Přehled ústních jednání pro 33. týden roku 2012

10.08.2012

V tomto týdnu se konají 4 jednání.

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
15. 8. 2012 8:00
- 15. 8. 2012 8:30
Sp. zn.: IV. ÚS 2014/12
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: SINK, a.s., se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Cihelní 2581, zastoupené JUDr. Markem Nespalou, advokátem
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti výroku II. usnesení

Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2012 č. j. 28 Cdo 1966/2010-114
(Právo vlastnit majetek, nabývání majetku; Právo na soudní a jinou právní ochranu)

I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

se domáhá zrušení uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu z důvodu

porušení svého základního práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst.

1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod a porušení svého práva na ochranu

vlastnictví, které je zaručeno čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1

Dodatkového protokolu k Úmluvě.

 

V řízení

před obecnými soudy bylo rozhodováno o žalobě stěžovatelky proti České

republice – Ministerstvu spravedlnosti o náhradu škody způsobené při

výkonu veřejné moci nesprávným úředním postupem ve výši 1 590 707,85 Kč.

Předmětná škoda měla stěžovatelce vzniknout tím, že jí v rámci

konkursního řízení vedeného před Krajským soudem v Ústí nad Labem nebyla

správcem konkursní podstaty zaplacena uvedená částka, na jejíž výplatu

měla právo přiznané rozvrhovým usnesením. Rozsudkem Obvodního soudu pro

Prahu 2 bylo žalobě stěžovatelky v plném rozsahu vyhověno, přičemž tento

rozsudek byl k odvolání žalované potvrzen rozsudkem Městského soudu

v Praze. Proti tomuto rozsudku podala vedlejší účastnice dovolání, jež

Nejvyšší soud usnesením jako nepřípustné odmítl (výrok I.). Dospěl totiž

k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí nemá ve věci samé po právní

stránce zásadní význam. Zároveň rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo

na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II.), k čemuž ve svém

odůvodnění pouze stručně konstatoval, že ve smyslu § 243b odst. 5 a §

224 občanského soudního řádu použil § 150 téhož předpisu, jenž umožňuje

nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení.

Stěžovatelka ve svém vyjádření k dovolání navrhla, aby dovolací soud

dovolání odmítl nebo zamítl, a aby shledal vedlejší účastnici povinnou

k náhradě nákladů dovolacího řízení k rukám svého právního zástupce ve

výši 83 304 Kč.

 

Stěžovatelka

napadá jen výrok II. tohoto usnesení. Ve své argumentaci zdůrazňuje, že

byla v předchozím řízení u obecných soudů úspěšná, přičemž jak soud

prvního stupně, tak i odvolací soud jí podle § 142 odst. 1 občanského

soudního řádu přiznaly náhradu účelně vynaložených nákladů řízení.

Úspěch ve věci měla stěžovatelka i v dovolacím řízení, dovolací soud jí

však náhradu nákladů tohoto řízení podle § 150 občanského soudního řádu

nepřiznal. Neuvedl ale podle stěžovatelky, jaké úvahy jej vedly

k aplikaci tohoto ustanovení a jaké konkrétní okolnosti daného případu

vzal v úvahu. Absence řádného odůvodnění rozhodnutí o nákladech řízení

vyvolává dojem libovůle soudu při rozhodování o nákladech řízení.

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
15. 8. 2012 8:30
- 15. 8. 2012 9:00
Sp. zn.: II. ÚS 2396/09
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: JUDr. M. E. a A. E.

Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v

Praze č. j. 51 Co 188/2009-272 ze dne 10. 7. 2009 a rozsudku Obvodního

soudu pro Prahu 3 č. j. 19 C 434/2005-245 ze dne 4. 12. 2008
návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí
(Právo vlastnit majetek, nabývání majetku; Právo na soudní a jinou právní ochranu)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelé

napadají uvedená rozhodnutí s námitkami, že obecné soudy nepostupovaly

v souladu s právními předpisy, jestliže jim uložily zaplatit částku, jež

představovala nedoplatek při vyúčtování vodného a stočného za roky 2003

a 2004. Stěžovatelé poukazují na nesouladné výroky stran náhrady

nákladů řízení, k jejímuž zaplacení byli rovněž zavázáni. Tím měly

obecné soudy porušit čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy, čl. 11 odst. 1 a čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vedlejší účastník se v řízení

před obecnými soudy domáhal po stěžovatelích zaplacení nedoplatku

vzniklého mezi výší zaplacených záloh na vodné a stočné a výší nákladů,

které byly na stěžovatele rozpočítány. Stěžovatelé vyúčtovanou částku

odmítali zaplatit proto, že dle jejich názoru byla vypočítána špatně.

Protože nešlo o metodu, jež by se opírala o náměry na měřidlech spotřeby

přímo v bytech (tzv. podružných vodoměrech), nýbrž šlo o výpočet

prováděný náhradním způsobem (podle směrných čísel potřeby vody),

ustanovil soud znalce, aby se vyjádřil ke správnosti výpočtu nedoplatku,

resp. k výši žalobou požadované částky. Znalec potvrdil, že výpočet

nedoplatku byl proveden správně. Soudy vyšly z jeho závěrů, a protože

spor byl veden o způsob a správnost výpočtu, žalobě vyhověly.

 

 

I. senát - veřejné vyhlášení nálezu
15. 8. 2012 9:00
- 15. 8. 2012 9:30
Sp. zn.: I. ÚS 3061/11
Soudce zpravodaj: Pavel Rychetský
Navrhovatelé: T. Č.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti výroku I., III. a V.

rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 14. 3. 2011 č. j. 40 C

134/2010-86 ve znění doplňujícího usnesení ze dne 31. 3. 2011 č. j. 40 C

134/2010-93 a proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně

ze dne 13. 7. 2011 č. j. 59 Co 187/2011-139
(Práva účastníka soudního řízení; Právo na soudní a jinou právní ochranu; Právo vlastnit majetek, nabývání majetku)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

zakoupila tři nemovitosti ve Zlínském kraji, avšak třetí subjekt

(„žalobce“) podal určovací žalobu, že vlastníkem těchto nemovitostí je

on. Situace, která prodeji nemovitostí předcházela byla totiž taková, že

žalobce byl před devíti lety vlastníkem těchto nemovitostí, ale převedl

své vlastnické právo zajišťovací smlouvou na nynějšího prodávajícího,

který mu poskytl půjčku. V jejich dohodě bylo ujednáno, že nevrátí-li

žalobce celou půjčku, pak se ze zajišťovacího převodu vlastnického práva

stane převod trvalý a věřitel bude oprávněn s předmětnými nemovitostmi

disponovat. To se také stalo a věřitel nemovitosti prodal stěžovatelce.

 

Okresní

soud rozhodl, že ve vztahu ke stěžovatelce je žalobce vlastníkem

sporných nemovitostí a stěžovatelka má povinnost uhradit náklady řízení.

Důvodem byla dle soudu absolutní neplatnost dříve uzavřené zajišťovací

smlouvy a z ní plynoucí neplatnost smlouvy kupní, což potvrdil i

odvolací soud. Stěžovatelka tvrdí, že soudy nesprávně posoudily

neplatnost zajišťovací smlouvy v tom, že ji posoudily jako tzv.

propadnou zástavu, která neodpovídá požadavkům kladeným na obsahové

náležitosti,  a také nijak nezohlednily její dobrou víru při nabývaní

nemovitostí, podepřenou údaji uvedenými v katastru nemovitostí.

Stěžovatelka se domnívá, že tím bylo porušeno její právo na spravedlivý

proces.

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
15. 8. 2012 9:30
- 15. 8. 2012 10:00
Sp. zn.: II. ÚS 76/12
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: J. Č.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Nejvyššího soudu ze

dne 20. 10. 2011 sp. zn. 28 Cdo 1576/2009 ve spojení s rozsudkem

Krajského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2008 sp. zn. 27 Co 249/2008
(porušení práva na spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

se domáhá zrušení rozhodnutí obecných soud, protože je přesvědčena, že

jimi došlo k porušení čl. 2 odst. 2, čl. 11 odst.1 a čl. 36 odst. 1

Listiny základních práv a svobod. Soud druhého stupně změnil rozsudek

soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce Meta

servis, s.r.o. (zde vedlejší účastník) domáhal uložení povinnosti

stěžovatelce strpět rekultivaci pozemku. Žalobě bylo vyhověno.

Stěžovatelka napadá také rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo

zamítnuto její dovolání proti rozsudku krajského soudu.

 

Stěžovatelce

byl vydán předmětný pozemek na základě rozhodnutí pozemkového úřadu ze

dne 10. 11. 1994. Vedlejší účastník se domáhal uzavření nájemní smlouvy

k danému pozemku za účelem těžby písku. Stěžovatelka nesouhlasila

s návrhem, neboť jako vlastník pozemku má právo a hodlá uzavřít nájemní

smlouvu s jiným subjektem, který po dotěžení písku rekultivaci pozemku

provede. Žaloba byla rozsudky nalézacího a odvolacího soudu zamítnuta;

k dovolání vedlejšího účastníka byla věc vrácena Nejvyšším soudem k

dalšímu řízení. Vedlejší účastník se následně již nedomáhal uzavření

nájemní smlouvy, ale pouze provedení rekultivace. Soud prvního stupně

opět dospěl k závěru, že není možno uložit danou povinnost strpět

rekultivaci bez souhlasu stěžovatelky, jako vlastníka předmětného

pozemku, přičemž rozhodnutí správních orgánů ji nemohou ve vlastnickém

právu omezit. Odvolací soud prvostupňový rozsudek změnil a rozhodl, že

žalovaná je povinna strpět rekultivaci tak, aby předmětný pozemek mohl

sloužit svému původnímu účelu - zemědělské výrobě. Stěžovatelka uvádí,

že vedlejší účastník jí způsobil značnou škodu tím, že si přisvojil

statisícové částky, které neoprávněně vybral při nepovolených těžebních a

rekultivačních pracích, a to vše bez souhlasu stěžovatelky a bez

finančního vyrovnání. Odvolací soud dospěl k závěru, že povinnost

rekultivovat vznikla v době, kdy stěžovatelka pozemek ještě nevlastnila,

ale podle stěžovatelky soudu nevzal úvahu, že byla pozemku zbavena

protiprávně komunistickým režimem. Stěžovatelka se závěry soudů

nesouhlasí, odvolacímu soudu vytýká nepochopení problematiky, v důsledku

čehož byly vyvozeny nesprávné závěry a stěžovatelka tak byla omezena ve

svém ústavně zaručeném vlastnickém právu, neboť nebylo postupováno

podle zákona, nebyla uložena povinnost jen pro daný účel a nebyla

poskytnuta náhrada.