Omezení svobody projevu soudce při politické soutěži

13.09.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 95/2016

 

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zamítl ústavní stížnost stěžovatele proti rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, podle kterého se stěžovatel jako soudce dopustil kárného provinění.

V roce 2014 před komunálními volbami stěžovatel sepsal hodnocení volební kampaně všech čtyř politických stran, které kandidovaly v Mnichovicích. Kampaň tří stran stěžovatel zhodnotil negativně, jen u čtvrté ze soutěžících stran žádné vady neshledal. Poté stěžovatel umožnil, aby byl jeho text v upravené podobě s uvedením jeho jména a funkce soudce roznášen v obci jako leták.

Po volbách stěžovatel svým jménem, byť bez uvedení své funkce, uveřejnil článek v místním časopise. Stěžovatel v něm rozebral možné koalice a zdůraznil, která strana je podle něj „absolutním vítězem voleb“. Dále uvedl, že jeden z kandidátů má pro funkci starosty lepší předpoklady s ohledem na své technické vzdělání, a vyjádřil obavy, že nebude-li starostou, městu hrozí katastrofa. Stěžovatel tak svými projevy podle Nejvyššího správního soudu porušil své povinnosti soudce tím, že ohrozil důstojnost soudcovské funkce a tuto funkci zneužil k prosazování soukromých zájmů. Nejvyšší správní soud považoval za dostatečné projednání tohoto kárného provinění a upustil od uložení kárného opatření stěžovateli.

I jednotlivec, který zastává funkci soudce, má právo na svobodu projevu. Při výkonu své svobody projevu je ovšem vázán povinností loajality a zdrženlivosti. Jeho svoboda projevu tudíž podléhá zvláštním omezením. Soudce zejména nesmí svými projevy narušovat důvěru veřejnosti v to, že bude rozhodovat v souladu se základními principy demokratického právního státu, a důvěru v nestrannost a nezávislost soudní moci. Soudce proto musí být zdrženlivý v projevech týkajících se politické soutěže, zejména veřejného hodnocení jednotlivých kandidátů či volebních stran a uskupení nebo tvorby politických koalic. 

Stěžovatel se prostřednictvím spolupráce na přípravě letáku aktivně podílel na volební kampani v místních volbách, a to navíc s výslovným upozorněním na svou funkci soudce. Tímto krokem se zapojil do volebního boje s cílem ovlivnit jeho výsledek, a to navíc v nejcitlivějším období těsně před volbami. Takový projev soudce v rámci stranické politiky narušuje důvěru veřejnosti v to, že soudy a soudci budou spory rozhodovat podle práva, a nikoliv podle politických zájmů. Stěžovatel tak v tomto svém projevu porušil povinnost zdrženlivosti, kterou má jako soudce, neboť se svým projevem sám ze své iniciativy aktivně, otevřeně a s nadměrnou intenzitou zapojil do politické soutěže.

Povinnost zdrženlivosti stěžovatel porušil i svým článkem; je totiž neslučitelné s ústavním pořádkem České republiky, aby se soudce svými veřejnými projevy snažil ovlivnit podobu koalic v zastupitelstvu, nebo to, kdo bude zastávat funkci starosty. Stěžovatel to však svým článkem učinil. I když výslovně neuvedl svou funkci soudce, předtím do veřejné debaty jako soudce vstoupil, a proto si měl být vědom, že veřejnost bude jeho projev spojovat s jeho funkcí. Do veřejné debaty se navíc stěžovatel svým článkem zapojil těsně po volbách, kdy je politický boj obzvláště silný. I tímto projevem tak stěžovatel vstoupil do „politické politiky“, do níž se soudce zapojovat nesmí.

Pro zachování důvěry veřejnosti v soudní moc je nezbytné, aby si soudci udržovali i ve svých projevech odstup od politické soutěže, a to na jakékoliv úrovni, včetně místní. Soudci se nemohou podílet na kampani politických stran, politických hnutí či volebních seskupení nebo konkrétních politiků. Stejně tak není namístě, aby se svými veřejnými projevy snažili ovlivnit podobu koalic v zastupitelstvu, ani to, kdo bude zastávat funkci starosty. Takové projevy narušují důvěru veřejnosti v to, že soudci budou spory rozhodovat podle práva, a nikoliv podle politických zájmů.

Ústavní soud nakonec ve shodě se svým dřívějším plenárním nálezem sp. zn. Pl. ÚS 33/09 ze dne 29. 9. 2010 připomněl, že kárné řízení se soudci není pohledem ochrany základních práv trestním řízením, byť se při něm užívá trestní řád. Právo na odvolání v trestních věcech, které navíc není absolutní a obsahuje řadu výjimek, se tak na kárné řízení nevztahuje. Ani další procesní námitky stěžovatele nedosáhly ústavněprávní intenzity, a to i s ohledem na povahu kárného řízení.

 

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 2617/15 je dostupnýPDF  zde (548 KB, PDF).