Podmíněnost rozvodu manželství předchozím rozhodnutím o poměrech dítěte v době po rozvodu není protiústavní

23.03.2017

Ústavní soud, Brno, TZ 27/2017

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) odmítlo jako zjevně neopodstatněný návrh Okresního soudu v Novém Jičíně na zrušení ustanovení § 755 odst. 3, slov „a soud jejich dohodu schválil“ v § 757 odst. 1 písm. b) a § 906 odst. 1 a 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku.

U Okresního soudu v Novém Jičíně probíhá řízení, ve kterém má být (jako nezbytná zákonná podmínka rozvodu manželství) schválena dohoda rodičů ohledně péče a výživy o nezletilou dceru pro dobu po rozvodu. Soud dospěl k závěru, že je povinen aplikovat ustanovení, která dle jeho názoru odporují ústavnímu pořádku, proto řízení přerušil a navrhl Ústavnímu soudu jejich zrušení. Napadená zákonná úprava totiž údajně neodůvodněně znevýhodňuje postavení nezletilých dětí, jejichž rodiče jsou manželi, oproti nesezdaným párům, a umožňuje nepřípustný státní zásah do rodinného života. Protiústavnost je spatřována zejména v porušení čl. 32 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, zaručující stejná práva dětí narozených v manželství i mimo ně. Zatímco totiž u dítěte, jehož rodiče sňatek uzavřeli, musí soud schválit jejich dohodu, v případě dítěte narozeného mimo manželství soud žádnou dohodu schvalovat nemusí.

Ústavní soud však dospěl k závěru, že napadená zákonná úprava protiústavní není a srovnává-li navrhovatel situaci dítěte sezdaných rodičů s postavením dítěte nesezdaných rodičů, jedná se o srovnání nepřípadné a značně zavádějící. Manželská forma soužití je totiž formalizovaná a je věcí každého jedince, jakou možnost partnerského soužití upřednostňuje, avšak s vědomím všech důsledků z toho plynoucích.

Smysl dohody, resp. nutnosti vymezit ještě před rozvodem následné poměry dítěte, je zcela zjevný. Pokud spolu rodiče již nechtějí žít, je třeba toto rozhodnutí respektovat, avšak v případě, že zároveň vychovávají dítě, jsou za tuto výchovu i nadále odpovědni a měli by se ještě před rozvodem dohodnout, jakým způsobem a v jakém rozsahu se na této výchově budou podílet. Předpoklad je, že jsou to právě oni, kteří nejlépe znají zájmy svého dítěte, dokáží je naplňovat a chránit. Není přitom pravda, že by stát do této dohody nepřiměřeně zasahoval, neboť platí, že státní zásah do vztahů mezi rodiči a dětmi by se měl omezovat pouze na zcela nezbytné případy. Soud by měl dohodu zásadně jen schválit, pokud z ní není zřejmé, že dohodnutý způsob výkonu rodičovské odpovědnosti není v souladu se zájmem dítěte.

V případech obou forem partnerského soužití, které navrhovatel staví do určité kontrapozice, musí totiž jako dominantní faktor působit právě nejlepší zájem dítěte (viz zejména čl. 3 Úmluvy o právech dítěte). Ústavní soud se proto neztotožňuje s navrhovatelem, pokud v napadených zákonných ustanoveních spatřuje porušení čl. 32 odst. 3 Listiny, zaručující stejná práva dětí narozených v manželství i mimo ně. Tuto zásadu „stejných práv“ je totiž nutno vykládat v daném kontextu tak, že u manželských i nemanželských dětí musí být vyvinuta maximální snaha o naplnění jejich nejlepšího zájmu při rozchodu rodičů. Pro respektování tohoto nejlepšího zájmu v obou případech má primárně sloužit dohoda rodičů, což odpovídá zásadě jejich autonomní vůle. Pokud však v jednom případě tato dohoda podléhá schválení soudem vždy a v případě druhém je státní ingerence vyžadována pouze v případě neshody rodičů, pak není protiústavní diskriminací první skupiny rodičů a dětí, nýbrž pouze konsekventním a logickým důsledkem institutu manželství jako formalizované podoby soužití dvou osob rozdílného pohlaví.

Text usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 36/16 je dostupný PDF zde (370 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu