Nelze vést exekuci proti nevidomému za protiprávní jednání, kterého se nemohl dopustit

16.11.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 115/2016

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Městského soudu v Praze, neboť jím došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces a vlastnické právo.

Stěžovatel je těžce zdravotně postiženou osobou, pobírá invalidní důchod třetího stupně pro dětskou mozkovou obrnu ve spojení s praktickou slepotou, a proto je držitelem průkazu ZTP/P s nárokem na bezplatnou dopravu. V řízení před obecnými soudy byla proti stěžovateli jako povinnému nařízena exekuce na základě vykonatelného soudního rozhodnutí, kterým byla stěžovateli uložena povinnost uhradit dluh za jízdu v pražské veřejné hromadné dopravě bez platného cestovního dokladu. Stěžovatel podal návrh na zastavení exekuce, neboť namítal, že dosud neměl o vedení exekuce žádné informace, protože mu nebylo doručeno rozhodnutí o jejím nařízení a ani rozhodnutí nalézacího soudu. Navíc je exekuce vedena pro dluh, který neexistuje a nikdy nemohl vzniknout, protože je stěžovatel od roku 1994 držitelem průkazu ZTP/P a žádný cestovní doklad při jízdě hromadnou dopravou nepotřebuje. Stěžovatel má pro vzniklou situaci jediné vysvětlení, a to že byl při kontrole černý pasažér ztotožněn jako stěžovatel na základě jeho rodného listu, který v rozhodném období ztratil. Obvodní soud pro Prahu 5 návrhu na zastavení exekuce nevyhověl, neboť dospěl k závěru, že doručování všech písemností proběhlo podle platných právních předpisů a stěžovatel tak měl svoje námitky proti oprávněnosti vymáhané pohledávky uplatnit již v původním nalézacím řízení. V exekučním řízení již nelze zpětně přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Stěžovatel proti tomuto rozhodnutí podal odvolání, nicméně  Městský soud v Praze se ztotožnil s názorem obvodního soudu a napadené usnesení potvrdil. Stěžovatel se poté obrátil na Ústavní soud s tvrzením, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Spravedlnost musí být přítomna v každém procesu, ve kterém se interpretuje a aplikuje právo, tento požadavek však v právě projednávaném případě nebyl dodržen. Obecné soudy neprovedly ústavně konformní výklad ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu, které stanoví, že výkon rozhodnutí budu zastaven, jestliže je výkon rozhodnutí nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat. Nezohlednily v tomto směru ani judikaturu Nejvyššího soudu, která se váže k „jinému důvodu“ podle citovaného zákonného ustanovení. Nejvyšší soud totiž výslovně připouští nevykonatelnost rozhodnutí též proto, že by výkon rozhodnutí znamenal popření základních principů právního státu.

V řízení ani nebylo tvrzeno, že by stěžovatel např. průkaz ZTP/P ztratil, nebo se jím přes výzvu revizora neprokázal, naopak v záznamu pořízeném revizorem je uvedeno, že stěžovatel měl prohlásit, že časovou jízdenku nechal doma. Obecné soudy tak nevzaly v potaz specifické, a podle přesvědčení Ústavního soudu velmi jednoznačné okolnosti případu, a smysl a účel předmětného zákonného ustanovení. Nastala tak zcela absurdní situace, kdy je proti stěžovateli vedeno exekuční řízení, ačkoliv si soudy byly a být musely plně vědomy toho, že stěžovatel žádnou svoji právní povinnost nejen neporušil, nýbrž ani porušit nemohl.

Věc se nyní vrací k novému řízení k Městskému soudu v Praze, který bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným v tomto nálezu. 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2230/16 je dostupný PDF zde (274 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu