Pokuta za nepředání dítěte do střídavé péče druhého rodiče nemá být sankcí, ale nástrojem ke splnění povinnosti

03.11.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 98/2015

III. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Milada Tomková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatelky a zrušil usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 9, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelky na ochranu před neoprávněným zasahováním do rodinného života a právo na spravedlivý proces.

Nezletilý syn stěžovatelky byl svěřen rozhodnutím Městského soudu v Praze z února 2011 do střídavé péče obou rodičů. V říjnu 2013 podala stěžovatelka návrh na změnu výchovy, v dubnu 2014 podal otec nezletilého návrh na výkon rozhodnutí uložením pokuty, protože mu stěžovatelka syna opakovaně nepředala, čímž měla porušit pravidla stanovená soudem v rozhodnutí o střídavé péči. Ústavní stížností napadeným rozhodnutím Obvodní soud pro Prahu 9 nařídil stěžovatelce výkon rozhodnutí uložením pokuty v celkové výši 9 tis. Kč, což odůvodnil tím, že dle něj stěžovatelka neučinila nic pro to, aby došlo k předávání syna. K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze usnesení soudu I. stupně potvrdil.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je ústavní stížnost důvodná. Ustanovení § 502 odst. 1 zák. č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, předpokládá, že uložením pokuty bude stižena osoba, která dobrovolně neplní povinnost uloženou soudem, tedy v projednávaném případě soudním rozhodnutím o péči o nezletilé dítě. Smyslem ukládání pokut však není sankcionovat povinného (stěžovatelku), ale primárně vymoci splnění povinnosti ve prospěch oprávněného (otce dítěte). Pokud tedy ze zjištěných okolností vyplývá, že povinný nemůže plnit povinnost stanovenou soudem, a to i přes zjevnou a odpovídající snahu, nelze považovat podmínky stanovené zákonem pro uložení pokuty za naplněné.

Ústavní soud zjistil, že obvodní soud přistoupil k uložení pokuty i přes to, že v odůvodnění svého usnesení uvádí, že nejít k otci bylo samostatným rozhodnutím syna. Lze předpokládat, že nezletilé dítě ve svých třinácti letech již dokáže o následcích svého jednání uvažovat a lze tedy přijmout tezi, že je schopno samo posoudit povinnost uloženou soudem matce, jakož i charakterizovat svůj vztah k otci. To vše za podmínek, kdy matka skutečně nijak negativně neovlivňuje vztah syna a otce a naopak působí tak, aby ke splnění povinnosti došlo, což vyplývá jak ze spisu, tak z usnesení obecných soudů. Institut nařízení výkonu rozhodnutí není určen k tomu, aby se stal nástrojem násilné změny projevů vůle nezletilého dítěte, pokud jeho rozhodnutí nebylo úmyslně ovlivněno třetími osobami. Pokud nelze dítě i před adekvátní výchovné působení přesvědčit, že má jít k otci, jeví se ukládání pokut jako nesmyslné a neplnící zákonem předvídaný účel, tedy zajistit splnění povinnosti. V souladu s principy vyjádřenými v Úmluvě o právech dítěte je vyloučeno, aby kterýkoli z rodičů nutil dítě k plnění povinností všemi prostředky. Sankční působení soudu tak postrádá reálný objekt, tedy vůlí ovlivnitelné lidské jednání, na které by mohlo reálně působit.

Ústavní soud přistoupil ke zrušení jak usnesení soudu I. stupně, tak i usnesení odvolacího soudu, neboť bude věcí soudu I. stupně, aby objasnil všechny skutečnosti rozhodující pro uložení pokut jako nařízení výkonu rozhodnutí.

Text nálezu sp. zn. III. ÚS 3462/14 je dostupný PDF zde (165 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu