie a vyšetřování, spočívajícímu v odmítnutí poskytnutí informace o odposlechu podle § 88 odst. 8 trestního řádu. V části směřující proti jinému zásahu blíže neoznačeného orgánu veřejné moci, spočívajícímu v odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, byla ústavní stížnost odmítnuta jako nepřípustná, neboť byla podána předčasně.

Stěžovatel, působící jako investigativní novinář, získal informaci o tom, že v roce 2011 byl nařízen odposlech a záznam jeho telekomunikačního provozu ohledně telefonního čísla, které používá jak pro pracovní tak pro soukromé účely. O domnělém odposlechu svého telefonu se stěžovatel dozvěděl z neoficiálních zdrojů (z médií) a má za to, že byl nařízen pouze z toho důvodu, aby byl zjištěn jeho novinářský informační zdroj v souvislosti s jím vydaným článkem. V červenci 2014 stěžovatel neúspěšně žádal o poskytnutí informace o případném odposlechu Policii České republiky, Útvar pro odhalování organizovaného zločinu. Bylo mu sděleno, že není oprávněnou osobou, která by mohla nahlížet do spisu. V lednu 2015 podal stěžovatel Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu a zároveň podnět k předložení věci Ústavnímu soudu. Nejvyšší soud návrh odmítl jako nepřípustný, protože dovodil, že možnost podat návrh na přezkum odposlechu má pouze osoba, která byla po pravomocném skončení věci o nařízení odposlechu oficiálně informována příslušným orgánem ve smyslu § 88 odst. 8 trestního řádu. Nejvyšší soud nepovažoval za nutné věc předložit Ústavnímu soudu, neboť nepřijal názor stěžovatele, že by současná právní úprava obsažená v § 88 odst. 8 a 9 trestního řádu byla protiústavní.

Stěžovatel v prvé řadě spatřuje zásah do svých práv v samotném provedení odposlechu, který měl podle jeho názoru porušit právo na ochranu novinářského zdroje a na soukromí a důvěrnost korespondence. Dále stěžovatel považuje za protiústavní zásah do svých práv odepření poskytnutí informace o prováděném odposlechu ze strany policie i následné rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Ústavní stížnost není důvodná. Zdůvodnění Nejvyššího soudu, že před pravomocným skončením věci, v níž byl vydán příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, a bez následného zaslání informace předsedou senátu soudu prvního stupně, resp. státním zástupcem či policejním orgánem osobě uvedené v § 88 odst. 8 trestního řádu, nelze návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu k Nejvyššímu soudu podat, je z ústavněprávního hlediska akceptovatelné.

Ústavní soud nemohl stěžovateli přisvědčit ani v dalších námitkách týkajících se tvrzených zásahů do základních práv. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu, jakožto prostředek odhalování a prevence trestné činnosti, je legitimním prostředkem, kterým lze za určitých okolností zasáhnout do práva na soukromí, jakož i do práva novináře na ochranu novinářských zdrojů. Vyvažování přiměřenosti takového zásahu je v prvé řadě úkolem obecných soudů, které rozhodují o nařízení odposlechu, a které musejí v tomto smyslu svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Teprve až poté, co je trestní řízení pravomocně skončeno a dotčená osoba je o odposlechu vyrozuměna, dává zákonodárce této osobě možnost nechat si zákonnost odposlechu přezkoumat v řízení před Nejvyšším soudem (§ 314l trestního řádu).

Ústavní soud dále z vyžádaného spisového materiálu zjistil, že k odepření poskytnutí informace ve smyslu § 88 odst. 8 trestního řádu došlo v souladu se zákonem. Trestní řízení ve věci, v níž byl odposlech nařízen, nebylo doposud pravomocně skončeno, a proto nebyl uživatel telefonu informován o odposlechu. Za této situace nemohl Ústavní soud dále posuzovat, zda byly dodrženy všechny zákonné podmínky pro nařízení odposlechu, tedy např. to, zda byl samotný zásah spočívající v nařízení a provedení odposlechu přiměřený; nemohl posuzovat ani otázku, jakou váhu je třeba přiznat ochraně novinářského zdroje. Před případným zásahem Ústavního soudu musí být vyčerpány všechny dostupné prostředky ochrany práv stěžovatele a v právě projednávaném případě k tomu nedošlo. Stěžovatel se opětovně může domáhat posouzení otázky před Nejvyšším soudem, ovšem až za situace, kdy bude trestní řízení ve věci pravomocně skončeno a stěžovatel oficiálně obdrží informaci o nařízeném odposlechu.

Čtvrtý senát Ústavního soudu nesdílí stěžovatelův názor, že jsou ustanovení § 88 odst. 8 a 9 trestního řádu rozporná s ústavními předpisy, a proto jeho návrh na zrušení těchto ustanovení nepředložil plénu Ústavního soudu. Ústavní soud k tomu jako obiter dictum dodává, že ačkoliv vznesené námitky nevedou jednoznačně k závěru o protiústavnosti napadené právní úpravy, pochybnosti o účinnosti kontroly ze strany Nejvyššího soudu mohou vyvstat zejména v situacích, kdy trestní řízení, v jehož rámci byl prováděn odposlech, trvá příliš dlouho, což osobu dotčenou odposlechem omezuje v možnosti podat příslušný návrh. Do budoucna by měl zákonodárce kritické připomínky zvážit a eventuálně právní úpravu zdokonalit, např. stanovením maximální doby, po níž lze poskytnutí informace o odposlechu odkládat.

Text nálezu sp. zn. III. ÚS 3457/14 je dostupný PDF zde (299 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu