Přehled ústních jednání pro 37. týden roku 2013

06.09.2013

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.09.2013 13:30 do: 11.09.2013 14:00
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
sp. zn: III. ÚS 1464/13
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil, CSc.
navrhovatelé: Ing. Kateřina Vránová
návrh na přezkoumávané akty:  rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 24. ledna 2013 č. j. 38 Co 399/2011-61 a rozsudek Okresního soudu v Hodoníně ze dne 28. června 2011 č.j. 16 C 162/2010-42
stručná charakteristika: občanskoprávní řízení, vydání bezdůvodného obohacení

Stěžovatelka se domáhá zrušení označených rozsudků obecných soudů pro porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Česká republika – Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových se jako žalobkyně v občanskoprávním sporu před obecnými soudy po stěžovatelce, jako žalované, domáhala zaplacení 16 800,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení, které stěžovatelce vzniklo užíváním ideální 1/5 domu v obci Radějov ve vlastnictví státu bez právního důvodu a bez poskytnutí odpovídající finanční náhrady. Česká republika nabyla vlastnické právo v rozsahu ideální 1/5 předmětných nemovitostí v důsledku výroku trestního rozsudku z roku 1951, jímž byl (mimo jiné) konfiskován veškerý majetek původního vlastníka. Zbývající ideální 4/5 předmětných nemovitostí stěžovatelka nabyla do svého vlastnictví na základě schválené dědické dohody a na základě kupní smlouvy. V roce 1990 byl původní vlastník rehabilitován a odsuzující trestní rozsudek, včetně výroku o trestu propadnutí majetku výše jmenovaného byl zrušen.


Stěžovatelka v souvislosti s povinností uplatnit restituční nárok oprávněnými osobami jako předpoklad obnovení vlastnického práva konfiskovaného majetku namítá, že její právní předchůdkyně neměla důvod povinnou osobu – Českou republiku – vyzvat k vydání věci ve smyslu zákona č. 87/1991 Sb., neboť stát nikdy fakticky právo držby k předmětným nemovitostem nevykonával, tedy ani nepožadoval za užívání ideální 1/5 předmětných nemovitostí v jeho vlastnictví placení finanční náhrady. Skutečnost, že takový požadavek byl poprvé realizován vedlejší účastnicí řízení až mnoho let poté, co byl výrok o propadnutí předmětných nemovitostí v důsledku odsouzení původního spoluvlastníka zrušen, považuje stěžovatelka za nepřípustný zásah do garantovaného práva vlastnit majetek. Okresní soud v Hodoníně návrhu žalobkyně vyhověl a vydal platební rozkaz. Proti platebnímu rozkazu podala žalovaná odpor, v němž uvedla, že neuznává nárok žalobkyně, a tvrdí, že je výlučnou vlastnicí předmětných nemovitostí, neboť usnesením Městského soudu v Praze z roku 1990 byl zrušen rozsudek Státního soudu v Praze z roku 1951, jakož i veškerá další rozhodnutí na tuto věc obsahově navazující k datu jejich vydání.

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
od: 11.09.2013 15:00 do: 11.09.2013 15:30
místnost: I. poschodí, senátní místnost č. 152
sp. zn: III. ÚS 4796/12
typ řízení: Řízení o ústavní stížnosti
soudce zpravodaj: prof. JUDr. Jan Musil, CSc.
navrhovatelé: Mgr. Emil Fischer, MBA
návrh na přezkoumávané akty:  usnesení Městského soudu v Praze ze dne 14. března 2012 č.j. 21 Co 200/2011-55
stručná charakteristika: exekuční řízení, právo na spravedlivý proces

Stěžovatel se domáhá zrušení usnesení Městského soudu v Praze pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Obvodní soud pro Prahu 6 nařídil podle vykonatelného rozsudku k uspokojení pohledávky oprávněného (v řízení před Ústavním soudem „stěžovatel“) ve výši dva a půl milionu korun se specifikovanými úroky z prodlení, pro náklady předcházejícího řízení ve výši 9.900,- Kč a pro náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v průběhu řízení stanoveny, exekuci na majetek povinné společnosti Saro Consulting a. s., jejímž provedením pověřil soudního exekutora. Městský soud v Praze k odvolání povinné změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že návrh na nařízení exekuce podle označeného rozsudku zamítl a rozhodl o náhradě hotových výdajů soudního exekutora a o náhradě nákladů povinné. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal oprávněný, v souladu s  poučením poskytnutým odvolacím soudem, dovolání. Nejvyšší soud usnesením dovolání jako nepřípustné odmítl.