Přehled ústních jednání pro 50. týden roku 2011

09.12.2011

V tomto týdnu se koná 5 jednání.

II. senát - veřejné ústní jednání
13. 12. 2011 14:00
- 13. 12. 2011 16:00
Sp. zn.: II. ÚS 727/11
Soudce zpravodaj: Stanislav Balík
Navrhovatelé: Lesy České republiky, s.p., se sídlem v Hradci Králové
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 6 Cmo 207/2010-781 ze dne 21. prosince 2010
(spravedlivý proces)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatel

se domáhá zrušení označeného rozhodnutí Vrchního soudu v Praze

s odůvodněním, že jím bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na

spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod, čl. 6

odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož

i právo na zákonného soudce a právo na slyšení dle čl. 38 Listiny.

 

Žalobou

se vedlejší účastnice, společnost UNILES domáhala po stěžovateli

zaplacení částky ve výši 30.171.000,- Kč s příslušenstvím z titulu

nároku na náhradu škody. Vedlejší účastnice uzavřela na základě

výběrových řízení vypsaných stěžovatelem v letech 2004 a 2005, se

stěžovatelem řadu smluv na dodávky komplexních lesnických činností na

dobu trvání pěti let s opcí na další tři roky, které vedlejší účastnice

v dobré víře plnila až do 1. ledna 2007. Na konci roku 2006 jí

stěžovatel oznámil, že ukončuje plnění uzavřených smluv pro jejich

absolutní neplatnost, vyplývající z rozhodnutí Úřadu pro ochranu

hospodářské soutěže ze dne 27. ledna 2006 o porušení zákona při

výběrových řízeních organizovaných stěžovatelem. Předčasným ukončením

plnění předmětných smluv měla vedlejší účastnici, jež celé své

hospodaření a ekonomické plánování podřídila jejich existenci, vzniknout

škoda, za kterou je odpovědný stěžovatel.

 

Stěžovatel

v  ústavní stížnosti namítá porušení svých ústavně zaručených práv

v důsledku pochybení Vrchního soudu v Praze. Stěžovatel soudu vytýká, že

se překvapivě a bez jakéhokoliv odvodnění odchýlil od své zavedené

rozhodovací praxe ve skutkově a právně totožných věcech, a to přesto, že

byl na tuto stěžovatelem v jeho podáních upozorněn. V rozhodnutích

Vrchní soud v Praze na základě téměř identických žalob shledal místně

příslušným Krajský soud v Hradci Králové s odůvodněním, že žalobcem

zvolenou místní příslušnost nebylo možno na základě textu příslušné

žaloby dovodit. Vrchní soud v Praze tímto založil existenci legitimního

očekávání u stěžovatele, že i v projednávané věci zaujme stejný právní

názor, což se nestalo, neboť rozhodl zcela protichůdně, navíc stěžovatel

nebyl se změnou názoru seznámen a neměl tudíž možnost se k němu ani

vyjádřit. V usnesení Vrchního soudu v Praze podle stěžovatele dále

absentuje řádné odůvodnění absolutní změny právního názoru soudu na

otázku místní příslušnosti, řádné posouzení stěžovatelem předložených

námitek, které soud v podstatě pominul, a konečně nikterak v něm není

objasněno, v čem spočívá nesprávnost názoru Krajského soudu v Ústí nad

Labem, vyjádřeném v rozhodnutí, které bylo napadeným usnesením změněno.

Rozhodnutí Vrchního soudu v Praze označuje stěžovatel za nepřesvědčivé

a nepřezkoumatelné.

 

 

Plénum - veřejné vyhlášení nálezu
14. 12. 2011 8:30
- 14. 12. 2011 9:00
Sp. zn.: Pl. ÚS 35/09
Soudce zpravodaj: Michaela Židlická
Navrhovatelé: M. S.
Řízení o ústavní stížnosti

(ústavní stížnost proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. 3.

2007 č. j. 56 Co 47/2007-45 a rozsudku velkého senátu Nejvyššího soudu

ze dne 26. 8. 2009 č. j. 31 Cdo 3489/2007-62)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

se domáhá zrušení uvedených rozhodnutí soudů, poněvadž je přesvědčena,

že rozhodnutí jsou věcně nesprávná a zasáhla do jejích ústavně

zaručených práv a svobod, a to konkrétně do práv zaručených v čl. 1

odst. 1 zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy ČR, čl. 4 odst. 4, 36 odst. 1,3 a

čl. 40 odst. 2,3 zákona č. 2/1993 Sb., Listiny základních práv a svobod a

čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod.

 

Na

základě žaloby se stěžovatelka domáhala vůči Ministerstvu spravedlnosti

zaplacení částky 22.246,45 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody,

která jí byla způsobena nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním

řízení. Předmětná částka představovala náklady, které stěžovatelka

vynaložila za své právní zastoupení, tj. obhajobu v trestní věci, v

jejímž rámci byla původně obviněna pro trestný čin pojistného podvodu

dle ust. § 250a) odst. 1, 3 TrZ, přičemž později byla obžaloby

zproštěna. Soud prvého stupně žalobě vyhověl. V daném případě bylo

prokázáno, že si stěžovatelka v trestním řízení zvolila obhájce a tím

realizovala ústavní právo obhajoby v trestním řízení. Pokud se jedná o

náklady, které stěžovatelka vynaložila na obhajobu v trestním řízení,

tyto lze považovat za skutečnou škodu ve smyslu § 442 odst. 1 ObčZ. V

této souvislosti učinil příslušný soud závěr o tom, že je třeba

stěžovatelku odškodnit, jelikož jí vznikla majetková újma ve formě

vynaložených nákladů na zvoleného obhájce, která je v příčinné

souvislosti s vydaným nezákonným rozhodnutím orgánů činných v trestním

řízení. Odvolací soud - Krajský soud v Plzni, se neztotožnil s výše

specifikovaným právním posouzením věci ze strany soudu prvního stupně.

Protichůdné stanovisko soudu druhé instance vycházelo z dikce ust. § 8

odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., podle kterého lze přiznat nárok na

náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím pouze za předpokladu, že

poškozený využije možnosti podat proti nezákonnému rozhodnutí odvolání,

rozklad, námitky, odpor, stížnost nebo opravný prostředek podle

zvláštního předpisu (dále jen „opravný prostředek"), nejde-li o případy

zvláštního zřetele hodné. Krajský soud v Plzni pak poukazoval na tu

skutečnost, že v konkrétním případě stěžovatelka nepodala proti

rozhodnutí o zahájení trestního stíhání opravný prostředek, tj.

stížnost. Dle mínění krajského soudu právě a jen podání uvedeného

opravného prostředku by představovalo naplnění zákonem předpokládané

obrany proti zahájení trestního stíhání jako podmínky pro přiznání

eventuálního nároku na náhradu škody. Stěžovatelka je přesvědčena, že

samotnou dikci ust. § 8 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. není možné

interpretovat pouze formalisticky, což odporuje samé podstatě zákona č.

82/1998 Sb.

 

 

II. senát - veřejné vyhlášení nálezu
14. 12. 2011 9:00
- 14. 12. 2011 9:15
Sp. zn.: II. ÚS 1473/11
Soudce zpravodaj: Jiří Nykodým

Navrhovatelé: Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů

při národním památkovém ústavu, zastoupená JUDr. Janou Kašpárkovou,

advokátkou
Řízení o ústavní stížnosti
Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. srpna 2010, č. j. 68 Co 307/2010-45
(Právo na spravedlivý proces, označení státu jako účastníka exekučního řízení)
I. poschodí, senátní místnost č. 151

 

Stěžovatelka

se domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a namítá porušení

práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv

a svobod, porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1

Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a porušení ústavního

principu předvídatelnosti postupu orgánu veřejné moci.

 

Obvodní

soud pro Prahu 1 usnesením nařídil podle pravomocného a vykonatelného

rozsudku Městského soudu v Praze, k vynucení povinnosti povinného

(České republiky - Ministerstva kultury), aby stěžovatelce zaplatil

pokutu ve výši 100.000 Kč a uložil povinnému povinnost zaplatit soudní

poplatek. Odvolací soud pokutu zrušil a následné dovolání bylo zamítnuto

jako nepřípustné. Odvolací soud odůvodnil měnící usnesení tím, že

vykonávaným rozhodnutím byla vymáhaná povinnost uložena Ministerstvu

kultury jako právnické osobě, nikoliv České republice jako právnímu

subjektu, za který vystupuje organizační složka státu, jíž může být

příslušné ministerstvo a kterou jako povinného oprávněná v návrhu na

nařízení výkonu rozhodnutí označila. Za situace, kdy se oprávněná

domáhala nařízení výkonu rozhodnutí vůči osobě, která není totožná s tou

osobou povinnou, odvolací soud návrh na nařízení výkonu rozhodnutí

zamítl. Odvolací soud zároveň v poučení uvedl, že proti tomuto usnesení

je dovolání přípustné.

