Přehled ústních jednání pro 36. týden roku 2012

31.08.2012

V tomto týdnu se koná 6 jednání.

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
3. 9. 2012 15:30
- 3. 9. 2012 16:00
Sp. zn.: II. ÚS 3120/10
Soudce zpravodaj: Stanislav Balík
Navrhovatelé: Římskokatolická farnost - děkanství Nový Bydžov, se sídlem v Novém Bydžově, Revoluční třída 504
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu č.

j. 28 Cdo 4368/2008-125 ze dne 18. srpna 2010, rozsudku Krajského soudu

v Hradci Králové č. j. 21 Co 166/2008-93 ze dne 25. června 2008 a

rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 8 C 222/2007-62 ze dne

2. ledna 2008
(církevní restituce)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

se domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, a to pro

porušení ustanovení čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a

svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, čl. 1 protokolu č. 1 k Úmluvě, jakož i čl. 1 odst. 1 a čl. 4

Ústavy. V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvádí, že v projednávané

věci obecné soudy zpochybnily její vlastnictví, o němž dříve žádné

pochybnosti nepanovaly. Oponuje názoru obecných soudů o tom, že jako

církevní právnická osoba má ve smyslu ustanovení § 29 zákona o půdě

vyčkávat na „budoucí obsahově nepředjímatelnou úpravu restituční

obnovy“. Obecné soudy však dle ní nezohlednily to, že stěžovatelka

k takovému postupu nemá žádný objektivní důvod.

 

Stěžovatelka

poukazuje na skutečnost, že ona sama, resp. její právní předchůdci

totiž v rozhodné době byli (a stále jsou) zapsáni v katastru nemovitostí

jako vlastníci předmětných lesních pozemků. Je podle ní nepřípustné,

aby vlastnické právo stěžovatelky konající v důvěře ve veřejnoprávní

evidenci, za jejíž správnost odpovídá stát, a legitimně se domnívající,

že je vlastníkem předmětných lesních pozemků, bylo zpochybněno soudy s

odkazem na potřebu v budoucnu se domáhat případné restituce. Výše

citovaným rozsudkem Krajský soud v Hradci Králové potvrdil rozsudek

soudu prvního stupně, jímž byla zamítnuta žaloba, prostřednictvím níž se

stěžovatelka domáhala, aby vedlejšímu účastníkovi, žalované společnosti

Lesy České republiky, a. s., bylo uloženo vyklidit pozemky blíže

specifikované ve výroku I. téhož rozsudku.

 

Soud

prvního stupně přitom vyšel z toho, že na zemědělský majetek, který byl

ve vlastnictví církevních právnických osob, je nutné vztahovat režim

restitučních zákonů, a proto zde není prostor pro podávání určovacích

žalob podle obecných právních předpisů pro absenci naléhavého právního

zájmu. Soud prvního stupně uzavřel, že ze zákona o půdě ani z jiných

restitučních předpisů nelze dovodit, že by žalobkyni jako církevní

právnické osobě bylo obnoveno vlastnické právo k předmětným lesním

pozemkům, které zaniklo na základě citovaného výměru ONV v Novém

Bydžově. V této spojitosti okresní soud připomněl, že vlastnické právo

oprávněných osob vzniká až okamžikem vydání věci, k čemuž dosud nedošlo,

a proto je žalobkyně v současné době vedena jako vlastník předmětných

nemovitostí v katastru nemovitostí nesprávně, přičemž soud není v daném

řízení vázán stavem zápisu v katastru nemovitostí.

 

 

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
4. 9. 2012 9:00
- 4. 9. 2012 9:30
Sp. zn.: III. ÚS 1822/11
Soudce zpravodaj: Jan Musil
Navrhovatelé: H. N. L.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: usnesení Okresního soudu v Teplicích ze dne 25. 2.

2011 č. j. 6 T 1/2011-4565 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem

ze dne 18. 4. 2011 č. j. 4 To 178/2011-4702
(rozhodování soudu o ponechání obviněného ve vazbě, osobní slyšení obviněného)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

 

Stěžovatel

se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť jimi mělo

dojít k porušení jeho základního práva na osobní svobodu dle článku 8

odst. 2 a 5 Listiny základních práv a svobod a základního práva na

soudní ochranu a spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny. Proti

stěžovateli bylo zahájeno policejním orgánem trestní stíhání pro zločin

organizování a umožnění nedovoleného překročení státní hranice podle §

340 odst. 1, odst. 3 písm. a) tr. zákoníku a pro zvláště závažný zločin

účasti na organizované zločinecké skupině dle § 361 odst. 1 tr.

zákoníku, spáchaných ve formě spolupachatelství podle § 23 tr. zákoníku.

Okresní soud v Teplicích usnesením rozhodl o vzetí stěžovatele do vazby

z důvodu dle § 67 písm. c) tr. řádu a následně byla u tohoto soudu

podána na stěžovatele pro výše uvedené trestné činy obžaloba. Obecný

soud ponechal stěžovatele ve vazbě. Proti tomuto usnesení podal

stěžovatel stížnost, kterou však Krajský soud v Ústí nad Labem jako

nedůvodnou zamítl. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených

práv v tom, že okresní soud rozhodl o ponechání stěžovatele ve vazbě,

aniž by stěžovatele předtím vyslechl. Stěžovatel má za to, že měl být ve

vztahu k dalšímu trvání vazby obecným soudem vyslechnut, neboť na

požadavku osobního slyšení vazebně stíhaného soudem v případech

prodloužení vazby je třeba trvat i tehdy, pokud se obviněný sám slyšení

aktivně nedomáhá.

 

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
4. 9. 2012 13:30
- 4. 9. 2012 14:00
Sp. zn.: II. ÚS 3335/11
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: MUDr. M. Č.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnosti proti usnesení Okresního soudu v

Břeclavi č. j. 15 Nc 3933/2004-96 ze dne 29. srpna 2011 a exekučnímu

příkazu k úhradě nákladů exekuce Mgr. Petra Kociána, soudního exekutora

Exekutorského úřadu Brno-venkov č. j. 37 Ex 2344/04-8 ze dne 29. června

2005
návrh na náhradu nákladů řízení
(náklady exekuce)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel

se domáhá zrušení označených soudních rozhodnutí. Z nich mu bylo

exekučním příkazem uloženo, aby uhradil náklady exekuce ve výši

140 084,50 Kč a usnesením soudu byly zamítnuty námitky stěžovatele proti

tomuto exekučnímu příkazu. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla

porušena jeho ústavně zaručená základní práva zejména dle čl. 4, čl. 7,

čl. 10, čl. 11, čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a

svobod, čl. 6, čl. 8, čl. 13 a čl. 17 Úmluvy o ochraně lidských práv a

základních svobod, čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě a čl. 14 a čl.

17 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

 

Stěžovatel

v ústavní stížnosti tvrdí, že ze sledu událostí vyzařuje absurdita

jednání zúčastněných osob a orgánů. Připouští, že částku 13 000 Kč za

měsíc červen 2004 zaplatil se zpožděním dne 29. června 2004. K výkonu

rozhodnutí je podle jeho názoru ale možno přistoupit pouze tehdy, pokud

dlužník dobrovolně nesplní svou povinnost podle vykonatelného

rozhodnutí, přičemž za dobrovolné splnění se pak považuje i úhrada po

uplynutí pariční lhůty. Po přijetí této platby měla oprávněná podle

stěžovatele okamžitě vzít svůj návrh na nařízení exekuce zpět, neboť se

provádění exekuce stalo bezpředmětným, resp. nemožným a

neuskutečnitelným. Sedm měsíců po dobrovolném zaplacení předmětné

splátky neměl exekuční řízení nařizovat, ale exekuční řízení mělo být

podle stěžovatele naopak zastaveno. Z jednání soudního exekutora

vyplývá, že o dobrovolném uhrazení předmětné splátky věděl, když

exekuční činnost vykonával jen naoko, tedy nikoliv rychle a účinně.

Z neoprávněné a zbytečné činnosti soudní exekutor vyčíslil náklady

exekuce v neadekvátní výši. Za zásadní pochybení považuje stěžovatel

výpočet náhrady nákladů exekuce. Nesouhlasí s tím, že za základ odměny

byl brán pětinásobek ročního plnění výživného. Soudní exekutor však

podle stěžovatele neprovedl činnost, která by jej opravňovala k tak

vysoké odměně. Dále stěžovatel poukazuje na to, že zákon stanovil

patnáctidenní lhůtu, do kdy je povinen soud rozhodnout o námitkách,

pokud jim zcela nevyhověl soudní exekutor. Soud však v posuzovaném

případě rozhodl o jeho námitkách šest let po uplynutí této zákonné

lhůty. Následné rozhodnutí soudu považuje za unáhlené a nekvalitní.

 

 

 

IV. senát - veřejné vyhlášení nálezu
5. 9. 2012 9:00
- 5. 9. 2012 9:30
Sp. zn.: IV. ÚS 2740/10
Soudce zpravodaj: Michaela Židlická
Navrhovatelé: 1) Ing. K. K. a 2) PhDr. V. K.
Řízení o ústavní stížnosti
(ústavní stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2010 č. j. 70 Co 243/2010-74)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelé

se domáhají zrušení uvedeného rozsudku Městského soudu a namítají, že

jím došlo k porušení jejich ústavně zaručeného práva na náhradu škody

způsobené nesprávným úředním postupem ve smyslu čl. 36 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod. V roce 2009 bylo před obvodním soudem zahájeno

řízení o žalobě stěžovatelů proti České republice – Ministerstvu práce a

sociálních věcí o náhradu nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním

postupem, přičemž stěžovatel požadoval částku 200.000,- Kč a

stěžovatelka částku 50.000,- Kč. Tvrzená nemajetková újma měla

stěžovatelům vzniknout v souvislosti s opožděným přiznáním vyrovnávacího

příspěvku ke starobnímu důchodu jako rozdílu mezi starobním důchodem,

který jim náležel za dobu zaměstnání v Československu podle českých

předpisů, a důchodem, který jim přiznala Sociální pojišťovna - ústředí v

Bratislavě, Slovenská republika, a který jim podle Smlouvy mezi Českou

republikou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení vyplácela do

České republiky (jednalo se o problematiku tzv. „slovenských důchodů“).

Obvodní soud rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl a rozhodl, že žádný

z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Městský soud poté

rozsudkem rozhodnutí obvodního soudu jako věcně správné potvrdil a

stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího

řízení. Obecné soudy dle názoru stěžovatelů při svém rozhodování

nerespektovaly principy právní jistoty, předvídatelnosti práva a ochrany

oprávněné důvěry v právo formální spravedlnosti, resp. rovnosti.

 

 

 

II. senát - veřejné ústní jednání
5. 9. 2012 9:30
- 5. 9. 2012 12:00
Sp. zn.: II. ÚS 670/12
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým
Navrhovatelé: M. K., zastoupený Mgr. Přemyslem Hoke, advokátem
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti rozhodnutí ministra

spravedlnosti č. j. 1475/2010-MOT-T/42 ze dne 9. února 2012 a proti

usnesení Vrchního soudu v Praze sp. zn. 14 To 168/2011 ze dne 26. října

2011
Návrh na zrušení ustanovení § 399 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů.
(Povolení vydání osoby k trestnímu stíhání do zahraničí)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel

se domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Z nich bylo

usnesením vrchního soudu k odvolání státního zástupce zrušeno usnesení

Městského soudu v Praze a znovu bylo rozhodnuto tak, že je přípustné

vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Gruzie pro trestný čin

zpronevěry nebo odcizení podle čl. 182, § 2 (d), § 3 (b) trestního

zákoníku Gruzie, kterého se měl dopustit tím, že bez předchozího

souhlasu ostatních zakladatelů společnosti, jako jeden ze zakladatelů

a ředitel této společnosti, si zapůjčil od jiné osoby vysokou peněžní

částku a tyto finanční prostředky použil pro svoji potřebu. Rozhodnutím

ministra spravedlnosti bylo povoleno vydání stěžovatele k předmětnému

trestnímu stíhání do Gruzie. Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutí ministra

spravedlnosti a vrchního soudu porušují jeho ústavně chráněná práva

obsažená v čl. 7 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod (dále jen „Listina“), čl. 3 a čl. 6 odst. 1 a 3

Úmluvy o  ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“)

a čl. 3 Úmluvy proti mučení a jinému krutému, nelidskému zacházení

(dále jen „Úmluva proti mučení“), jakož i princip veřejného pořádku

obsažený v § 377 trestního řádu, resp. čl. 10, čl. 90 a  čl. 95 odst. 1

Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), čl. 2 odst. 2, čl. 8 odst. 2

a 5, čl. 36 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny, čl. 1,

čl. 6 odst. 2 a čl. 13 Úmluvy a čl. 7 Mezinárodního paktu o občanských a

politických právech.

 

V ústavní

stížnosti konkrétně vrchnímu soudu vytýká, že rozhodl sám v neveřejném

zasedání, a tím mu odňal možnost podat stížnost proti jeho rozhodnutí a

řádně hájit svá práva, resp. se jakkoli proti němu bránit. Rozhodnutí

vrchního soudu bylo pro něj rovněž naprosto neočekávané, neboť Městský

soud v Praze opakovaně rozhodl o nepřípustnosti vydání stěžovatele k

trestnímu stíhání, čímž měl právo se domnívat, že k trestnímu stíhání do

Gruzie vydán nebude. Oběma napadeným rozhodnutím stěžovatel také

vytýká, že umožnila jeho vydání k trestnímu stíhání do Gruzie, aniž se

dostatečně vypořádala se zprávami nevládních organizací o stavu lidských

práv v Gruzii. Z nich plyne nedostatek záruk spravedlivého procesu v

Gruzii, politická perzekuce a kritický stav vězeňství. Má za to, že od

orgánů Gruzie nebylo možné očekávat v daném směru nic než ujištění, že

stěžovateli bude zajištěn spravedlivý proces a nehrozí mu žádné porušení

jeho lidských práv.

 

 

 

III. senát - veřejné ústní jednání
5. 9. 2012 14:00
- 5. 9. 2012 16:00
Sp. zn.: II. ÚS 1835/12
Soudce zpravodaj: Dagmar Lastovecká
Navrhovatelé: Ing. J. K.
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. 21 Co 522/2011
(péče o nezl. děti - střídavá výchova)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Po

rozvodu se rodiče dohodli na střídavé péči o své dvě nezletilé děti.

V týdenních intervalech měly děti pobývat střídavě v domácnosti otce a

matky. Zhruba po roce podala matka návrh na změnu výchovy tak, aby byly

obě děti svěřeny výlučně do její péče a otec by platil výživné. Návrh

zdůvodnila tím, že si našla nového partnera, který žije na Novém Zélandu

a ona by chtěla i s dětmi žít tam. Obecný soud rozhodl o tom, že děti

budou svěřeny do péče otce, protože by měly vyrůstat v prostředí, kde

jsou zvyklé a mít jeden domov. Rozhodnutí matky hodnotil soud prvního

stupně proti zájmům nezletilých dětí. Na základě odvolání matky rozhodl

odvolací soud o tom, že střídavá péče o nezletilé děti bude probíhat na

návrh matky tak, že budou děti půl roku na Novém Zélandu a půl roku

v domácnosti otce v ČR.

 

Ústavní

stížnost směřuje proti rozhodnutí Krajského soudu v Praze, které

považuje otec-stěžovatel za rozhodnutí, které porušuje základní práva

otce i obou nezletilých dětí. Odvolací soud porušil podle stěžovatele

zásadu dvojinstančnosti řízení, právo otce i nezletilých dětí na soudní

ochranu a právo na spravedlivý proces tím, že vydal překvapivé

rozhodnutí, aniž by účastníky řízení předem upozornil na to, že má na

věc zásadně jiný právní názor, než soud prvního stupně. Nikdo z

účastníků, zejména pak otec nezletilých, neměl v průběhu řízení možnost

se předem s právním názorem odvolacího soudu seznámit, vyjádřit se

k němu, ani navrhnout provedení jiných důkazů. Stěžovatel dále

namítá, že pouze na základě uvedených důkazů nemohl odvolací soud učinit

dostatečně podložený závěr o tak zásadní otázce, zda střídavá péče

spočívající v pobytu nezletilých dětí půl roku na Novém Zélandu a půl

roku v jejích domovské zemi spojená s cestováním těchto dětí je v

souladu se zájmy dětí.