Porušení práva na soudní ochranu v důsledku nedostatečného posouzení dovolacích námitek Nejvyšším soudem

20.10.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 94/2015

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) částečně vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele a zrušil usnesení Nejvyššího soudu, neboť jím bylo porušeno ústavně zaručené právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ve zbytku byla stížnost odmítnuta.

Stěžovatel se prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti u obecných soudů neúspěšně domáhal po svém bývalém zaměstnavateli – GE Money Bank, a.s. (vedlejší účastník) omluvy za způsob, jakým s ním bylo zacházeno při ukončení pracovního poměru dohodou. Stěžovatel byl přesvědčen, že jednáním vedlejšího účastníka na pracovišti, následujícím po ukončení pracovního poměru, došlo k neoprávněnému zásahu do jeho práva na ochranu cti, důstojnosti a dobré pověsti, přičemž toto jednání mělo vliv také na jeho další profesní život. Městský soud v Praze žalobu zamítl, neboť shledal, že v jednání vedlejšího účastníka nelze spatřovat neoprávněný zásah do práva na ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení § 13 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění. Vrchní soud v Praze se se zamítnutím žaloby ztotožnil, Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl pro nepřípustnost, kdy po provedené citaci ustanovení § 236 odst. 1, § 237 a § 241a občanského soudního řádu toliko uvedl, že dovolání stěžovatele v posuzované věci není způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání, neboť i přes relativní obsáhlost dovolání neformuluje takovou právní otázku, která by nebyla podřaditelná pod řešení, které dosavadní judikatura dovolacího soudu nabízí při řešení sporů podle ustanovení § 13 občanského zákoníku.

Ústavní soud dospěl k závěru, že Nejvyšší soud napadeným rozhodnutím porušil stěžovatelovo právo na soudní ochranu, a to způsobem posouzení jeho dovolacích námitek. V předmětném dovolání stěžovatel konkrétně vymezil právní otázku, která dle jeho názoru doposud nebyla v soudní praxi Nejvyššího soudu řešena, a to, zda postup zaměstnavatele při ukončení pracovního poměru může zasáhnout též do práva na ochranu osobnosti dotčeného zaměstnance. Nejvyšší soud však v odůvodnění napadeného usnesení na tuto vznesenou právní otázku vůbec nezareagoval. V odůvodnění rozhodnutí totiž jen citoval dotčená ustanovení občanského soudního řádu a uvedl obecné konstatování o nepřípustnosti dovolání. Nejvyšší soud tak vůbec nereagoval na specificky vymezenou právní otázku, která dle názoru stěžovatele ještě nebyla v praxi dovolacího soudu samostatně řešena a kdy ostatně ani Nejvyšší soud nepodepřel svůj právní názor o žádnou vlastní judikaturu, ačkoliv dovolatel výslovně uváděl, že žádná takováto judikatura neexistuje.

Veden zásadou minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti soudů však Ústavní soud již dále nepřezkoumával napadená rozhodnutí městského soudu a vrchního soudu a ústavní stížnost v tomto rozsahu odmítl pro nepřípustnost. Případný ústavněprávní přezkum by totiž byl za situace, kdy se Nejvyšší soud napadenými rozhodnutími soudů nižších instancí dosud řádně nezabýval, předčasný. Úkolem Nejvyššího soudu bude posoudit daný případ znovu, přičemž bude vázán právním názorem Ústavního soudu v tom směru, že bude muset znovu posoudit stěžovatelem podané dovolání a náležitě se vypořádat s jeho právní argumentací.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1257/15 je dostupný PDF zde (285 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu