Přehled ústních jednání pro 25. týden roku 2013

14.06.2013

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.06.2013 08:30 do: 18.06.2013 09:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
sp. zn: I. ÚS 3270/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: prof. JUDr. Pavel Holländer
návrh na přezkoumávané akty:  Návrh na zrušení rozsudků Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 25 Cdo 3805/2009 ze dne 30. května 2012, Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 25 Co 477/2008 ze dne 1. dubna 2009 a Okresního soudu v Jičíně sp. zn. 6 C 25/96 ze dne 3. července 2008.
navrhovatelé: Vladimír Sommer
stručná charakteristika: Náhrada škody za újmu na zdraví

Stěžovatel svou ústavní stížností napadá označená rozhodnutí obecných soudů pro základních práv zaručovaných čl. 10 odst. 1, čl. 31, čl. 36 odst. 1, 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, v záhlaví označená rozhodnutí obecných soudů. Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o žalobě stěžovatele na náhradu škody na zdraví - bolestného, náhrady za ztížení společenského uplatnění, ztráty na výdělku po dobu a po skončení pracovní neschopnosti, renty a nákladů spojených s léčením, kterýžto nárok uplatnil stěžovatel na základě tvrzení, že v době jeho hospitalizace v nemocnici v Jičíně, kde se podrobil operaci žaludku - gastroplastice, došlo k poškození nervů jeho levé horní končetiny, které vedlo k jejímu ochrnutí, v důsledku čehož se stal částečně invalidním.

Soud I. stupně napadeným mezitímním rozsudkem shora označeným, poté, co v předcházejícím řízení svými mezitímními rozsudky, posléze vždy odvolacím soudem zrušenými, podvakrát rozhodl tak, že žaloba stěžovatele je co do základů důvodná, svým v pořadí třetím mezitímním rozsudkem rozhodl tak, že žaloba stěžovatele není co do základů důvodná, přitom, vycházeje z provedeného dokazování, jsa také vázán názorem odvolacího soudu v jeho předcházejícím zrušujícím rozhodnutí, věc posuzoval podle ustanovení § 420 občanského zákoníku a dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady vzniku odpovědnosti za škodu, neboť v řízení vznik škody sice prokázán byl, nebylo však prokázáno protiprávní jednání žalovaného, které by bylo v příčinné souvislosti se vznikem stěžovatelovy škody.

Odvolací soud následně rozhodoval označeným rozsudkem, jímž rozsudek soudu I. stupně potvrdil, přitom se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem I. stupně i s jeho právním posouzením. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal mimo jiné na závěr v pořadí třetího znaleckého posudku podaného Ústřední vojenskou nemocnicí v Praze, že postup nemocnice byl lege artis, v čemž se tento v zásadě shodoval se závěry dvou předešlých posudků. O následně podaném dovolání stěžovatele rozhodl dovolací soud shora označeným rozsudkem, jímž dovolání stěžovatele zamítl. Učinil tak v podstatě s odůvodněním, že skutkové závěry odvolacího soudu mají oporu v provedeném dokazování, zejména pak v posudku podaném Ústřední vojenskou nemocnicí v Praze, podle jehož závěrů k zánětu okolní tkáně, který zřejmě vyvolal i postižení nervů, došlo nejspíše během hospitalizace stěžovatele, ale klinicky se tento plně projevil až po propuštění z nemocnice.

Proti těmto rozhodnutím směřuje ústavní stížnost stěžovatele, který v jejich důvodech po rekapitulaci průběhu dané věci včetně obsahu postupně vydávaných soudních rozhodnutí, s odkazem na provedené dokazovaní, zejména pak na výslech svědků i vyjádření znalců k příčině potíží a k obsahu zdravotnické dokumentace, opakovaně tvrdí, že dostatečně prokázal zanedbání preventivní a odborné péče nemocnice a namítá tak, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí jenom o některé důkazy a nevypořádaly se v rámci zásady volného hodnocení důkazů se všemi provedenými důkazy. Z těchto důvodů proto navrhl zrušení napadených rozhodnutí.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.06.2013 13:30 do: 18.06.2013 14:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 2404/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. března 2012 č. j. 57 Co 203/2012-36
navrhovatelé: Ing. Yvonne Blejchařová
stručná charakteristika: spravedlivý proces

Stěžovatelka se domáhá zrušení uvedeného usnesení, jímž měla být porušena její základní práva zaručená čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky, čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka se žalobou domáhala vypořádání SJM s vedlejším účastníkem. Okresní soud v Ostravě usnesením zastavil řízení podle § 96 odst. 1, 2 věty první a odst. 4 o. s. ř. pro zpětvzetí žaloby před zahájením jednání ve věci (viz výrok I.) a podle § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (viz výrok II.). Proti uvedenému usnesení podal vedlejší účastník odvolání, směřující do výroku II. o nákladech řízení. Okresní soud poté předložil věc Krajskému soudu v Ostravě, přičemž v předkládací zprávě ze dne 1. března 2012 vyznačil, že odvolání nebylo ostatním účastníkům doručováno ani k němu nebylo podáno vyjádření. Krajský soud v Ostravě bez dalšího napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit vedlejšímu účastníkovi na náhradě nákladů řízení částku 18 720 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. Dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (viz výrok II.). Vyšel ze zjištění, že k zastavení řízení došlo v důsledku zpětvzetí žaloby, a o nákladech řízení před soudem prvního stupně rozhodl podle § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., když z procesního hlediska zpětvzetím žaloby stěžovatelka zavinila, že řízení muselo být zastaveno, přičemž vedlejšímu účastníku vzniklo právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že až z napadeného usnesení se dozvěděla, že vedlejší účastník podal proti rozhodnutí Okresního soudu v Ostravě odvolání. Díky tomu, že jí soud toto odvolání nedoručil, nemohla se k němu vyjádřit a využít tak veškerých svých procesních oprávnění. Odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud uvedl, že „žalobkyně se k odvolání nevyjádřila“ a klade si otázky, jak se mohla vyjádřit, když o odvolání nevěděla, a jakým způsobem se odvolací soud seznámil se spisovým materiálem před tím, než ve věci rozhodl. Vzhledem k tomu, že se se závěrem o oprávněnosti přiznané náhrady nákladů řízení neztotožňuje, neboť má za to, že tyto náklady byly čistě uměle vygenerovány za účelem zvýšení nákladů právního zastoupení vedlejšího účastníka, proti podanému odvolání by se rozhodně bránila.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.06.2013 14:00 do: 18.06.2013 14:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 2429/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Ad 2/2012-80 ze dne 30. 3. 2012 a rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 3 Ads 35/2011-59 ze dne 26. 1. 2012
navrhovatelé: UNIMEX GROUP, a.s.
stručná charakteristika: spravedlivý proces

Pražská správa sociálního zabezpečení (dále též „PSSZ“) vydala dne 9. 10. 2008 platební výměr č. 918/2726/08, kterým stěžovatelce uložila povinnost zaplatit nedoplatek na pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 238 690 Kč a penále z tohoto nedoplatku ve výši 65 658 Kč. Dle názoru Pražské správy sociálního zabezpečení stěžovatelka nezahrnula do vyměřovacího základu pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti příspěvek na ošatné v úhrnné výši 699 900 Kč, který zúčtovala svým zaměstnancům v roce 2007.

Proti výše uvedenému platebnímu výměru PSSZ podala stěžovatelka odvolání k České správě sociálního zabezpečení (dále též „ČSSZ“) s odůvodněním, že předmětná částka nebyla příspěvkem na ošatné, nýbrž paušální náhradou za pořízení pracovního oblečení určeného zaměstnavatelem pro výkon zaměstnání dle ustanovení § 6 odst. 7 a 8 ZDP. ČSSZ svým rozhodnutím toto odvolání stěžovatelky zamítla a potvrdila výše uvedený platební výměr PSSZ. Stěžovatelka následně podala k Městskému soudu v Praze správní žalobu, kterou se domáhala přezkoumání a následného zrušení zmíněného rozhodnutí ČSSZ. Městský soud žalobu projednal, přičemž dospěl k závěru, že „sporná částka 699 900 Kč byla paušální náhradou za pořízení pracovního oblečení určeného zaměstnavatelem pro výkon zaměstnání a jako takovou ji nelze považovat za příjmy ze závislé činnosti, není tedy předmětem daně dle ust. § 3 odst 4 zák. č. 586/1992 Sb.“, a neměla být tedy zahrnuta do vyměřovacích základů pro odvod pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti; z tohoto důvodu Městský soud v Praze svým rozsudkem zrušil správní žalobou dotčené rozhodnutí ČSSZ.

Proti kasačnímu rozsudku Městského soudu v Praze podala následně ČSSZ kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu. Nejvyšší správní soud, na rozdíl od Městského soudu v Praze, nepovažoval částku 699 900 Kč za paušální náhradu za pořízení pracovního oblečení určeného zaměstnavatelem pro výkon zaměstnání, když dospěl k závěru, že Městskému soudu lze dát za pravdu v tom, že zákon blíže nedefinuje, jak má takový stejnokroj vypadat, ani výslovně nestanoví, že by měl být označen nějakými identifikačními znaky zaměstnavatele. Nejvyšší správní soud ale zaujal názor, že pokud má být nějaký oděv považován za jednotné pracovní oblečení, musí na něj být určité požadavky kladeny. Pokud by tomu tak nebylo, mohl by být za stejnokroj považován jakýkoliv oděv vymezený zaměstnavatelem ve vnitřním předpise či dohodnutý smluvními stranami v kolektivní smlouvě. Ad absurdum by tak dle kasačního soudu za stejnokroj mohl být považován běžný občanský či společenský oděv, jehož „jednotnost“ by mohla být spatřována třeba právě v jeho „různorodosti“. Tím by se však dle soudu zcela ztratily shora popsané důvody potřebnosti jednotného pracovního oblečení a také by zcela ztratilo smysl a praktický význam citované ustanovení § 6 odst. 7 písm. b) zákona o daních z příjmů. Kasační stížnosti ČSSZ proto vyhověl a napadený rozsudek Městského soudu v Praze výše citovaným rozsudkem zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem. Následně ve věci rozhodl Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem, kterým správní žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění uvedl, že při novém rozhodování byl vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.06.2013 14:00 do: 18.06.2013 14:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
sp. zn: II. ÚS 2570/10
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Pavel Rychetský
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti výroku III. rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 15 Co 382/2006-250 ze dne 25. května 2010
navrhovatelé: obchodní společnost BABY DIREKT s.r.o., IČO: 46995170, se sídlem v Modřicích, Masarykově ul. 118, zastoupená Mgr. Ing. Milanem Sochorem, advokátem, se sídlem v Brně, Divadelní ul. 6
stručná charakteristika: Právo na soudní a jinou právní ochranu

Stěžovatelka navrhuje v ústavní stížnosti zrušení výroku III. shora označeného rozhodnutí, jímž mělo být zasaženo do jejího základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a na právní pomoc podle čl. 37 odst. 2; při tom měl být zároveň porušován čl. 2 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť jí obecné soudy, ač byla ve věci úspěšná, nepřiznaly náhradu nákladů řízení.

Podle stěžovatelky není obecnému soudu umožněno, a to s ohledem na judikaturu Ústavního soudu, aby aplikoval ustanovení § 150 o. s. ř. toliko z důvodu sociální slabosti neúspěšného účastníka navíc za situace, kdy stěžovatelce nebyla dána možnost seznámit se s názorem soudu o aplikaci tohoto ustanovení v čase, kdy by mohla tvrdit skutečnosti a navrhnout soudu důkazy, jež by byly způsobilé soudní rozhodnutí ovlivnit. Stěžovatelka jako zaměstnavatel zaslala vedlejšímu účastníkovi jakožto zaměstnanci rozhodnutí o okamžitém zrušení pracovního poměru z důvodu tří dnů neomluvené absence. Vedlejší účastník napadl rozvázání pracovního poměru okamžitým zrušením žalobou o neplatnost u Městského soudu v Brně, přičemž byl osvobozen od soudních poplatků. Tvrdil, že se na pracoviště nedostavil z důvodu sněhové kalamity a nefungující autobusové dopravy. Městský soud v Brně rozsudkem rozhodl, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné a uložil stěžovatelce nést náklady řízení. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Brně usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení. V novém řízení rozhodl nalézací soud stejně a stěžovatelka se znovu odvolala. Krajský soud v Brně rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Stěžovatelka samostatným podáním navrhla Městskému soudu v Brně, aby bylo vedlejšímu účastníkovi odejmuto osvobození od soudních poplatků, a to z důvodu dostatečného majetkového zázemí. Vedlejší účastník proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání a požádal o osvobození od soudních poplatků, jež mu bylo přiznáno.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 18.06.2013 14:30 do: 18.06.2013 15:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: II. ÚS 1066/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. et PhDr. Stanislav Balík
návrh na přezkoumávané akty:  ústavní stížnost proti příkazu k úhradě nákladů exekuce soudního exekutora JUDr. Milana Usnula, Exekutorský úřad Praha 9, č. j. 098 EX 00874/03-112 ze dne 1. listopadu 2011 a usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně č. j. 53 Nc 513/2003-363 ze dne 13. února 2012
navrhovatelé: Jan Fojtík
stručná charakteristika: právo na spravedlivý proces, náklady exekučního řízení

Stěžovatel se domáhá zrušení označených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi bylo zasaženo do jeho základních práv, vyplývajících z čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadená rozhodnutí vzešla z exekučního řízení, zahájeného na návrh oprávněné TASMAN CORPORATION (resp. její právní předchůdkyně AŽD Praha s. r. o.), usnesením Okresního soudu v Novém Jičíně a vedeného proti povinnému – stěžovateli za účelem uspokojení pohledávky oprávněné ve výši 3 500 000 Kč s příslušenstvím, nákladů předchozího řízení ve výši 140 000 Kč a 84 600 Kč a pro náklady exekuce, které budou v průběhu řízení stanoveny. Provedením exekuce byl pověřen soudní exekutor JUDr. Milan Usnul, Exekutorský úřad Praha 9, který vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, jímž stěžovateli jako povinnému přikázal uhradit odměnu exekutora ve výši 919 824 Kč a náklady exekuce v částce 31 724,40 Kč, celkem tedy 951 548,40 Kč (včetně DPH). Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel námitky, jimž soudní exekutor nevyhověl a postoupil je Okresnímu soudu v Novém Jičíně, který posléze vydaným usnesením změnil příkaz k úhradě nákladů exekuce ve výrocích I. až III. tak, že odměna exekutora činí 70 342,56 Kč, náklady exekuce 28 017,60 Kč, celkem tedy 98 360,16 Kč.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.06.2013 08:30 do: 19.06.2013 09:00
místnost:  I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn.: I. ÚS 1902/11
typ řízení:  Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Ivana Janů
návrh na přezkoumávané akty:  rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27.10.2010, sp.zn. 21 Cdo 3233/2009 a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 21.4.2011 sp.zn. 22 Co 67/2008
navrhovatelé:  František Kašpar a Jaroslava Kašparová, zast. advokátem JUDr. Jaroslavem Svejkovským, Kamenická 1, Plzeň
stručná charakteristika: dědictví

Stěžovatelé napadají ústavní stížností rozsudek dovolacího soudu a rozsudek odvolacího soudu, kterými mělo dojít k porušení práv stěžovatelů na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, k porušení čl. 82 odst. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky a do ústavně zaručeného práva na dědění obsaženého v čl. 11 Listiny. Obecné soudy rozhodly o tom, že dědici po zůstaviteli jsou žalobci. Stěžovatelé zpochybnili nárok osob spolužijících (žalobci) jako dědiců, přičemž poukazovali, že toto právní pojetí je zastaralé. Stěžovatelé spatřují porušení svých práv v tom, že obecné soudy při výkladu hmotného práva extrémně vybočili z mezí ústavnosti, aplikace práva je částečně nepřezkoumatelná pro nedostatek odůvodnění a zčásti vnitřně rozporná a účelově pomíjející názory právní teorie i právní praxe. V dalším řízení před odvolacím soudem stěžovatelé vyjádřili nesouhlas s názory dovolacího soudu a namítali, že žalobci nepředložili adekvátní tvrzení a důkazy, jímž by prokázali míru odkázanosti výživou na zůstaviteli. Proti tomuto rozhodnutí podali žalobci dovolání, v němž uvedli, že nesouhlasí s právním názorem odvolacího soudu, neboť tento názor je značně restriktivní a nemá oporu v hmotném právu. Zároveň stěžovatelé argumentují tím, že bylo porušeno jejich právo na spravedlivý proces, k němuž náleží také právo na řádné odůvodnění rozhodnutí a zákaz libovůle při rozhodování soudů.

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 19.06.2013 13:30 do: 19.06.2013 14:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 151
sp. zn: I. ÚS 4239/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: JUDr. Vojen Güttler
návrh na přezkoumávané akty:  Ústavní stížnost proti výroku I. a II. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 7. 2012, č. j. 14 Co 113/2012-614
navrhovatelé: Olena Kostan
stručná charakteristika: výživné na dítě

Stěžovatelka se domáhá zrušení citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ve výrocích I. a II., a to pro porušení svých ústavně zaručených práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, tedy základního práva na spravedlivý proces. V soudním sporu o výživné na nezletilé dítě šlo o výši výživného v případě, kdy otec byl studující vysokoškolák. Odvolací soud nevzal podle stěžovatelky v úvahu životní úroveň otce a jeho majetkové poměry, a to v rozporu s § 85 odst. 2 věty druhé zákona o rodině. Argumentace a rozhodnutí odvolacího soudu vybočuje podle stěžovatelky z mezí konsensuálně akceptovatelného chápání dotčených právních institutů, nekoresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a je svou podstatou výrazem interpretační svévole (libovůle). Ústavně právním požadavkem přitom je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.