Přehled ústních jednání pro 20. týden roku 2012

11.05.2012

V tomto týdnu se koná 10 jednání.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
15. 5. 2012 14:00
- 15. 5. 2012 14:15
Sp. zn.: I. ÚS 1368/11
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: E. S.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v

Ostravě ze dne 2. 9. 2010 č. j. 8 Co 298/2010-273 a proti rozsudku

Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2011 č. j. 28 Cdo 4783/2010-305
(restituční věc)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

v ústavní stížnosti navrhuje zrušení rozhodnutí obecných soudů pro

porušení svého základního práva na spravedlivý proces. Stěžovatelce byly

v padesátých letech odňaty pozemky, které byly již v době odnětí

původním vlastníkům určeny k zastavění (na základě podrobného územního

plánu zde měla být vystavěna sídlištní škola). Na základě znaleckého

posudku tedy okresní soud rozhodl, že finanční objem stěžovatelčiných

nároků na převedení jiných pozemků do jejího vlastnictví podle

ustanovení § 11 odst. 2 původního znění zákona č. 229/1991 Sb. nebo na

poskytnutí finanční náhrady podle ustanovení § 16 odst. 1 písm. a) téhož

zákona činí 408 827,25 Kč. Krajský soud v Ostravě však k odvolání

Pozemkového fondu napadeným rozsudkem rozsudek okresního soudu potvrdil

toliko ohledně částky 30 761,50 Kč vycházející z posudku jiného znalce a

ve zbytku žalobu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil krajský soud tím, že

pozemky byly fakticky ke dni vyvlastnění užívány k zemědělským účelům a

je proto třeba vycházet z toho, že v době vyvlastnění pozemků se jednalo

o pozemky zemědělské a takto je také třeba ocenit. Podle názoru

stěžovatelky bylo při ocenění pozemků použito nesprávného ustanovení

oceňovací vyhlášky, čímž výrazně poklesla odhadní cena pozemků. Odvolací

soud, stejně jako soud dovolací, se dle stěžovatelky dostatečně

s jejími argumenty nevypořádal. Stěžovatelka uvádí, že napadenými

rozhodnutími byla připravena o více než 90 % svých restitučních nároků a

tvrdí, že rozhodnutími odvolacího a dovolacího soudu bylo porušeno její

právo na spravedlivý proces.

 

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
15. 5. 2012 14:00
- 15. 5. 2012 14:30
Sp. zn.: III. ÚS 284/12
Soudce zpravodaj: Jan Musil
Navrhovatelé: J. H.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 č. j.

7 Tdo 1060/2011-35, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28.

4. 2011 č. j. 5 To 37/2011-473 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně

ze dne 2. 2. 2011 č. j. 50 T 1/2011- 400
(spravedlivý proces, hodnocení znaleckého posudku, právní kvalifikace trestného činu vraždy)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Stěžovatel

se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo

dojít k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces podle

článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 6 odst. 3

písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dále mělo

dojít k porušení práva stěžovatele garantovaného článkem 14 odst. 3

písm. e) Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

Stěžovatel byl rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci uznán vinným zločinem

vraždy, kterou spáchal na své přítelkyni. Stěžovatel zdůrazňuje, že

útok vůči poškozené nijak neplánoval ani nepromýšlel – jednal ve stavu

nezvládnutelného afektu, v důsledku ponižování a výhrůžek ze strany

poškozené. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy nesprávně hodnotily

zejména znalecký posudek z oboru psychiatrie, který vycházel z první

výpovědi stěžovatele po spáchání trestného činu, která byla velice

nepřesná již s ohledem na vážný somatický stav, v němž se stěžovatel

nacházel poté, co se pokusil o sebevraždu. Obecné soudy hodnotily

posudek znalkyně jednostranně v neprospěch stěžovatele, nepřihlížely

dostatečně k závěrům znalkyně, že trestný čin spáchal ve stavu

vystupňovaného afektu. Stěžovatel nesouhlasí s postupem obecných soudů

při vedení dokazování a hodnocení důkazů a zejména s právním posouzením

skutku, jehož se měl dle skutkových zjištění obecných soudů dopustit.

Stěžovatel argumentuje tím, že chování poškozené bylo neetické a

agresivní a vyhrožovala stěžovateli také tím, že proti němu použije

falešnou směnku, a že jej nepravdivě obviní ze znásilnění.

 

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
15. 5. 2012 14:15
- 15. 5. 2012 15:00
Sp. zn.: I. ÚS 1607/11
Soudce zpravodaj: Vojen Güttler
Navrhovatelé: L. S.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 6. 4. 2011 č. j. 16 Co 87/2009-61
(bezdůvodné obohacení za užívání pozemku)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

se domáhá zrušení citovaného rozhodnutí soudu pro porušení svých

ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 Listiny základních práv a

svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, a to práva na spravedlivý proces. Městský soud v Brně jako soud

I. stupně zamítl žalobu žalobkyně (stěžovatelky), která se jako podílový

spoluvlastník ideální 1/3 pozemku v obci Brno, k.ú. Židenice, domáhala

po žalovaném zaplacení částky 3.128,- Kč s příslušenstvím jako vydání

bezdůvodného obohacení za užívání předmětného pozemku – jakožto

veřejného prostranství – bez právního důvodu. Krajský soud v Brně

napadeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatelka

namítá, že existuje ustálená judikatura zakotvující právní názor, dle

něhož vlastníku pozemku, který je veřejným prostranstvím, k němuž jsou

zákonem omezena práva vlastníka, náleží náhrada za omezení tím vzniklá.

Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu (usnesení sp.

zn. III. ÚS 338/2004). Krajský soud podle stěžovatelky porušil princip

předvídatelnosti soudního rozhodování, který je předpokladem

spravedlivého procesu.

 

 

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
16. 5. 2012 9:30
- 16. 5. 2012 9:50
Sp. zn.: Pl. ÚS 33/11
Soudce zpravodaj: Pavel Holländer
Navrhovatelé: Městský soud v Brně
Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu

Přezkoumávané akty: Návrh Městského soudu v Brně na zrušení ustanovení

bodu 2. čl. I. části první zákona č. 425/2010 Sb., kterým se mění zákon

č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených s výkonem

funkce představitelů státní moci a některých státních orgánů a soudců a

poslanců Evropského parlamentu, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č.

201/1997 Sb., o platu a některých dalších náležitostech státních

zástupců a o změně a doplnění zákona č. 143/1992 Sb., o platu a odměně

za pracovní pohotovost v rozpočtových a v některých dalších organizacích

a orgánech, ve znění pozdějších předpisů, ve znění pozdějších předpisů,

pokud se týká soudců okresních, krajských a vrchních soudů, Nejvyššího

soudu a Nejvyššího správního soudu, in eventum na zrušení slova

„2,5násobek“ v § 3 odst. 3 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a

některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve

znění zákona č. 309/2002 Sb. a zákona č. 425/2010 Sb., a na zrušení

ustanovení § 3b odst. 2 zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších

náležitostech spojených s výkonem funkce představitelů státní moci a

některých státních orgánů a soudců a poslanců Evropského parlamentu, ve

znění zákona č. 425/2010 Sb.
(Platy soudců)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Městský

soud v Brně navrhl Ústavnímu soudu zrušení bodu 2. čl. I. části první

novely zákona č. 236/1995 Sb., o platu a dalších náležitostech spojených

s výkonem funkce představitelů státní moci (dále jen „zákon o platu“) a

na zrušení slova „2,5násobek“ v § 3 odst. 3 zákona o platu. Navrhovatel

– Městský soud v Brně – již v minulosti přerušil řízení o žalobě,

kterou se soudce Okresního soudu Brno-venkov domáhá vůči České republice

– Okresnímu soudu Brno-venkov zaplacení částky, dané rozdílem mezi

nárokem žalobce na plat ve smyslu § 28 až § 31 zákona a  nárokem na

víceúčelovou paušální náhradu výdajů a mezi skutečně vyplaceným platem a

náhradou výdajů snížených s účinností od 1. ledna 2011 zákonem

č. 425/2010 Sb., neboť shledával v právní úpravě rozpor s Ústavou.

Ústavní soud o tomto návrhu rozhodl nálezem ze dne 2. srpna 2011 sp. zn.

Pl. ÚS 16/11 a zrušil ustanovení § 3b odst. 1 zákona o platu.

 

Totožný

navrhovatel nyní uvádí, že po derogačním zásahu Ústavního soudu nastal

stav, kdy platová základna soudců pro rok 2011 již nečiní částku

54 005 Kč a nastupuje proto obecná úprava platové základny soudců

upravená v § 3 odst. 3 zákona o platu. Podle tohoto ustanovení činí

platová základna od 1. ledna do 31. prosince kalendářního roku

2,5násobek průměrné nominální měsíční mzdy fyzických osob v

nepodnikatelské sféře. Jelikož žalobce po splatnosti platu za září 2011

rozšířil žalobu o doplatek platu a náhrady výdajů za tento měsíc a

Městský soud změnu žaloby připustil, má nyní navrhovatel za to, že

dřívější derogační zásah Ústavního soudu nebrání tomu, aby Městský soud

podal předmětný návrh poté, co má být napadené ustanovení na případ

žalobce výslovně aplikováno, a to zejména pro jeho tvrzený nárok za září

2011, o nějž byla rozšířena žaloba. Navrhovatel při rozhodování v této

věci dospěl k závěru, že ustanovení § 3b odst. 2 zákona o platu, které

má být při řešení předmětné věci použito, je v rozporu s čl. 1 odst. 1

ve spojení s čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy, čl. 1 Listiny a čl. 1

Protokolu.

 

 

Plénum - veřejné ústní jednání - ZRUŠENO: MÍSTO TOHO, VEŘEJNÉ VYHLÁŠENÍ NÁLEZU
16. 5. 2012 10:00
- 16. 5. 2012 12:00
Sp. zn.: Pl ÚS 17/11
Soudce zpravodaj: Ivana Janů
Navrhovatelé: Skupina senátorů, zast. advokátem Janem Kalvodou, Bělohorská 262/35, Praha 35
Řízení o zrušení zákona nebo jiného právního předpisu
(Fotovoltaické elektrárny)
sněmovna

 

Návrh

skupiny senátorů na zrušení několika ustanovení zákonů týkajících se

tzv. zdanění fotovoltaiky (elektrické energie získávané ze slunečního

záření). Senátoři navrhují zrušení čl. I bodů 2 a 3, čl. II bodu 2 a čl.

III zákona č. 402/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 180/2005 Sb., o

podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů energie, a dále čl. II

bodu 2 zákona č. 346/2010 Sb., kterým se mění zákon č. 586/1992 Sb., o

daních z příjmů. Navrhovatelé napadají označená zákonná ustanovení,

neboť tvrdí, že jsou v rozporu s ústavním pořádkem České republiky,

základními a ústavou zaručenými právy a svobodami, stejně jako se

základními náležitostmi demokratického a právního státu (dodatečně

uzákoněný odvod z výnosu ve výši 26 % z výkupní ceny (bez DPH) a 28 %

zeleného bonusu).

 

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
17. 5. 2012 8:30
- 17. 5. 2012 9:00
Sp. zn.: I. ÚS 3428/11
Soudce zpravodaj: Ivana Janů
Navrhovatelé: M. D., E. P-D., zast. advokátem JUDr. Petrem Orctem, Na Vyhlíce 53, Karlovy Vary
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 8.11.2011, sp.zn. 12 Co 565/2011
(Exekuce)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelé

navrhují zrušení označeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále také

„odvolací soud“), jímž bylo změněno usnesení soudního exekutora tak, že

návrh stěžovatelů na odklad exekuce do pravomocného rozhodnutí

Nejvyššího soudu o dovolání stěžovatelů proti rozsudku Krajského soudu

v Plzni se zamítá. Stěžovatelé tvrdí, že postupem obecného soudu bylo

porušeno jejich právo na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod, a princip rovnosti účastníků,

garantovaný čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť jim

nebylo umožněno se v průběhu řízení před odvolacím soudem k věci

vyjádřit. Stěžovatelé uvádějí, že o odvolacím řízení se dozvěděli až

z usnesení odvolacího soudu, a že do dne podání ústavní stížnosti jim

odvolání vůbec nebylo doručeno.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
17. 5. 2012 10:00
- 17. 5. 2012 10:30
Sp. zn.: I. ÚS 3503/10
Soudce zpravodaj: Ivana Janů
Navrhovatelé: D. V., J. V., R. H., zastoupeni advokátkou JUDr. Jarmilou Svitáčkovou, Šilingrovo nám. 3 Brno
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8.9.2010, sp.zn. 28 Cdo 1235/2010
(určení vlastnictví)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelé

napadli společně podanou ústavní stížností uvedený rozsudek Nejvyššího

soudu, kterým bylo zamítnuto jejich dovolání ve sporu vedeném se

Statutárním městem Brno o určení vlastnictví. Stěžovatelé tento rozsudek

považují za nezákonný, neboť podle jejich názoru došlo k porušení čl.

36 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 a 95 Ústavy ČR, když

Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ve výroku I. odepřel ochranu jejich

vlastnickému právu v rozporu. Nejvyšší soud zatížil podle stěžovatelů

svoje rozhodnutí vadou, která spočívá v porušení obecných procesních

předpisů. Protiústavnost spatřují stěžovatelé především v tom, že

Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí nerespektoval nález Ústavního soudu sp.

zn. I. ÚS 89/07 a nepřihlédl k tomu, že podle čl. 89 odst. 2 Ústavy

jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a

osoby, tudíž se považují za jeden z pramenů práva a zachází se s nimi

jako s precedenty.

 

V žalobě

vedené u Městského soudu v Brně stěžovatelé uvedli, že jsou právními

nástupci a dědici původních spoluvlastníků individualizovaných pozemků

v kat. území Město Brno. Stěžovatelé se v roce 1992 (podle zák. č.

87/1991 Sb.) domáhali žalobou vydání věcí, v roce 2001 ji změnili na

určení, že jsou podílovými spoluvlastníky. Zatímco soud I. stupně jejich

určovací žalobě vyhověl, Krajský soud v Brně žalobu zamítl

s odůvodněním, že věcnou legitimaci na určení mohou mít pouze původní

spoluvlastníci. Pokud v dědickém řízení po původních majitelích nebyly

sporné pozemky zařazeny do pozůstalosti, mohou se právní nástupci

domáhat určení, že původní majitelé byli ke dni své smrti vlastníky.

Podle tohoto poučení podali stěžovatelé žalobu na určení, že jejich

právní předchůdci byli ke dni své smrti spoluvlastníky nemovitostí,

krajský soud jejich žalobě vyhověl. Proti rozsudku podal žalovaný (tj.

Statutární město Brno) dovolání, na jehož základě Nejvyšší soud rozsudek

odvolacího soudu zrušil. Poté krajský soud změnil rozsudek soudu I.

stupně tak, že žalobu zamítl, jejich dovolání Nejvyšší soud zamítl, a to

rozsudkem napadeným touto ústavní stížností.

 

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
17. 5. 2012 10:00
- 17. 5. 2012 10:15
Sp. zn.: III. ÚS 2173/10
Soudce zpravodaj: Vladimír Kůrka
Navrhovatelé: B. B.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti proti usnesení Nejvyššího

správního soudu ze dne 2. 6. 2010 č. j. 4 Ads 57/2010-116, rozsudku

Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 11. 2009 č. j. 18 Ca 192/2007-81, a

rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 6. 2009 č. j. 4 Ads

152/2008-69
(čl. 20 odst. 1 Smlouvy mezi ČR a SR o sociálním

zabezpečení; čl. 15 správního ujednání o provádění Smlouvy; čl. 36 odst.

1 Listiny)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Stěžovatelka

navrhuje zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů pro porušení čl.

3, čl. 30 odst. 1 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Rozhodnutí

byla vydána v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, České správy sociálního zabezpečení.

Stěžovatelka napadá rozhodnutí z toho důvodu, že před rozdělením ČSFR

pracovala u Správy přepravních tržeb Olomouc, která měla ale ředitelství

v Bratislavě. Podle rozhodnutí Nejvyššího správního soudu je nutné pokládat za sídlo jejího zaměstnavatele území Slovenské republiky. Doba

pojištění žalobkyně získaná přede dnem rozdělení ČSFR ve smyslu čl. 20

odst. 1 Smlouvy je tak považována za slovenskou dobu pojištění a za toto

období přiznal stěžovatelce starobní důchod také slovenský nositel

důchodového pojištění. Stěžovatelka považuje rozhodný závěr Nejvyššího

správního soudu, jímž zavázal v dalším řízení i krajský soud, za chybný

a účelový. Stěžovatelka rovněž připomíná, že postup ČSSZ ve skutkově

shodných případech jejích kolegů, kteří byli jako zaměstnanci drah

zařazení na stejném úseku, je naprosto rozdílný, a pokud jej Nejvyšší

správní soud toleruje, dopouští se nejen porušení ústavně zaručených

práv na hmotné zabezpečení ve stáří, ale i porušení zásady zákazu

diskriminace.

 

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
17. 5. 2012 10:16
- 17. 5. 2012 10:30
Sp. zn.: III. ÚS 3069/10
Soudce zpravodaj: Vladimír Kůrka
Navrhovatelé: 1/ D. F., 2/ H. B., 3/ M. V.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 8. 2010 č. j. 3 Ads 44/2010-171
(jednorázová peněžní částka dle zák. č. 261/2001 Sb.; převod práva a spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny)
I. poschodí, senátní místnost č. 152



Stěžovatelky

navrhly, aby Ústavní soud pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2

Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod zrušil v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, vydané ve věci jimi podané kasační stížnosti. Rozhodnutím

České správy sociálního zabezpečení byla zamítnuta žádost otce

stěžovatelek o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům

národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo

náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů podle

zákona č. 261/2001 Sb. Následně podal otec stěžovatelek návrh na obnovu

řízení, který Česká správa sociálního zabezpečení zamítla a k odvolání

Ministerstvo práce a sociálních věcí (v soudním řízení žalované)

rozhodnutím ze odvolání zamítlo a napadené rozhodnutí o obnově řízení

potvrdilo. Po smrti otce podaly stěžovatelky žalobu o přezkoumání tohoto

rozhodnutí žalovaného spolu s tvrzením, že nárok na poskytnutí

jednorázové peněžní částky, jenž byl předmětem správního řízení, na ně

přešel podle § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. jako na dědičky jeho

původního účastníka. Rozsudkem Městského soudu v Praze byla tato žaloba

zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že zamítnutí návrhu otce

stěžovatelek na obnovu původního návrhu nebylo nezákonné, resp. že

důvody obnovy dány nebyly. Nejvyšší správní soud rozsudek městského

soudu zrušil a žalobu stěžovatelek odmítl, neboť dospěl k závěru, že

stěžovatelky nebyly k podání žaloby aktivně legitimovány. V ústavní

stížnosti stěžovatelky namítají, že výklad rozhodných předpisů, k němuž

se uchýlil Nejvyšší správní soud, je „nepřípustný“, neboť ustanovení § 7

odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. stanoví přechod práva zcela nesporným

způsobem, a jeho smyslem je zachovat nárok i pro dědice, pokud žadatel

v řízení zemře. 

 

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
17. 5. 2012 11:45
- 17. 5. 2012 12:15
Sp. zn.: II. ÚS 458/10
Soudce zpravodaj: Stanislav Balík
Navrhovatelé: MVDr. L. K.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu,

č. j. 25 Cdo 1897/2008 – 214 ze dne 26. 11. 2009, rozsudku Krajského

soudu v Plzni, č. j. 10 Co 480/2007 – 200 ze dne 31. 1. 2008, rozsudku

Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 24 C 5/2006 – 180 ze dne 13. 9. 2007,

usnesení Krajského soudu v Plzni, č. j. 10 Co 227/2007 – 135 ze dne 31.

5. 2007, a rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, č. j. 24 C 5/2006 –

112 ze dne 27. 2. 2007,
(dovolání - spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel

se domáhá zrušení uvedených soudních aktů, a to pro porušení práva na

spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a

svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, jakož i pro porušení ustanovení čl. 90 a 95 odst. 1 Ústavy České

republiky. Vedlejší účastník řízení se po stěžovateli domáhal zaplacení

částky 352.890,- Kč s příslušenstvím a náhrady nákladů řízení z titulu

odpovědnosti za škodu, ke které mělo dojít v souvislosti s nesprávným

lékařským postupem stěžovatele, v jehož důsledku uhynula březí klisna.

Okresní soud v rozsudku dospěl k závěru, že na straně žalovaného, tedy

stěžovatele, nejsou splněny zákonné předpoklady pro vyvození takové

odpovědnosti, to jest samotný vznik škody na straně stěžovatele, jeho

protiprávní jednání a konečně i příčinnou souvislost mezi vznikem škody a

takovým protiprávním jednáním. Své závěry opřel soud I. stupně o

prokázaný skutkový stav věci ohledně postupu stěžovatele při léčbě

klisny o odborné posudky. Odvolací soud proto napadený rozsudek

Okresního soudu Plzeň-město zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vyslovil však svůj nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že

příčinná souvislost mezi aplikací příslušného léku a smrtí klisny nebyla

prokázána. Odvolací soud ze znaleckého posudku totiž dovodil, že ze

závěrů znaleckého posudku a výslechu jeho zpracovatele, které odvolací

soud podrobněji rozvedl, nelze dovodit jiný závěr, než že příčinou smrti

klisny bylo podání specifikovaného přípravku. Uzavřel, že odpovědnost

stěžovatele coby žalovaného vznikla, s tím, že otázka její výše bude

předmětem dalšího dokazování. Vázán právním názorem nadřízeného soudu,

Okresní soud Plzeň-město posléze rozhodl tak, že žalovanému uložil

povinnost zaplatit částku 306.030,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 %

do zaplacení. Ve zbývajícím rozsahu žalobu zamítl. Krajský soud v Plzni

nově napadené rozhodnutí okresního soudu přezkoumal a dospěl k závěru o

nedůvodnosti odvolání. Nejvyšší soud usnesením dovolání stěžovatele

odmítl jako nepřípustné. Podstatou ústavní stížnosti není polemika, zda

Nejvyšší soud České republiky ve svém shora označeném usnesení právem

dovodil nepřípustnost dovolání v projednávané věci, nýbrž tvrzení, že

dovolací soud při hodnocení a konstatování podkladů podle stěžovatele

zcela opomněl některé skutečnosti.