Obecné soudy nesmí ve sporech s kolektivními správci postupovat formalisticky

20.05.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 48/2015

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vladimír Kůrka) vyhověl stěžovatelce STAVES s.r.o. a zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě, neboť jím bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces.

Krajský soud v Ostravě uložil stěžovatelce jako žalované povinnost zaplatit žalobci – spol. INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, o. s. (v tomto řízení vedlejší účastník) částku ve výši 2721, 80 Kč s úrokem z prodlení a nahradit náklady řízení, a to z titulu bezdůvodného obohacení v režimu zákona č. 121/2000 Sb., autorský zákon. Soud dospěl k závěru, že v provozovně stěžovatelky docházelo prostřednictvím televizoru a rádia k veřejné produkci, aniž měla s vedlejším účastníkem uzavřenou licenční smlouvu. Soud mj. uvedl, že se v provozovně žalované střídají zákazníci, a proto se jedná o veřejnost.  Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala, že krajský soud při aplikaci autorského zákona vůbec nevzal v potaz, že radiopřijímač, jehož prostřednictvím mělo k údajné veřejné produkci dojít, je součástí jí nabízeného sortimentu zboží (speciální rádio na stavbu), jeho příležitostný provoz zaměstnancem není mířen na získání hospodářského prospěchu, a vzhledem k vlastnímu předmětu podnikání, jímž je prodej, pronájem a servis stavebních strojů a nástrojů, jí ho ani přinášet nemůže.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná a v odůvodnění především poukázal na svůj dřívější nález sp. zn. II. ÚS 3076/13, který se v důležitých aspektech identifikuje s nyní projednávanou věcí (blíže k citovanému nálezu viz http://goo.gl/3iqj9G ). V tomto nálezu Ústavní soud především konstatoval, že pro posouzení důvodnosti žaloby před obecným soudem bylo rozhodující, zda stěžovatelka po dobu uvedenou v žalobě provozovala zařízení umožňující sdělování autorských děl veřejnosti (ve smyslu judikatury Evropského soudního dvora), zda k tomuto sdělování autorských děl veřejnosti skutečně docházelo po celou dobu uvedenou v žalobě a zda se jednalo o díla autorů, jejichž práva je oprávněna asociace na základě zákona či smlouvy spravovat. Ani jeden z těchto prvků, jejichž současné naplnění Ústavní soud zdůraznil jako podmínku pro samotný úspěch žaloby, ovšem krajský soud nepodrobil patřičnému hodnocení.

Krajský soud tak zcela ponechal stranou, že podle § 18 odst. 3 autorského zákona sdělováním veřejnosti není pouhé provozování zařízení umožňujícího nebo zajišťujícího takové sdělování, což je očividné především ve vztahu k televizoru na prodejně stěžovatelky, kdy vyslechnutí svědci potvrdili, že přístroj není způsobilý přijímat televizní signál a slouží pouze k přehrávání reklamních DVD, navíc soudem dovolávaná kontrolní zpráva jej zaznamenala jako televizor vypnutý. Rozhlasový přijímač byl sice dle kontrolní zprávy zapnutý, nicméně to nezbavovalo krajský soud povinnosti se důkladně zabývat tím, zda se jednalo skutečně o „veřejnou produkci“ ve smyslu judikatury Soudního dvora, jmenovitě ve vztahu ke specificky kvantitativně a kvalitativně vymezené veřejnosti a zda a jak hudební produkce z rozhlasového přijímače mohla působit příznivě ve prospěch dosažení stěžovatelčina „přímého či nepřímého hospodářského nebo obchodního prospěchu“. Nepřezkoumatelný je též závěr krajského soudu ohledně výše dovozeného bezdůvodného obohacení.

Ústavní soud tedy ústavní stížností napadený rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil, a aniž by jakkoliv předjímal konečný výsledek řízení, vrátil mu věc mu k novému rozhodnutí. Krajský soud bude při svém dalším rozhodování vázán právním názorem Ústavního soudu.

Text nálezu sp. zn. III. ÚS 2429/14 je dostupný PDF zde (235 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu