Přehled jednání Ústavního soudu pro 17. týden roku 2016

15.04.2016

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.04.2016 08:00 do: 19.04.2016 08:45

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 875/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil CSc.
Návrh na přezkoumávané akty: usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 10. prosince 2013 č. j. 22 Cdo 3889/2013-281, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012 č. j. 39 Co 145/2012-230 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. února 2012 č. j. 13 C 635/2009-121
Stručná charakteristika: právo na soudní ochranu; vydržení nemovitosti
Označení navrhovatelů:  Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské náměstí 2, 110 00 Praha 1, právně zastoupeno JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem Karlovo náměstí 18, 120 00 Praha 2
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Obvodní soud pro Prahu 5 rozhodl v pořadí druhým rozsudkem tak, že žalobkyně (v tomto řízení vedlejší účastnice) je vlastníkem spoluvlastnického podílu o velikosti jedné ideální poloviny předmětných pozemků. Nalézací soud konstatoval, že žalobkyně nabyla vlastnické právo vydržením podle § 134 tehdy platného občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. Za počátek běhu vydržecí doby označil nalézací soud den 30. 5. 1988, kdy rozhodnutí Státního notářství pro Prahu 5 ze dne 11. 1. 1988 sp. zn. 5 D 1594/87 nabylo právní moci. K otázce existence dobré víry, jako podmínky pro vydržení, nalézací soud v odůvodnění rozsudku konstatoval, že „nevědomost o vyvlastňovacím rozhodnutí je negativní skutečnost, kterou nelze prokázat, naopak provedenými důkazy nebylo prokázáno, že by zde byla absence dobré víry na straně žalobkyně“. Nalézací soud poukázal na ustanovení poslední věty § 130 odst. 1 OZ „v pochybnostech se má za to, že držba je oprávněná“. O odvolání žalovaného (stěžovatele) rozhodl odvolací soud tak, že prvoinstanční rozsudek v meritu věci potvrdil. Dovolání Nejvyšší soud odmítl.

Obecné soudy podle stěžovatele vadně posoudily podmínky vydržení pozemků žalobkyní, pozůstalou manželkou účastníka vyvlastňovacího řízení, a vadně posoudily existenci její dobré víry v to, že byla po celou vydržecí dobu spoluvlastnicí předmětných pozemků. Podle názoru stěžovatele je nemožné uvěřit, že by manželka původního vlastníka předmětných nemovitostí neměla vůbec žádné poznatky ať již vlastní, či zprostředkované, o tom, že předmětné pozemky byly za náhradu státem vyvlastněny, navíc za situace, kdy její manžel podal odvolání proti vyvlastňovacímu rozhodnutí. V této souvislosti stěžovatel argumentuje rovněž charakterem a využitím předmětných pozemků (oplocený vodárenský areál, Vodojem Kopanina – Stodůlky a oplocený areál bytových domů č. p. 974 a 975). Z vyvlastňovacího rozhodnutí totiž vyplývá, že byly vyvlastněny právě pro stavbu vodojemu a k tomu i slouží. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi byla porušeno jeho ústavně zaručená práva.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.04.2016 08:30 do: 19.04.2016 09:00

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1990/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2015, č. j. 23 Cdo 4351/2014 - 252.
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, přípustnost dovolání
Označení navrhovatelů: JUDr. T. H. a JUDr. Z. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Vedlejší účastník se žalobou domáhal na stěžovatelích zaplacení částky 864 000 Kč s příslušenstvím. Uvedená pohledávka, kterou vedlejší účastník získal jako postupník od postupitelky JUDr. I. K. (dále jen „postupitelka“), vznikla tak, že stěžovatelé (žalovaní), kteří byli společníky sdružení, uzavřeli s postupitelkou dohodu o vztazích s přidruženým advokátem, podle které se postupitelka zavázala poskytovat právní služby podle pokynu a v rozsahu určeném společníky za měsíční odměnu dle čl. VIII ve fixní výši 120 000 Kč bez DPH, s DPH 144 000 Kč (tato odměna jí měla být vyplacena i za předpokladu, že ji žalovaní nebudou schopni plně vytížit požadavky na poskytování právních služeb). Vzhledem k tomu, že stěžovatelé postupitelce neuhradili faktury za měsíce březen – květen 2010, tak v květnu 2010 postupitelka dohodu vypověděla (stěžovatelé výpověď převzali dne 25. 5. 2010) podle čl. XI. 3 dohody s tříměsíční výpovědní lhůtou, takže požadovala odměnu za celkem šest měsíců (březen až srpen). Dne 21. 6. 2010 bylo postupitelce doručeno odstoupení od dohody ze strany stěžovatelů, přičemž až v tomto dokumentu stěžovatelé vyjádřili nespokojenost s prací postupitelky. Městský soud v Praze podané žalobě částečně vyhověl, a to co do odměny za měsíce březen, duben a květen 2010. K odvolání stěžovatelů i vedlejšího účastníka Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu I. stupně jako věcně správné potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů jako nepřípustné odmítl.

Stěžovatelé především namítají, že dovolací soud zásadním a v podstatě zcela svévolným způsobem překročil hranice, které mu při jeho jinak velmi výsostném postavení zákonodárce benevolentně vymezil pro posouzení přípustnosti dovolání. Stěžovatelé v tomto ohledu především vytýkají, že Nejvyšší soud odmítl jejich dovolání s poukazem na údajnou polemiku se skutkovým stavem, kterou ovšem ani náznakem nevedli. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu, neboť se domnívají, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.04.2016 09:00 do: 19.04.2016 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 560/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 27. 6. 2012, č. j. 14 C 189/2011-35, rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2013, č. j. 23 Co 547/2012-68 a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014, č. j. 21 Cdo 3063/2013-85.
Stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, platnost výpovědi z pracovního poměru
Označení navrhovatelů: Ing. J. L.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 bylo pravomocně určeno, že výpověď z pracovního poměru daná stěžovatelce žalovanou (Úřad městské části Praha 15) je neplatná. Na základě citovaného rozsudku pro uznání došlo mezi stěžovatelkou a žalovanou k jednání ohledně dalšího zaměstnání stěžovatelky. Dohody však dosaženo nebylo, neboť stěžovatelce byla nabídnuta toliko pozice referenta Stavebního úřadu Městské části Praha 15 či jiné městské části v Praze. Obvodní soud žalobu stěžovatelky zamítl. Dovodil totiž, že mezi účastníky řízení, tedy stěžovatelkou a Městským úřadem Prahy 15, vznikl pracovní poměr na základě pracovní smlouvy ze dne 28. 2. 2007, ve které byl zaměstnavatel nesprávně označen jako Úřad Městské části Praha 15. Posléze byla žalobkyně jmenována do funkce vedoucí odboru Městské části Praha 15, zastoupené tajemnicí Úřadu Městské části Praha 15. I když tedy podle obvodního soudu došlo v pracovní smlouvě k nesprávnému označení zaměstnavatele, lze dovodit, že výkonem pracovní činnosti stěžovatelky a následným jmenováním správným subjektem byla tato vada zhojena. Jestliže naopak stěžovatelka podala žalobu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru proti Úřadu Městské části Praha 15, učinila tak vůči subjektu, jenž nemá způsobilost vystupovat v pracovněprávních vztazích. Pracovní poměr stěžovatelky tedy skončil uplynutím výpovědní doby ke dni 28. 2. 2010, neboť stěžovatelka nepodala žalobu proti Městské části Praha 15 ve lhůtě dvou měsíců podle ustanovení § 72 zákoníku práce. K odvolání stěžovatelky městský soud rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku o věci samé. Dovolání stěžovatelky bylo Nejvyšším soudem odmítnuto.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti zejména zdůrazňuje, že soudy v řízení, z něhož vzešla ústavní stížností napadená rozhodnutí, zcela přehlédly, že Obvodní soud pro Prahu 10 v předchozím řízení musel ještě před tím, než obeslal Úřad Městské části Praha 15, zkoumat, zda je splněna podmínka řízení spočívající ve správném označení účastníka řízení a v jeho pasivní legitimaci. Dále soudy ve věci stěžovatelky nezohlednily, že při podání žaloby o určení neplatnosti výpovědi stěžovatelka vycházela z obsahu pracovní smlouvy a z obsahu korespondence vedené ohledně ukončení pracovního poměru mezi stěžovatelkou a žalovanou stranou. Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.04.2016 09:00 do: 19.04.2016 09:30

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3085/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Jaromír Jirsa
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2014, č. j. 23 Co 322/2014-144, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 2015, č. j. 21 Cdo 2102/2015-207,
Stručná charakteristika: Předvídatelnost rozhodnutí; neaplikování kogentní normy hmotného práva; výpověď z pracovního poměru
Označení navrhovatelů: Mgr. O. N.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel zastával od počátku školního roku 2006/2007 do 31. 7. 2015 funkci ředitele školy – vedlejší účastnice. Koncem května 2013, tedy dva měsíce před skončením svého působení v ředitelské funkci, uzavřel stěžovatel se školou pracovní smlouvu, podle níž měl po skončení ředitelské funkce pokračovat ve škole jako učitel. Pracovní smlouvu podepsal jako zaměstnanec a současně i za zaměstnavatele z titulu své funkce ředitele školy („sám se sebou“). Z takto založeného pracovního poměru dostal po pěti dnech výpověď pro údajné nepřípustné užívání fyzických trestů, ke kterému mělo dojít koncem posledního školního roku; stěžovatel podal žalobu o určení neplatnosti této výpovědi. Okresní soud v Příbrami dospěl k závěru, že výpověď je neplatná a své rozhodnutí odůvodnil tím, že v řízení nebylo prokázáno tvrzení o stěžovatelovu jednání označeném za výpovědní důvod. Odvolací soud, aniž by sám provedl dokazování, rozhodnutí nalézacího soudu potvrdil; učinil tak ovšem z jiných důvodů. Zabýval se totiž, na rozdíl od soudu nalézacího, otázkou platnosti pracovní smlouvy, kterou měl být pracovní poměr mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí založen a dospěl k závěru, že je smlouva neplatná. Jako důvod neplatnosti pracovní smlouvy uvedl odvolací soud střet zájmů, v němž se nacházeli stěžovatel a vedlejší účastnice – v takových případech není přípustné, aby za obě strany jednala táž osoba; s touto svou úvahou však účastníky obeznámil teprve v rámci odůvodnění rozsudku. Dovolací soud dovolání stěžovatele odmítl z důvodu nedostatku subjektivní legitimace stěžovatele – rozsudkem odvolacího soudu mu bylo plně vyhověno a nevznikla mu ve věci samé ani jiná újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením nebo změnou odvolacího rozsudku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel ústavní stížnost a požaduje zrušení tohoto rozhodnutí. Tvrdí, že rozhodnutí je ústavně nekonformní, neboť v příslušném řízení soud nepostupoval v souladu s principy práva na spravedlivý proces. Svým postupem nerespektoval ani princip předvídatelnosti, neboť stěžovateli neumožnil vyjádřit se k úvahám, jež soud vedly k rozhodnutí. Pokud by soud tyto své úvahy účastníkům býval předestřel, stěžovatel by nepochybně v řízení vznesl argumenty svědčící v jeho prospěch; takto je byl nucen uplatnit až v dovolání, avšak Nejvyšší soud se jimi věcně nezabýval.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.04.2016 13:00 do: 21.04.2016 13:15

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 3916/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze č. j. 64 Co 337/2014-51 ze dne 23. 9. 2014
Stručná charakteristika:  Náhrada nákladů řízení
Označení navrhovatelů:  J. B. a RNDr. M. B.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé podali žalobu proti státu na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve které se domáhali náhrady škody údajně způsobené soudním exekutorem tím, že v uvedeném exekučním řízení proti stěžovatelům konal úkony i po zániku pověření. Do tohoto řízení na straně žalované České republiky vstoupil jako vedlejší účastník exekutor, který se nechal zastupovat advokátem. Na jednání dne 12. 12. 2013 před Obvodním soudem pro Prahu 2 stěžovatelé vzali svou žalobu zpět, neboť soud nepřipustil jimi navrhovanou změnu žaloby. Obvodní soud rozhodl, že se řízení zastavuje, neboť žalobci vzali žalobu zpět. Náhradu nákladů řízení žádnému účastníkovi nepřiznal. Ve vztahu k soudnímu exekutorovi jako vedlejšímu účastníku soud uvedl, že mu nevznikly žádné potřebné náklady k účelnému bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Za účelné náklady nepovažoval zastoupení advokátem, neboť v daném sporu soudní exekutor nevystupoval jako soukromá osoba, ale jako orgán státní správy vykonávající jemu svěřenou úřední moc. Proti rozhodnutí okresního soudu o nákladech řízení podal odvolání soudní exekutor a dožadoval se úhrady nákladů řízení. Napadeným usnesením městský soud rozhodnutí obvodního soudu změnil tak, že stěžovatelé jsou povinni na náhradě nákladů řízení zaplatit soudnímu exekutorovi částku 42 398,40 Kč a náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 7 247,90 Kč. Podle městského soudu předmětem řízení nebyla věc, která by byla předmětem činnosti soudního exekutora, ale žaloba na náhradu škody proti státu z důvodu údajného nesprávného úředního postupu soudního exekutora.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutí městského soudu bylo pro ně překvapivé a nebyl jim dán prostor k vyjádření se k odvolání soudního exekutora. Dále stěžovatelé namítají, že zastoupení advokátem nebylo v řízení o náhradě škody pro soudního exekutora potřebné a nejde tedy o účelně vynaložené náklady.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.04.2016 13:15 do: 21.04.2016 13:45

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 425/16
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozhodnutí Ministerstva vnitra České republiky, Odboru azylové a migrační politiky č. j. OAM-273/LE-LE05-2012 ze dne 28. 4. 2014, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 45 Az 30/2014-57 ze dne 24. 8. 2015 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Azs 194/2015-32 ze dne 26. 11. 2015
Stručná charakteristika:  Procesní závazky u práva na udělení azylu
Označení navrhovatelů:  T. I.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel je státní občan Ruské federace, původem z Dagestánu. Pobývá na území EU s menšími přestávkami od roku 2003. V Německu dvakrát neúspěšně žádal o udělení mezinárodní ochrany (v roce 2003 a 2011). Dne 21. 7. 2011 byl v Německu zatčen a předán na základě evropského zatýkacího rozkazu do České republiky. Zde byl pravomocně odsouzen pro trestný čin účasti na organizované zločinecké skupině (§ 361 trestního zákoníku) ve spojení s § 348 odst. 1 alinea 2 a odst. 3 písm. a) trestního zákoníku (padělání a pozměnění veřejné listiny). Dne 15. 11. 2011 Generální prokuratura Ruské federace požádala Českou republiku o vydání stěžovatele do Ruska. Městský soud v Praze i Vrchní soud v Praze konstatoval přípustnost vydání stěžovatele. Tato rozhodnutí byla předmětem ústavní stížnosti stěžovatele, která byla Ústavním soudem odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ministr spravedlnosti dosud nedal souhlas k vydání stěžovatele ve smyslu § 97 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, neboť vyčkává skončení řízení o mezinárodní ochraně stěžovatele. Stěžovatel podal dne 12. 12. 2012 žádost o udělení mezinárodní ochrany na území České republiky. Napadeným rozhodnutím ministerstvo vnitra rozhodlo, že stěžovateli se azyl neuděluje a doplňkovou ochranu udělit nelze. Podle ministerstva stěžovatel neuvedl žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo možno učinit závěr, že je v Rusku pronásledován způsobem relevantním z pohledu azylového zákona. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel neúspěšně bránil žalobou ve správním soudnictví, u ústního jednání rozšířil azylové důvody u ústního jednání oproti tomu, co uváděl před ministerstvem. Konkrétně nově zmínil svou údajnou politickou činnost týkající se samostatnosti Dagestánu a údajné pronásledování za odlišný způsob vyznávání islámu. Krajský soud uzavřel, že nové skutečnosti vznesené stěžovatelem na jednání před soudem nemůže vzít v potaz. Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku zamítl kasační stížnost stěžovatele.

Ústavní stížností stěžovatel napadá rozhodnutí, kterými byla zamítnuta jeho žádost o azyl, a navrhl jejich zrušení zejména pro rozpor se svými ústavně zaručenými právy na život, ochranu před mučením a jiným špatným zacházením, práva na azyl a práva na soudní ochranu. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že v případě neudělení mezinárodní ochrany a jeho extradice do Ruska mu skutečně hrozí nebezpečí pro jeho život a zdraví, v podobě mučení a nelidského zacházení a porušení práva na spravedlivý proces. Podle stěžovatele krajský soud a Nejvyšší správní soud zásadně pochybily zejména v tom, že odmítly posoudit jeho důvody pro udělení azylu s odkazem na skutečnost, že je nesdělil již ve fázi řízení před Ministerstvem vnitra.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 21.04.2016 13:45 do: 21.04.2016 14:15

Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 2315/15
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Kateřina Šimáčková Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 28 Co 271, 272/2013-193 ze dne 30. 10. 2013 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 2089/2014-230 ze dne 26. 5. 2015
Stručná charakteristika:  Újma na zdraví při pádu na chodníku
Označení navrhovatelů:  R. J.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel v lednu 2006 upadl při chůzi na zledovatělém chodníku a utrpěl zranění pravé dolní končetiny. Následky tohoto zranění si nese doposud. U obecných soudů se stěžovatel domáhal náhrady škody a nemajetkové újmy, a to proti hlavnímu městu Praha jako vlastníkovi předmětného chodníku i okolních pozemků a proti Technické správě komunikací hl. m. Prahy, která podle stěžovatele vykonávala správu tohoto chodníku. V řízení před obecnými soudy vystupovala i Česká pojišťovna, a. s., jako vedlejší účastník na straně hlavního města Prahy. Obvodní soud pro Prahu 1 částečně vyhověl žalobě stěžovatele a uložil hlavnímu městu Praha povinnost zaplatit stěžovateli 445 680 Kč jako náhradu za újmu na zdraví. Ve zbytku obvodní soud žalobu zamítl. Podle obvodního soudu se na chodníku vyskytla závada ve schůdnosti, jak ji definuje § 26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění účinném ke dni vzniku újmy, tedy taková změna ve schůdnosti, kterou stěžovatel nemohl předvídat. Městský soud v Praze jako odvolací soud následně svým napadeným rozsudkem změnil rozhodnutí obvodního soudu tak, že žalobu stěžovatele v celém rozsahu zamítl a přiznal hlavnímu městu Praha i Technické správě komunikací hl. m. Prahy právo na náhradu nákladů řízení, neboť oba účastníci byli v řízení zastoupeni advokátem. Podle městského soudu se na chodníku v rozhodné době žádná závada ve schůdnosti nevyskytovala. Stěžovatel totiž v řízení tvrdil, že chodník byl zledovatělý a neposypaný, přičemž mu bylo známo, že se v zimě neudržuje. Městský soud poukázal i na to, že k „úrazu došlo v zimě a v rozhodné době Český hydrometeorologický ústav prodloužil výstrahu před prudkými mrazy“. Nejvyšší soud svým napadeným usnesením dovolání stěžovatele odmítl.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze,  neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu zdraví a spravedlivý proces.