Obecné soudy v České republice musí ve věcech mezinárodních únosů dětí respektovat dřívější rozhodnutí jiného soudu členského státu EU

16.09.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 78/2015

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil rozsudek Městského soudu v Brně a rozsudek Krajského soudu v Brně, neboť jimi bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Stěžovatel je občan Velké Británie žijící v Londýně, který má nezletilého syna (nar. v září 2011) se ženou české státní příslušnosti. Poslední společné bydliště rodičů a dítěte bylo v Londýně, a to až do 22. 11. 2013, kdy matka s dítětem odcestovala do České republiky na několikadenní pobyt a již se z něj nevrátila. Ve věci na návrh stěžovatel rozhodl Vrchní soud v Londýně, který dne 19. 3. 2014 vydal příkaz k navrácení nezletilého do Velké Británie. Posléze se stěžovatel marně domáhal s odvoláním na Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí ze dne 25. 10. 1980 (č. 34/1998 Sb., „Haagská úmluva“) návrhem ze dne 11. 4. 2014 u Městského soudu v Brně a poté u Krajského soudu v Brně vydání rozhodnutí o navrácení syna do Velké Británie.

Z rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že tyto rozporovaly otázku místa obvyklého bydliště dítěte, a to z důvodu střídavého pobytu matky a dítěte na území České republiky a Velké Británie. K zodpovězení otázky místa obvyklého bydliště bylo provedeno dokazování, z něhož soudy učinily závěr, že dítě nemělo ke dni 25. 11. 2013 – kdy bylo dle tvrzení stěžovatele neoprávněně zadrženo v České republice – místo obvyklého bydliště na území Velké Británie a dále dovodily, že se matka nedopustila neoprávněného přemístění nezletilého do České republiky, neboť její pobyt s ním ve Velké Británii měl spíše charakter návštěv stěžovatele.

Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy, v rozporu s čl. 42 odst. 1 nařízení Rady (ES) č. 2201/2003, o příslušnosti a uznávání a výkonu rozhodnutí ve věcech manželských a ve věcech rodičovské zodpovědnosti a o zrušení nařízení (ES) č. 1347/2000 (dále jen „Nařízení“), odmítly uznat a vykonat rozhodnutí britského soudu o bezodkladném navrácení dítěte, založené na neoprávněnosti přemístění dítěte z místa obvyklého bydliště ve Velké Británii do České republiky a jeho zadržení na českém území, osvědčené tímto soudem poté, co si ověřil, že odpůrkyně (matka dítěte) v řízení dostala příležitost být vyslechnuta, a naopak dospěly k závěrům zcela opačným, tedy že k neoprávněnému přemístění a zadržení dítěte ve smyslu Haagské úmluvy nedošlo, takže jsou oprávněny o žádosti stěžovatele o navrácení dítěte rozhodnout zcela autonomně. Takové zpochybnění příslušnosti soudu jiného členského státu a přezkum jeho rozhodnutí ve věci samé však Nařízení výslovně zakazuje.

Jak Městský soud v Brně, tak Krajský soud v Brně, nerespektovaly příkaz Vrchního soudu v Londýně, senátu pro rodinné právo, ve kterém se konstatuje, že stěžovatel má právo péče o dítě dle čl. 5 Haagské úmluvy, nezletilý zůstane a bude pobývat na území Anglie a Walesu, neboť tam má skutečný pobyt, který získal krátce po datu 12. 12. 2011, a od té doby jej nikdy neztratil, nezletilý byl převezen do České republiky svou matkou dne 22. 11. 2013 s tím, že bylo dohodnuto, že bude vrácen do Anglie nejpozději 24. – 25. 2013, matka jej však v tomto termínu nevrátila a následkem toho jej zadržuje v České republice nezákonně. Vrchní soud v Londýně proto přikázal okamžitě vrátit nezletilého na území Anglie a Walesu. Ústavní soud má za to, že konstatoval-li výše uvedené ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Londýně jakožto soud členského státu Evropské unie, představují taková zjištění překážku pro meritorní přezkum této otázky ze strany soudů České republiky.

Navíc ze spisového materiálu není zřejmé, že by obecné soudy splnily svoji povinnost uloženou jim čl. 11 odst. 6 Nařízení, podle kterého pokud soud vydá rozhodnutí o nenavrácení na základě Haagské úmluvy, musí ihned zaslat opis soudního rozhodnutí a příslušných písemností příslušnému soudu nebo ústřednímu orgánu členského státu, ve kterém mělo dítě obvyklé bydliště bezprostředně před svým neoprávněným odebráním nebo zadržením, a to v souladu s vnitrostátním právem.

Ústavní soud dodává, že proti rozhodnutí Vrchního soudu v Londýně mohla odpůrkyně (matka) uplatnit opravné prostředky dostupné podle britského práva ještě předtím, než stěžovatel požádal v České republice o výkon tohoto rozhodnutí, což neučinila.

Postupem prvostupňového i odvolacího soudu tak bylo v projednávané věci porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces, neboť mu bylo zabráněno, aby jeho věc byla projednána stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu. Ústavní soud tak stížnosti vyhověl, aniž by se zabýval meritem věci, jehož projednání náleží obecným soudům.

Text nálezu sp. zn. II. ÚS 3742/14 bude v brzké době zpřístupněn v databázi NALUS.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu