Nová úprava kárného řízení se soudci a státními zástupci v jedné instanci před kárným senátem Nejvyššího správního soudu v testu ústavnosti obstála

07.10.2010

Brno, Ústavní soud, 7. října 2010

Ústavní soud zamítl nálezem z 29. 9.

2010 návrh Nejvyššího správního soudu na zrušení § 21 zákona č. 7/2002

Sb., o řízení ve věcech soudců, státních zástupců a soudních exekutorů,

ve znění zákona č. 314/2008 Sb., jako nedůvodný; co do ostatních

ustanovení zákona č. 7/2002 Sb. návrh na jejich zrušení odmítl

z procesního důvodu, konkrétně pro nedostatek aktivní legitimace

navrhovatele.

 

Kárně

obviněný soudce Okresního soudu v Chomutově J. S. podal v průběhu

řízení před kárným senátem Nejvyššího správního soudu návrh na přerušení

řízení a předložení věci Ústavnímu soudu podle ustanovení čl. 95 odst. 2

Ústavy. Rozpor s ústavním pořádkem spatřoval kárně obviněný soudce

v tom, že se podle nové právní úpravy (oproti dosavadnímu stavu)

rozhoduje v jedné jediné instanci a že proti rozhodnutí kárného senátu

Nejvyššího správního soudu není přípustné odvolání. Jelikož se s touto

argumentací Nejvyšší správní soud ztotožnil, kárné řízení se soudcem J. S. přerušil a předložil Ústavnímu soudu návrh na zrušení celého zákona č. 7/2002 Sb.

Nejvyšší správní soud ve shodě s kárně obviněným soudcem J. S. považuje

za stěžejní důvod protiústavnosti napadeného zákona skutečnost, že

řízení o kárné odpovědnosti soudců je toliko jednoinstanční; podle § 21

napadeného zákona totiž proti rozhodnutí v kárném řízení není odvolání

přípustné.

 

Ustanovení § 21 zákona č. 7/2002 Sb. zní: „Odvolání proti rozhodnutí v kárném řízení není přípustné.“.

 

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecně právo na odvolání není v ústavním pořádku zakotveno; právo na dvouinstančnost řízení je garantováno toliko v trestním řízení ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k této Úmluvě („Každý, koho soud uzná vinným z trestného činu, má právo dát přezkoumat výrok o vině nebo trestu soudem vyššího stupně.“). Ústavní soud však dospěl k závěru, že kárné řízení se soudcem nelze považovat za řízení o trestním obvinění ve smyslu čl. 6 Úmluvy a čl. 2 odst. 1 zmíněného Protokolu č. 7, a proto nemohl konstatovat jinak, než že právo na odvolání proti rozhodnutí v tomto řízení v ústavním pořádku České republiky výslovně garantováno není.

Kromě toho, i kdyby Ústavní soud dospěl k závěru, že kárné řízení se

soudcem je obsahově řízením o trestním obvinění ve smyslu citovaných

ustanovení Úmluvy a Protokolu č. 7, sám tento protokol připouští v čl. 2

odst. 2 výjimku z práva na dvouinstančnost řízení o trestním obvinění

v případě, že je „příslušná osoba v souzena v prvním stupni nejvyšším soudem“.

Jinými slovy, i kdyby šlo o trestní obvinění, obstála by

jednoinstančnost tohoto řízení v testu ústavnosti, neboť v prvním a

posledním stupni zde rozhoduje Nejvyšší správní soud, tedy nejvyšší soud

ve smyslu citované výjimky čl. 2 odst. 2 Protokolu č. 7.

 

Ústavní

soud v této souvislosti připomněl, že není jeho úkolem hodnotit

vhodnost přijatého modelu kárného řízení. Lze sice přitakat

navrhovateli, že právo na odvolání proti meritornímu soudnímu rozhodnutí

je v českém právním řádu pravidlem s nepříliš četnými výjimkami, ale

ani z této skutečnosti však povinnost odvolání zavést vždy dovodit

nelze.

 

Dle

názoru Ústavního soudu nezpůsobuje protiústavnost napadeného zákona ani

skutečnost, že jednoinstanční model kárného řízení byl zaveden poté,

kdy již po určitou dobu existoval model dvouinstanční. Tuto změnu nelze

vnímat – jak činí navrhovatel – jako ústavně zapovězené snížení

standardu procesní ochrany základních práv. Ústavní soud se kloní

k názoru, že samotná jednoinstančnost řízení není způsobilá ovlivnit

nezávislost soudní moci. Ústavní soud nepochyboval ani o tom, že by

kárný senát Nejvyššího správního soudu, složený kromě soudců  Nejvyššího

správního soudu též ze soudců jiných soudů a ze zástupců dalších

právnických profesí,  nebyl soudem ve smyslu čl. 81 Ústavy, resp. "nezávislým a nestranným tribunálem"

ve smyslu čl.  6 odst. 1 Úmluvy. Ústavní soud tedy shrnul, že právní

úprava, jež kárně obviněnému neumožňuje podat odvolání proti rozhodnutí

kárného senátu Nejvyššího správního soudu, protiústavní není.

 

Návrh byl projednán Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 33/09, soudcem zpravodajem byl Miloslav Výborný.

Odlišná stanoviska k výroku a odůvodnění zaujali soudci Stanislav

Balík, Vlasta Formánková, Dagmar Lastovecká a Michaela Židlická, kteří

by návrhu alespoň zčásti vyhověli, a Jiří Mucha a Jiří Nykodým, podle

nichž měl být návrh jako celek z procesních důvodů odmítnut, neboť

navrhovateli – Nejvyššímu správnímu soudu – chyběla zcela aktivní

procesní legitimace k podání návrhu, a to i ve vztahu k § 21 zákona č.

7/2002 Sb.

 

Plné znění nálezu Ústavního soudu včetně odlišných stanovisek je k dispozici zde .

 

Tomáš Langášek

generální sekretář Ústavního soudu