Pokud správní soud nepřizná odkladný účinek žalobě v řízení o udělení azylu, musí to řádně odůvodnit

08.10.2014

Ústavní soud, Brno, TZ 69/14

III. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Pavel Rychetský) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Krajského soudu v Brně, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces.

Dne 2. května 2014 požádal stěžovatel, občan Libyjské republiky, o udělení mezinárodní ochrany v České republice. Z jeho žádosti vyplývá, že ze své vlasti vycestoval dne 29. března 2014 z důvodu potíží s libyjskou policií (trvajících od roku 2011), která jej obviňovala z toho, že byl v minulosti stoupencem Muammara Kaddáfího. Z Tripolisu cestoval letecky do Vídně s přestupem na Maltě. Z Vídně pak přicestoval autobusem do Brna, kde před podáním své žádosti několik dní pobýval. Stěžovatel je držitelem platného schengenského krátkodobého víza vydaného Republikou Malta s platností ode dne 20. února 2014 do 18. srpna 2014.

Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, svým rozhodnutím ze dne 19. května 2014 konstatovalo, že žádost stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná podle § 10a písm. b) zákona o azylu. Současně podle § 25 písm. l) téhož zákona zastavilo předmětné řízení a určilo, že státem příslušným k posouzení podané žádosti podle čl. 3 tzv. nařízení Dublin III“, je Republika Malta. Uvedené rozhodnutí napadl stěžovatel žalobou, o níž je v současnosti vedeno řízení před Krajským soudem v Brně. Zároveň navrhl, aby jí byl přiznán odkladný účinek. Podle jeho názoru brání jeho přemístění na Maltu skutečnost, že podmínky pro žadatele o mezinárodní ochranu jsou v tomto státě v rozporu s čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, podle něhož nesmí být nikdo mučen ani podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestu, a že tam dochází k vážným nedostatkům v oblasti azylového řízení. Krajský soud v Brně ovšem splnění podmínek pro odkladný účinek neshledal a svým usnesením jej nepřiznal. Ztotožnil se s vyjádřením Ministerstva vnitra, podle něhož stěžovatel neprokázal svá tvrzení ohledně nepoměrně větší újmy, která mu hrozí v případě přemístění. V tomto vyjádření bylo dále uvedeno, že Republika Malta je jako členská země Evropské unie povinna v souladu s nařízením Dublin III posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany v meritu věci, objektivně a nestranně, v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva.

Ústavní soud zdůrazňuje, že podle čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III není-li možné přemístit žadatele do členského státu, který byl primárně určen jako příslušný, protože existují závažné důvody se domnívat, že dochází k systematickým nedostatkům, pokud jde o azylová řízení a o podmínky přijetí žadatelů v daném členském státě, které s sebou nesou riziko nelidského či ponižujícího zacházení ve smyslu čl. 4 Listiny základních práv Evropské unie, členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu, pokračuje v posuzování kritérií stanovených v kapitole III tohoto nařízení, aby zjistil, jestli nemůže být určen jako příslušný jiný členský stát. Nelze-li za těchto okolností provést přemístění do žádného členského státu určeného na základě těchto kritérii, ani do prvního členského státu, kde byla žádost podána, stává se příslušným členským státem ten členský stát, který vede řízení o určení příslušného členského státu.

Správní soudy musí při přezkumu rozhodnutí správního orgánu, kterým byl určen státem příslušným k posouzení žádosti o mezinárodní ochranu jiný členský stát Evropské unie a na jehož základě má dojít k přemístění žadatele o azyl do tohoto členského státu, vždy zvažovat nejen vnitrostátní právní úpravu, nýbrž také to, zda v uvedeném členském státě, do kterého má být žadatel přemístěn, nedochází k výše uvedeným systematickým nedostatkům ve smyslu čl. 3 odst. 2 nařízení Dublin III. Tato povinnost se přitom promítá jak do rozhodování o předmětu žaloby, tak do rozhodování o tom, zda jí má být přiznán odkladný účinek. Jeho nepřiznání by totiž mohlo mít za následek, že dojde k přemístění stěžovatele na základě vykonatelného rozhodnutí Ministerstva vnitra, ačkoliv posléze soud uzná, že situace v určitém členském státě s ohledem na čl. 3 Úmluvy takovéto přemístění neumožňuje. Tím není řečeno, že odkladný účinek má být přiznán vždy, například i v případech, kdy takováto obava zjevně neobstojí. Jestliže ale takováto zjevnost chybí, pak nelze považovat za dostatečný argument pro nepřiznání odkladného účinku pouhou skutečnost, že k přemístění má dojít do jiné členské země Evropské unie, která je povinna v souladu s nařízením Dublin III posoudit žádost žalobce o udělení mezinárodní ochrany v meritu věci, objektivně a nestranně, v souladu se základními zárukami a zásadami azylového práva.

Krajský soud se ve svém odůvodnění omezil pouze na konstatování výše uvedené skutečnosti, aniž by se jakkoliv vypořádal se stěžovatelem uplatněnou relevantní argumentací, a proto je třeba jeho rozhodnutí považovat za nepřezkoumatelné a nedostatečné z hlediska požadavku náležitého odůvodnění, jenž vyplývá z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. Krajský soud se tak bude muset návrhem stěžovatele opětovně zabývat a ve svém novém rozhodnutí náležitě odůvodnit, jaké důvody jej vedly k tomu, že jeho žalobě přiznal nebo nepřiznal odkladný účinek.

Ve zbylé části naopak Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, a to zčásti pro její nepřípustnost, zčásti protože nebyl věcně příslušný k jejímu projednání, a zčásti pro zjevnou neoprávněnost navrhovatele.

Nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2331/14 bude v brzké době zpřístupněn v databázi NALUS.

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu