Přehled jednání Ústavního soudu pro 17. týden roku 2014

18.04.2014

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 23.04.2014 15:30 do: 23.04.2014 16:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Spisová značka: IV.ÚS 2221/13
Soudce zpravodaj: JUDr. Vlasta Formánková
Označení navrhovatelů:  L. S., zastoupen JUDr. Pavlem Musilem, Ph.D., advokátem advokátní kanceláře se sídlem v Praze 1, Hellichova 1
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 42 EC 87/2012-131 ze dne 19. dubna 2013
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst.1 Listiny

Česká kancelář pojistitelů (dále jen ČKP) se na stěžovateli domáhala zaplacení částky 1.690,- Kč s příslušenstvím s tvrzením, že v souladu s ust. § 15 zák. č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla zjistila, že žalovaný je vlastníkem blíže specifikovaného osobního automobilu tov. zn. AUDI, přičemž k vozidlu stěžovatele vedenému v Centrálním registru vozidel nebylo v období od 27. srpna 2009 do 16. září 2009 uzavřeno pojištění odpovědnosti z provozu vozidla (tzv. povinné ručení). Stěžovatel nárok neuznal a tvrdil, že dne 28. července 2009 bylo vozidlo stěžovatele přihlášeno a byly vydány technický průkaz a osvědčení o registraci podmíněně na základě rozhodnutí Magistrátu Hlavního města Prahy s tím, že podmínka zahrnovala provedení technické prohlídky a evidenční kontroly do 15 dnů, neboť vozidlo stěžovatele v dané době nemělo platnou technickou prohlídku. Protože tak nebylo možné pro technický stav vozidla stěžovatele učinit, bylo evidenčně vráceno do stavu "v převodu" a nebylo tedy možné provádět žádné administrativní úkony spojené s registrem. Tyto skutečnosti podle stěžovatele prokazovaly, že vozidlo stěžovatele nebylo provozuschopné, tudíž nemohlo být provozováno na pozemních komunikacích. Stěžovatel na něm podle ústavní stížnosti pracoval v garáži na soukromém pozemku až do 5. ledna 2010, kdy bylo po výměně karoserie přistaveno k technické prohlídce, které po technické stránce vyhovělo, a následně byla provedena jeho registrace. Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a stěžovateli uložil zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 1.690,- Kč se specifikovaným příslušenstvím a na náhradě nákladů řízení částku 6.427,- Kč.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že přestože se jedná o bagatelní spor, má právo navrhovat důkazy a domáhat se provedení důkazů, které zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád připouští jako způsobilé k prokazování účastníkových tvrzení a dle stěžovatele platí zásada, že důkazní břemeno prokázání určitého tvrzení nese strana, která něco tvrdí, a nemělo by platit, že důkazní břemeno neprovozování vozidla nese žalovaný, ale to, že důkazní břemeno provozování vozidla nese žalobce. Stěžovatel namítá, že soud akceptoval v napadeném rozhodnutí argumentaci ČKP, která spojuje vznik povinnosti platit jím vymáhaný zákonný příspěvek s nevrácením registrační značky v případě neprovozování vozidla. Stěžovatel má za to, že skutečnost, že nesplnil zákonem stanovenou povinnost vrátit registrační značku, zakládá pouze odpovědnost za přestupek. Povinnost uzavřít smlouvu o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla je dle názoru stěžovatele a podle ust. § 1 odst. 2 zákona o pojištění odpovědnosti spojena s provozováním vozidla, nikoliv s pouhým držením vozidla, které nebylo byť i jen dočasně vyřazeno z evidence vozidel. Stěžovatel namítá, že již z jeho odporu proti platebnímu rozkazu, jakož i z jeho následného vyjádření, muselo být soudu zřejmé, že vozidlo stěžovatele provozováno nebylo a nemohlo být, jelikož nebylo provozuschopné a způsobilé provozu na veřejně přístupných pozemních komunikacích a tato skutečnost byla též prokazována důkazy přiloženými k odporu. Z prokázaného technického stavu vozidla stěžovatele podle ústavní stížnosti vyplývá, že bylo nezpůsobilé k provozu na pozemních komunikacích, neboť bylo bouráno na přední část, chyběl přední nárazník a přední světlomety. Vozidlo stěžovatele tedy bylo v rozhodném období nepojízdné a nemohlo být provozováno na pozemních komunikacích. Navíc podle ústavní stížnosti stěžovatel důkazem přiloženým k odporu  - potvrzením vedlejšího účastníka o ukončení případu č. 7009187108 - doložil, že v souvislosti s předcházejícím obdobím roku 2009 sám vedlejší účastník uznal, že stěžovatel není povinen zákonný příspěvek za předmětné vozidlo z důvodu neprovozování platit. Přitom technický stav vozidla stěžovatele byl v rozhodném období stejný. Se skutečností, že vozidlo je zapsáno v registru, podle stěžovatele nelze v žádném případě spojovat závěr, že vozidlo je provozované. Navíc vozidlo stěžovatele nemohlo být formálně vyřazeno z registru, pokud bylo ve stavu tzv. "v převodu". V otázce výkladu podmínek vzniku povinnosti k placení příspěvku dle ust. § 24c zákona o pojištění odpovědnosti zde podle stěžovatele existuje nejednotná a vzájemně si odporující judikatura, kterou se vzhledem k bagatelnímu charakteru těchto sporů dosud nepodařilo sjednotit, přičemž v důsledcích mylný výklad zákona vede k ukládání povinnosti k platbě příspěvku těm, kteří ze zákona k tomu nejsou povinni, jelikož vozidlo vůbec neprovozovali. Stěžovatel také poukazuje na to, že napadeným rozsudkem byl vedlejšímu účastníkovi přiznán nárok na náhradu nákladů soudního řízení v rozporu s principy, které opakovaně vyjádřil Ústavní soud ve svých rozhodnutích. Vzhledem k formulářovému charakteru žaloby je její sepsání spíše rutinním úkolem nevyžadujícím kvalifikované právní znalosti. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozsudku obvodního soudu, neboť dle jeho tvrzení tímto rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a jeho práva na soudní ochranu zaručeného čl. 36 Listiny a čl. 90 Ústavy České republiky.