Pl. ÚS 43/13 Ústavní soud zrušil tzv. lázeňskou vyhlášku

02.04.2014

Ústavní soud, Brno, TZ 16/2014

Plénum Ústavního soudu vyhovělo návrhu skupiny 21 senátorů Senátu Parlamentu České republiky a zrušilo uplynutím dne 31. prosince 2014 vyhlášku Ministerstva zdravotnictví č. 267/2012 Sb., o stanovení Indikačního seznamu pro lázeňskou léčebně rehabilitační péči o dospělé, děti a dorost (dále též „lázeňská vyhláška“). Smyslem vyhlášky je podrobně vymezit, za jakých podmínek a v jakém rozsahu je lázeňská léčebně rehabilitační péče zdravotní službou hrazenou z veřejného zdravotního pojištění. Navrhovatelé především namítali, že indikační seznam měl být upraven zákonem nebo formou přílohy zákona a nikoliv pouhou vyhláškou a dále vyslovili domněnku, že výrazné omezení zejména možnosti opakované léčby, k němuž došlo v důsledku napadené vyhlášky, je příčinou poklesu využitelnosti lázeňských zařízení a s tím spojeného snížení kvality lázeňské péče, kdy tento stav může mít negativní vliv na zdraví občanů.

Ústavní soud v odůvodnění nálezu konstatoval, že lázeňská léčebně rehabilitační péče je jednou z forem zdravotní péče, na jejíž bezplatné poskytnutí má občan podle čl. 31 Listiny základních práv a svobod nárok, jehož rozsah může být omezen pouze normou se sílou zákona. S ohledem na tzv. ústavní výhradu zákona by tedy odpověď na otázku, kdy je poskytovaná lázeňská léčebná péče hrazena z veřejného zdravotního pojištění, nebo kdy si ji musí hradit sám, měl dát po zjištění zejména zdravotního stavu pojištěnce přímo prováděcí zákon. V napadené vyhlášce je však stanoveno omezení délky léčebného pobytu a možnosti jeho prodloužení nebo opakování, jakož i omezení časového období, dokdy musí pacient tento pobyt nastoupit, resp. do kdy musí nastoupit případný opakovaný pobyt, přičemž důsledkem těchto omezení je, že léčebný pobyt není v rozsahu, který překračuje uvedené parametry, hrazen veřejnou zdravotní pojišťovnou. Ústavní soud zdůraznil, že zájem na nalezení rovnováhy mezi účinností léčby a její ekonomickou únosností je sice legitimní, nicméně její dosažení vyžaduje poměřování nejen medicínských, ale také ekonomických hledisek, což v sobě obsahuje nutnost politického rozhodování, které si vyhradil samotný zákonodárce. Skutečnost, že Ministerstvo zdravotnictví při stanovení délky léčebného pobytu a možnosti jeho nastoupení učinilo právě předmětné politické rozhodnutí ohledně rozsahu bezplatně poskytované lázeňské péče, lze názorně ilustrovat na tom, že přijetím napadené vyhlášky došlo bez jakékoliv změny zákonné úpravy k výraznému zkrácení základní délky léčebného pobytu z 28 na 21 dnů. Ke stanovení mezí práva na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění však může dojít pouze na základě rozhodnutí Parlamentu, což napadená vyhláška nerespektuje. Další námitky navrhovatelů ohledně nesouladu § 2 odst. 2 lázeňské vyhlášky se zákazem retroaktivity a ochranou legitimního očekávání a nepřípustného zásahu do samotné podstaty práv podle čl. 31 a čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod Ústavní soud neshledal důvodnými.

Ústavní soud odložil vykonatelnost svého nálezu proto, aby zákonodárci vytvořil přiměřený prostor pro novou právní úpravu, neboť v případě okamžitého zrušení vyhlášky by zanikly v ní obsažené ekonomické nástroje regulace poskytování lázeňské léčebně rehabilitační péče, což by v extrémním případě mohlo vést i k destabilizaci tohoto sektoru zdravotní péče a zároveň by se významně snížila míra právní jistoty ohledně rozsahu, v jakém je poskytování této péče hrazeno z veřejného zdravotního pojištění.

Odlišná stanoviska k výroku nálezu si vyhradili soudci Stanislav Balík, Vladimír Kůrka a Michaela Židlická, odlišné stanovisko k odůvodnění si vyhradil soudce Jan Filip.

 

Nález sp.zn. Pl. ÚS 43/13 je  včetně připojených odlišných stanovisek dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu