Přehled jednání Ústavního soudu pro 51. týden roku 2014

12.12.2014

V tomto týdnu je nařízeno deset veřejných vyhlášení.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.12.2014 09:30 do: 16.12.2014 10:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 3185/13
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Tomáš Lichovník
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě č. j. 13 D 658/2013-32 ze dne 28. srpna 2013
Stručná charakteristika:  spravedlivý proces - přítomnost u jednání
Označení navrhovatelů:  Město Znojmo, zastoupené Mgr. Ing. Tomášem Horkým, Brno, tř. Kpt. Jaroše 1844/28
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Okresního soudu ve Znojmě, jímž soud, reprezentovaný pro daný případ JUDr. Janou Plochovu, notářkou v postavení soudního komisaře, zastavil dědické řízení po zůstaviteli J. V., zesnulém dne 31. května 2013 (výrok II.), a majetek nepatrné hodnoty, zahrnující i nemovitý majetek, blíže specifikovaný ve výroku I., vydal Městu Znojmo jako vypraviteli pohřbu. Stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že postupem Okresního soudu ve Znojmě bylo zasaženo do jeho ústavně zaručených práv, vyplývajících z čl. 4 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Porušení svého práva na soudní ochranu stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že mu nebylo umožněno účastnit se dědického řízení, o existenci předmětného řízení se stěžovatel podle svých slov dověděl až z napadeného rozhodnutí, proti němuž již nebylo možno podat odvolání. Předmětem vydání byly, mimo jiné, zanedbatelné spoluvlastnické podíly k pozemkům, které nejsou pro stěžovatele nijak využitelné, naopak je s nimi spojena řada povinností, zejména daňových. Dá se též očekávat, že případný prodej tohoto majetku vyvolá vyšší náklady, než kolik by mohl činit výnos. Jinými slovy, pro stěžovatele vydaný majetek představuje pouze zátěž, již by nemusel nést, pokud by se mohl k věci v dědickém řízení vyjádřit a vydání majetku nepatrné hodnoty odmítnout.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.12.2014 14:30 do: 16.12.2014 15:00
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2258/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: doc. JUDr. Vojtěch Šimíček Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 5. 6. 2013, č. j. 1 T 73/2010 - 2001, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2013, č. j. 5 To 350/2013-2051, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2014, č. j. 4 Tdo 270/2014 - 38.
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces, princip legality trestního práva
Označení navrhovatelů:  A. Z.
Typ řízení:  Řízení ve sporech o rozsah kompetencí státních orgánů a orgánů územní samosprávy

Stěžovatel byl napadenými rozhodnutími shledán vinným z pokračujícího trestného činu podvodu dílem dokonaného, dílem nedokonaného. Za tento trestný čin a za sbíhající se dva přečiny ohrožení pod vlivem návykové látky byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání  20 (dvaceti) měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let. Trestního jednání se stěžovatel dopustil tím, že opakovaně (celkem ve 22 případech) hlášením fiktivních dopravních nehod, kdy poskytoval pojišťovnám nepravdivé údaje o těchto nehodách i o majitelích vozů spojených s těmito nehodami, uváděl pojišťovny v omyl a takto se z nich snažil vylákat pojistné plnění. V několika případech mu bylo pojistné plnění též neoprávněně uhrazeno a celkově tak způsobil škodu ve výši 422.635 Kč. Okresní soud závěry o vině stěžovatele opřel především o listinné důkazy (zejména o oznámení o škodných událostech) a o výpovědi svědků.

Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, právo na právní pomoc, princip nullum crimen sine lege a právo na náležitou obhajobu. Stěžovatel namítaná porušení základních práv spatřuje zejména v chybném označení trestného činu, pro který byl uznán vinným, a v chybném provedení klíčového důkazu, neboť při něm nebyl přítomen právní zástupce stěžovatele.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.12.2014 15:00 do: 16.12.2014 15:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2823/13
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jaroslav Fenyk Ph.D., DSc., Univ. Priv. Prof.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2013, sp. zn. 3 To 89/2013
Stručná charakteristika:  zajištění peněžních prostředků v trestním řízení
Označení navrhovatelů:  L. T. L., zast. Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Spálená 14
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Usnesením Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality Služby kriminální policie a vyšetřování,  ze dne 5. 5. 2013 byly dle  § 79a zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, po předchozím souhlasu státního zástupce, zajištěny finanční prostředky na blíže specifikovaném bankovním účtu do výše 7.500.000,- Kč, neboť zjištěné skutečnosti nasvědčovaly tomu,  že peníze, které se na účtu nacházejí, případně na něj dodatečně dojdou, jsou jednak výnosem z trestné činnosti, jednak byly ke spáchání trestného činu užity, a to jako vytvoření krytí pro posílání peněz nedovoleným způsobem. Stěžovatelka prostřednictvím svého právního zástupce podala proti usnesení o zajištění finančních prostředků stížnost, o které Vrchní soud v Praze rozhodl dne 2. 8. 2013 tak, že podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění usnesení vrchní soud kromě jiného uvedl, že stížnost, kterou stěžovatelka podala, nebyla blíže odůvodněna.

Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí vrchního soudu, neboť má za to, že jím bylo zasaženo její základní právo na spravedlivý proces, neboť ve svých úvahách vycházel jen z neúplného spisového materiálu a neměl tak možnost objektivně a spravedlivě posoudit podanou stížnost.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 16.12.2014 16:00 do: 16.12.2014 16:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1774/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Radovan Suchánek Ph.D.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2012, č. j. 15 Co 319/2008-270 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2014, č. j. 21 Cdo 1334/2013-314
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces - nepřipuštění důkazu audionahrávky v řízení o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru
Označení navrhovatelů:  Ing. M. K.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel byl na základě pracovní smlouvy ze dne 19. 7. 1997 zaměstnancem společnosti KROHNE CZ, spol. s. r. o. (dále jen "vedlejší účastník"), která je dceřinou společností firmy KROHNE Messtechnik GmbH & Co. KG se sídlem v Německu (dále jen "německé vedení vedlejšího účastníka"). Stěžovatel byl u vedlejšího účastníka zaměstnán jako technický a obchodní zástupce a zastával zároveň funkci vedoucího pražské kanceláře a prokuristy. Dne 17. 8. 2005 stěžovatel převzal na pracovišti výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, a to z důvodu připravovaných organizačních změn

Stěžovatel podal u Městského soudu v Brně žalobu, v níž se domáhal určení neplatnosti uvedené výpovědi a rozhodl o nároku stěžovatele na zaplacení náhrady mzdy. Stěžovatel měl za to, že důvodem výpovědi nebyla vedlejším účastníkem tvrzená nadbytečnost a připravovaná organizační změna, neboť s účinností od 1. 9. 2005 rozhodl vedlejší účastník o zrušení stěžovatelem zastávaného pracovního místa. Stěžovatel byl a je stále přesvědčen, že skutečným důvodem výpovědi byla stěžovatelem učiněná kritika vedlejšího účastníka ze dne 5. 8. 2005, zaslaná zástupcům německého vedení vedlejšího účastníka. Městský soud v Brně rozhodl, že výpověď daná stěžovateli vedlejším účastníkem dne 17. 8. 2005 je neplatná. Jedním z důkazů, který byl proveden v řízení před Městským soudem v Brně, byl stěžovatelem předložený přepis českého překladu rozhovoru mezi stěžovatelem a zástupcem německého vedení, který byl pořízen na mezinárodním strojírenském veletrhu dne 6. 10. 2005, a k tomu přiložená audiokazeta. Vedlejší účastník odvoláním napadl rozsudek Městského soudu v Brně a usnesení, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit náklady řízení. Krajský soud v Brně rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že návrh stěžovatele, aby soud určil, že výpověď ze dne 17. 8. 2005 je neplatná, zamítl. Krajský soud v Brně mimo jiné vycházel z toho, že stěžovatelem pořízená audionahrávka rozhovoru mezi ním a zástupcem německého vedení byla jako důkaz nepřípustná, neboť byla učiněna bez vědomí nahrávané osoby. Stěžovatel následně toto druhoinstanční rozhodnutí napadl dovoláním, Nejvyšší soud rozhodnutí Krajského soudu v Brně zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu projednání. Krajský soud v Brně posléze rozhodl ústavní stížností napadeným rozsudkem, kterým rozsudek Městského soudu v Brně změnil tak, že návrh stěžovatele, aby soud určil, že výpověď daná stěžovateli vedlejším účastníkem dne 17. 8. 2005 je neplatná, opět zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Stěžovatel napadl také tento rozsudek Krajského soudu v Brně dovoláním, o kterém rozhodl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že stěžovatelem podané dovolání zamítl.

Stěžovatel především nesouhlasí se závěry jak Krajského soudu v Brně, tak i Nejvyššího soudu ohledně nepřípustnosti výše uvedených audionahrávek jako důkazů. Stěžovatel má za to, že tyto nahrávky se týkají pracovních záležitostí a nejedná se tak o projevy mající charakter osobní povahy, což by odůvodňovalo jejich nepřípustnost v případě, že není dán souhlas nahrávané osoby. Dle stěžovatele se obecné soudy nevypořádaly dostatečně s kolizí základních práv a svobod, neboť za absence náležitého odůvodnění se omezily toliko na ochranu osobnosti nahrávané osoby ve smyslu § 11 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy vyvodily z provedených důkazů nesprávná skutková zjištění. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu a na spravedlivý proces, dále mělo dojít k porušení stěžovatelova práva na ochranu osobní cti a k porušení jeho práva na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života. 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.12.2014 08:00 do: 17.12.2014 08:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: IV. senát
Spisová značka: IV. ÚS 1085/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. ledna 2014 č. j. 30 Cdo 3552/2013-244, rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 12. února 2013 č. j. 20 Co 62/2011-222, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. listopadu 2012 č. j. 30 Cdo 400/2012-208 a rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 30. září 2010 č. j. 10 C 166/2009-137.
Stručná charakteristika:  Ochrana vlastnického práva; presumpce správnosti správního rozhodnutí
Označení navrhovatelů:  Ing. Z. D. a M. D., zastoupeni Mgr. Františkem Jarošem, advokátem se sídlem v Turnově, Antonína Dvořáka 287,
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Dne 16. března 1988 byla mezi Československým státem – Městským národním výborem v Lomnici nad Popelkou a vedlejší účastnicí uzavřena dohoda o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví k blíže specifikovaným pozemkům, nacházejícím se v k. ú. Lomnice nad Popelkou, jejíž součástí bylo ujednání o tom, že výlučným vlastníkem pozemku st. p. č. 1972 o výměře 21 m2 se stane stát. Stát byl původně vlastníkem id. 2/3 tohoto pozemku, zatímco vedlejší účastnice jeho id. 1/3.

K žalobě vedlejší účastnice bylo rozsudkem Okresního soudu v Semilech ze dne 29. března 1995 určeno, že dohoda o vypořádání podílového spoluvlastnictví je absolutně neplatná podle § 39 občanského zákoníku. Důvodem byla skutečnost, že v době jejího uzavření neměl Městský národní výbor v Lomnici nad Popelkou právo disponovat s jedním z předmětných pozemků, což s ohledem na to, že soud shledal obsah dohody jednotným a nedělitelným, činilo neplatnou dohodu jako celek. S ohledem na uvedené závěry podala vedlejší účastnice dne 20. března 1998 žalobu vůči Městu Lomnice nad Popelkou a dále řádově desítkám fyzických osob, mezi kterými byli i stěžovatelé, jíž se domáhala určení, že je vlastnicí id. 1/3 pozemků, které byly předmětem její původní dohody se státem. Žaloba byla doručena stěžovateli dne 28. května 1998 a stěžovatelce dne 29. května 1998. Řízení o ní bylo nicméně z důvodu zpětvzetí zastaveno usnesením ze dne 7. října 1999 č. j. 1 C 189/98-724, ve znění opravných usnesení. Žalobou podanou dne 13. listopadu 2009 se vedlejší účastnice opětovně domáhala určení, že je společně s Městem Lomnice nad Popelkou spoluvlastnicí předmětného pozemku, a to v rozsahu id. 1/3, zatímco město je spoluvlastníkem v rozsahu id. 2/3. Původní vyhovující rozsudek okresního soudu byl k odvolání všech žalovaných změněn rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. května 2011 tak, že se žaloba zamítá. Nejvyšší soud k dovolání vedlejší účastnice rozsudek zrušil. Krajský soud v Hradci Králové, který byl v dalším řízení vázán právním názorem dovolacího soudu, rozsudkem ze dne 12. února 2013 potvrdil původní vyhovující rozsudek soudu prvního stupně. Následné dovolání žalovaných proti tomuto rozhodnutí Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.

Stěžovatelé především zpochybňují závěr o absolutní neplatnosti dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ze dne 16. března 1988, jakož i to, že se tento závěr vztahuje i na ně, ačkoliv nebyli účastníky soudního řízení o určení její neplatnosti. Stěžovatelé se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhají zrušení rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívají, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva vlastnit majetek.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.12.2014 08:30 do: 17.12.2014 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 2964/12
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 2. května 2012 č. j. 7 C 210/2009-147
Eventuální akcesorické návrhy:  návrh na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí
Stručná charakteristika:  povinnost podrobit se odběru genetického materiálu a srovnání DNA pro účely řízení o popření otcovství; účinky derogačního nálezu Pl. ÚS 15/09
Označení navrhovatelů:  Ing. J. P. a A. P., zastoupené JUDr. Naděždou Paškovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Napadeným usnesením byla v řízení o žalobě vedlejšího účastníka, bývalého manžela první stěžovatelky, o popření otcovství, uložena stěžovatelkám povinnost dostavit se ke znalci a podrobit se u něj odběru genetického materiálu za účelem zjištění, zda je vedlejší účastník biologickým otcem druhé stěžovatelky. Stejná povinnost byla stanovena i vedlejšímu účastníkovi. Znalcem z oboru genetiky, určování otcovství DNA, byl určen znalecký ústav GENERI BIOTECH s.r.o. Kromě toho bylo napadeným usnesením zrušeno usnesení téhož soudu, kterým byla všem uvedeným účastníkům uložena obdobná povinnost , a částečně i další usnesení, v jehož případě byl zase zrušen výrok, kterým byla tato povinnost uložena bývalému partnerovi první stěžovatelky.

Stěžovatelky (matka s dnes již zletilou dcerou) se domáhají zrušení usnesení okresního soudu, neboť se domnívají, že jím byla porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 10 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelky jsou přesvědčeny, že za situace, kdy měl vedlejší účastník pochybnosti o svém otcovství již při narození druhé stěžovatelky, a tudíž mu nic nebránilo podat příslušnou žalobu ve lhůtě podle § 57 odst. 1 zákona o rodině, ve znění účinném do 31. prosince 2011, je okresní soud nemůže nutit k tomu, aby se podrobily znaleckému zkoumání. Pokud za těchto okolností podal vedlejší účastník žalobu teprve po 17 letech od narození své dcery, bylo povinností okresního soudu, plynoucí mu z nálezů sp. zn. Pl. ÚS 15/09 a I. ÚS 2881/09, zkoumat, proč tak činí opožděně. Zároveň měl vážit, zda jím stanovená povinnost není nepřiměřeným zásahem do soukromé sféry jednotlivců, a to z hlediska existence vzájemné důvěry rodičů, jakož i zájmů dítěte, které by v případě vyhovění ústavní stížnosti nemělo žádného otce.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.12.2014 10:00 do: 17.12.2014 10:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1894/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Brně č. j. 36 C 202/2012-44 ze dne 12. února 2014
Stručná charakteristika:  Porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 Listiny základních práv a svobod).
Označení navrhovatelů:  Mgr. A. P. a Mgr. J. P., oba zastoupeni Mgr. Jiřím Slováčkem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatelé se žalobou domáhali po statutárním městu Brnu zaplacení částky 7 800 Kč se zákonným úrokem z prodlení z titulu náhrady škody ve smyslu § 22 a násl. zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. K nesprávnému úřednímu postupu ze strany žalovaného mělo dojít jednáním strážníků Městské policie Brno, kteří neoprávněně zajistili osobní automobil ve vlastnictví stěžovatele b) technickým prostředkem zabraňujícím odjezdu vozidla. Městský soud v Brně napadeným rozsudkem, vydaným v režimu ustanovení § 202 odst. 2 občanského soudního řádu, návrh stěžovatelů zamítl s odůvodněním, že žalovaný není k uplatnění nároku stěžovatelů pasivně legitimován, neboť v projednávaném případě odpovídá za škodu stát.

Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti vyslovují nesouhlas s právním závěrem soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Podle jejich názoru je statutární město Brno samostatnou právnickou osobou s vlastní právní subjektivitou, jejíž organizační složkou je Městská policie Brno. Mají za to, že v případě přiložení a sejmutí tzv. botičky, včetně poplatku za tento úkon, nejde o výkon přenesené působnosti státní moci, ale o výkon místní samosprávy. Jsou tak přesvědčeni o tom, že žalovali správný subjekt. Závěr soudu označují za překvapivý, neboť z řízení nevzešla žádná skutečnost, která by ho potvrzovala. Stěžovatelé se domáhají zrušení rozsudku Městského soudu v Brně, neboť se domnívají, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 17.12.2014 13:00 do: 17.12.2014 13:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: II. senát
Spisová značka: II. ÚS 1427/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ing. Jiří Zemánek CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesením Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, č. j. 13 To 45/2014-64 a č. j. 13 To 46/2014-68 ze dne 4. února 2014
Stručná charakteristika:  Porušení práva na spravedlivý proces
Označení navrhovatelů:  Jan Skoupil, zastoupený Mgr. Tomášem Pertotem, advokátem
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel dne 24. 7. 2013 požádal o zahlazení odsouzení z několika trestních rozhodnutí. V průběhu řízení vznesl námitku podjatosti rozhodujícího soudce. Usnesením Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. prosince 2013 rozhodnuto, že soudce není vyloučen z vykonávání úkonů uvedeného trestního řízení a usnesením stejného soudu z téhož dne byla zamítnuta žádost stěžovatele o zahlazení odsouzení. Z připojené doručenky vyplývá, že obě uvedená usnesení stěžovatel převzal ve Vazební věznici v Hradci Králové dne 7. ledna 2014. Podáním ze dne 10. ledna 2014, předaným k poštovní přepravě dne 13. ledna 2014 a soudu doručeným dne 14. ledna 2014 stěžovatel podal proti oběma usnesením Okresního soudu v Pardubicích stížnosti, které následně podáním ze dne 17. ledna 2014 odůvodnil. Ve spisu se dále nachází žádost Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (adresovaná Vazební věznici Praha Ruzyně) o sdělení, kdy stěžovatel předal písemnost obsahující předmětné stížnosti pověřenému zaměstnanci Vězeňské služby, a dále odpověď Vězeňské služby Vazební věznice Praha Ruzyně, že stěžovatel předal uvedenou písemnost zaměstnancům oddělení výkonu vazby k odeslání dne 13. ledna 2014. Krajský soud v Hradci Králové poté napadenými usneseními obě stížnosti zamítl. Vyšel z podacího razítka a razítka věznice, podle nichž byla zásilka (obsahující stížnosti), adresovaná Okresnímu soudu v Pardubicích, podána k odeslání dne 13. ledna 2014 a shledal, že pokud byla napadená usnesení stěžovateli oznámena doručením opisů usnesení, které převzal osobně dne 7. ledna 2014, posledním dnem včasného podání stížnosti byl den 10. ledna 2014. Stížnosti podané až dne 13. ledna 2014 proto označil za opožděně podané a věcně se jimi nezabýval.

Stěžovatel v ústavní stížnosti vyslovuje zásadní nesouhlas se závěrem stížnostního soudu, podle něhož měl rozhodnutí soudu prvního stupně obdržet dle datového razítka otištěného pracovníkem vězeňské služby na doručence určené do vlastních rukou adresáta již dne 7. ledna 2014. Tvrdí, že na doručence je nesprávný údaj o datu doručení písemnosti, neboť k doručení došlo později, a to nejdříve dne 8. ledna 2014. Stěžovatel se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích, neboť se domnívá, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.12.2014 09:00 do: 18.12.2014 09:30
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: I. senát
Spisová značka: I. ÚS 1801/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
Soudce zpravodaj: JUDr. Ludvík David, CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 3. 2014 č. j. 2 To 27/2014-147 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2014 sp. zn. 1 Nt 241/2009
Stručná charakteristika:  předběžná vazba v průběhu extradičního řízení
Označení navrhovatelů:  Z. N.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Stěžovatel v roce 1994 odcestoval z Gruzínské republiky, jíž je státním příslušníkem, a to z důvodu obav vyvolaných tamější politickou a společenskou situací. Do České republiky následně přicestoval v roce 1996 a požádal zde o azyl. Po odjezdu z Gruzie byl stěžovatel v nepřítomnosti obviněn z vraždy. Rovněž v nepřítomnosti byl následně rozsudkem Městského soudu v Tbilisi ze dne 25. 3. 2008 č. j. 1-5366-07 odsouzen k trestu odnětí svobody v délce osmnácti let, a to za vraždu, jíž se dle závěrů soudu dopustil 19. 1. 1994 kolem 22. hodiny v Tbilisi na Gribojedově ulici, kde při hádce měl postřelit čtyři muže, z nichž jeden po převozu do nemocnice zemřel. Uložený trest byl v důsledku amnestie snížen na patnáct let. Gruzínská republika, která již v roce 1999 požádala Českou republiku o vydání stěžovatele za účelem trestního stíhání, následně požádala o jeho vydání k výkonu trestu odnětí svobody. Na základě usnesení Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 9. 8. 2010 povolil stěžovatelovo vydání. K tomu však nedošlo, neboť Ústavní soud nálezem sp. zn. I. ÚS 2462/10 ze dne 10. 11. 2010 obě usnesení obecných soudů i rozhodnutí ministra spravedlnosti zrušil pro jejich rozpor s čl. 7 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práva a základních svobod a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání. K návrhu Krajského státního zastupitelství v Brně bylo řízení o stěžovatelově vydání opět zahájeno, přičemž Krajský soud v Brně toto vydání usnesením ze dne 15. 11. opět označil za přípustné. Stížnost stěžovatele proti tomuto usnesení zamítl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 20. 2. 2013. Na základě těchto usnesení pak ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 24. 4. 2013 stěžovatelovo vydání povolil. Proti rozhodnutí ministra, jakož i předcházejícím rozhodnutím soudů o přípustnosti vydání, podal stěžovatel ústavní stížnost, o níž bylo rozhodnuto nálezem ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. II. ÚS 1221/13 tak, že Ústavní soud při konstatování porušení základních práv stěžovatele zaručených čl. 7 odst. 2 Listiny, čl. 3 Úmluvy a čl. 3 Úmluvy proti mučení zrušil napadené rozhodnutí ministra spravedlnosti; v  ostatních částech ústavní stížnost zamítl. Rozhodnutí obecných soudů o přípustnosti vydání stěžovatele tak zůstala nedotčena.

Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 14. 2. 2014, které je nyní napadeno ústavní stížností, byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu, nebyly přijaty záruky ani písemný slib stěžovatele a byla přeměněna vydávací vazba na vazbu předběžnou. Rovněž napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci byla stížnost stěžovatele zamítnuta. Oba soudy dospěly k závěru, že obava z útěku stěžovatele je důvodná, neboť je cizím státním příslušníkem, reálně mu hrozí vydání do domovského státu k dlouholetému výkonu trestu odnětí svobody, pobývá na dvou různých adresách, přičemž své finanční potřeby řeší výpomocí od příbuzných v Rusku a USA. Stěžovatel spatřuje protiústavnost rozhodnutí obou soudů zejména v tom, že je i nadále omezen na své osobní svobodě bez zákonných důvodů a toto omezení trvá již 13 měsíců. Stěžovatel je přesvědčen, že nemůže být nadále držen v předběžné vazbě pro pouhou obavu, že uprchne z území České republiky. K tomu svým chování po celou dobu 15 let, kdy je s ním vedeno extradiční řízení, nezavdal ani nejmenší příčinu a s narůstající dobou, kdy je stěžovatel omezen na osobní svobodě, vazební důvody slábnou, a to i v případě vydávací, resp. předběžné vazby, které jako jediné nemají v českém právním řádu pevně stanovenou nejvýše přípustnou dobu svého trvání.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.12.2014 09:15 do: 18.12.2014 09:45
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 2985/14
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Filip, CSc.
Návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 30. května 2014 č. j. 29 Co 116/2014-67
Stručná charakteristika:  právo na spravedlivý proces – náhrada nákladů řízení
Označení navrhovatelů:  A. H.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Rozsudkem pro zmeškání Okresního soudu v České Lípě byla stěžovatelce uložena povinnost zaplatit částku 1 016 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení v celkové výši 5 799,72 Kč, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku za jízdu v hromadné dopravě bez platného jízdního dokladu. Tento rozsudek byl posléze na základě § 153b odst. 4 občanského soudního řádu zrušen z důvodu včasné a řádné omluvy stěžovatelky a okresní soud nařídil ve věci další jednání. Stěžovatelka poté požadovanou pohledávku zaplatila, pročež bylo usnesením okresního soudu řízení zastaveno v části týkající se zaplacení částky 1 016 Kč, přičemž stěžovatelce byla uložena povinnost zaplatit žalující straně náhradu nákladů řízení ve výši 8 950,24 Kč. K závěru o povinnosti stěžovatelky uhradit náhradu nákladů řízení dospěl okresní soud na základě ustanovení § 146 odst. 2 občanského soudního řádu, neboť k uhrazení požadované částky došlo až po podání žaloby a žaloba tak byla podána důvodně. V souvislosti s určením výše náhrady nákladů řízení pak okresní soud postupoval podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Proti tomuto výroku o náhradě nákladů řízení podala stěžovatelka odvolání ke krajskému soudu, který se však plně ztotožnil s vypočtením částky i s argumentací soudu okresního a odvolání stěžovatelky zamítl. Stěžovatelka dle krajského soudu neuhradila částku bezodkladně, nýbrž řízení zbytečně protahovala, čímž náklady žalující strany vzrostly. Tvrzení, že by rozhodnutí okresního soudu bylo v rozporu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12, krajský soud odmítl s odkazem na odlišné skutkové okolnosti.

Stěžovatelka napadla výše uvedené rozhodnutí krajského soudu, neboť má za to, že bylo vydáno v rozporu s jejími ústavními právy vymezenými v ustálené judikatuře Ústavního soudu. Předně v něm stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť obecné soudy nezohlednily specifické okolnosti případu a při posuzování výše náhrady nákladů řízení postupovaly dle jejího názoru čistě formalisticky.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.12.2014 09:45 do: 18.12.2014 10:15
Typ jednání: veřejné vyhlášení nálezu
Označení senátu nebo pléna: III. senát
Spisová značka: III. ÚS 4084/12
Jednací místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 152
Soudce zpravodaj: JUDr. Vladimír Kůrka
Návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2012 č. j. 56 Co 538/2012-54 a usnesení Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 19. 3. 2012 č. j. 127 EXE 1746/2012-23, za účasti společnosti REDSPARK ASSETS LIMITED,jako vedlejšího účastníka
Stručná charakteristika:  Podmínky nařízení exekuce, smlouva o úvěru a rozhodčí doložka -čl. 36 odst. 1 Listiny
Označení navrhovatelů:  I. S.
Typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti

Okresní soud v Karviné – pobočka v Havířově nařídil exekuci na majetek povinné (stěžovatelky), a to podle vykonatelného rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Lubomíra Matěje ze dne 23. 1. 2012 č. j. 2004174/2012, k uspokojení pohledávky oprávněné společnosti REDsPARK ASSETS LIMITED (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice) ve výši 3 229,30 Kč, nákladů předcházejícího řízení ve výši 14 500 Kč a nákladů oprávněné v exekučním řízení a nákladů exekuce; jejím provedením byl pověřen soudní exekutor JUDr. Ondřej Mareš, Exekutorský úřad Litoměřice. Krajský soud v Ostravě ústavní stížností rovněž napadeným usnesením odvolání stěžovatelky odmítl s poukazem na § 44 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, v rozhodném znění, s odůvodněním, že neobsahovalo skutečnosti rozhodné pro nařízení exekuce.

Stěžovatelka namítá, že odpovídající argumentaci uplatnila zejména tím, že se dovolávala nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 ze dne 26. 1. 2012, a míní, že jde o „zjevnou nespravedlnost“, jestliže obecné soudy poskytly právní ochranu subjektu, který v souvislosti s půjčkou peněžních prostředků evidentně poškozuje práva svých klientů nepřiměřenými smluvními ujednáními. Tyto smluvní podmínky podle jejího názoru implikují absolutní neplatnost smlouvy o úvěru, a tím i do ní včleněné rozhodčí doložky (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Stěžovatelka se prostřednictvím ústavní stížnosti domáhá zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově, neboť se domnívá, že jimi bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.