 

Stěžovatelka

v ústavní stížnosti zpochybňuje výklad provedený odvolacím soudem,

pokud jde o označení osoby povinného, vůči němuž měl být výkon

rozhodnutí nařízen. Žalovaným v řízení, které bylo vedeno u Městského

soudu v Praze, bylo Ministerstvo kultury ČR, jakožto správní orgán dle §

79 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění

pozdějších předpisů, a tomu byla rozsudkem uložena vymáhaná povinnost.

Při zpracování návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí vycházela

stěžovatelka z § 21a zákona o. s. ř., podle něhož za stát před soudem

vystupuje organizační složka státu. Podle názoru stěžovatelky nemůže

obstát názor odvolacího soudu, že vymáhaná povinnost byla uložena

Ministerstvu kultury jako právnické osobě, když dle znění § 3 odst. 2

zákona o majetku ČR není organizační složka státu právnickou osobou.

 

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
15. 12. 2011 9:30
- 15. 12. 2011 10:00
Sp. zn.: III. ÚS 1231/11
Soudce zpravodaj: Vladimír Kůrka
Navrhovatelé: J. D.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: Ústavní stížnost proti usnesení Okresního soudu v

Českých Budějovicích ze dne 30. 11. 2010 sp. zn. 4 T 158/2006 a proti

usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 3. 2011 sp.

zn. 4 To 183/2011
(spravedlivý proces, lhůta ke stížnosti dle tr. ř. )
I. poschodí, senátní místnost č. 152


Stěžovatel

se ústavní stížností dovolává ochrany svých práv zakotvených zejména v

ust. § čl. 1 odst. 2 a čl. 10 Ústavy ČR ve spojení s ust. čl. 6 odst. 1 a

čl. 13 Evropské úmluvy o lidských právech (č. 41/92 Sb.). Dále ust. čl.

2 odst. 3,4, čl. a čl. 4 Ústavy a Listiny základních práv a svobod ve

spojení s čl. 36 odst.l, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 listiny, tedy

zejména práva na spravedlivý proces. Stěžovatel byl uznán vinným ze

spáchání tr. činu dle § 234 odst. l ve spojení sust. §41 odst. l tr.

yákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání osmi let se

zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Stěžovatel se následně

domáhal obnovy řízení a odůvodnil svůj návrh objevením se nového důkazu -

svědectvím bývalé manželky. Ty měla být přítomna skutku, pro který byl

stěžovatel odsouzen. Stěžovatel poukázal na to, že v původním řízení

stálo jeho slovo proti slovu poškozeného a svědkyně je sto potvrdit

pravdivost jeho výpovědi. Stěžovatel vytýká napadeným rozhodnutím rozpor

se zákonem a přepjatý formalismus, když se jednalo o taková porušení

zákona, která v souhrnu znamenala zásah do práva stěžovatele.

 

 

III. senát - veřejné vyhlášení nálezu
15. 12. 2011 10:00
- 15. 12. 2011 10:30
Sp. zn.: III. ÚS 2974/10
Soudce zpravodaj: Jan Musil
Navrhovatelé: J. D.
Řízení o ústavní stížnosti

Přezkoumávané akty: ústavní stížnost proti usnesení Městského soudu v

Brně ze dne 11. 8. 2010 č. j. 5 T 215/2008-70 a proti usnesení Krajského

soudu v Brně ze dne 1. 9. 2010 č. j. 5 To 475/2010-78
(trestní

stíhání za řízení motorového vozidla poté, co řidiči bylo odňato

řidičské oprávnění po dosažení dvanácti trestných bodů)
I. poschodí, senátní místnost č. 152

Stěžovatelka

se domáhá zrušení označených usnesení Městského soudu v Brně a

Krajského soudu v Brně, neboť jimi měla být dotčena její základní práva

garantovaná článkem 8 odst. 2, článkem 39 a článkem 40 odst. 6 Listiny

základních práv a svobod. Stěžovatelka byla trestním příkazem Městského

soudu v Brně pravomocně odsouzena pro trestný čin řízení motorového

vozidla bez řidičského oprávnění podle § 180d tehdy platného zákona

č. 140/1961 Sb. Za tento trestný čin jí byl uložen trest odnětí svobody

v trvání deseti měsíců, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební

dobu v trvání tří roků; dále jí byl uložen trest zákazu činnosti –

řízení motorových vozidel - na dobu dvou roků. Skutek tohoto trestného

činu byl spáchán tím, že odsouzená řídila v roce 2008 v Brně osobní

automobil, ačkoliv již v roce 2007 pozbyla řidičské oprávnění, neboť

dosáhla v registru řidičů dvanácti trestných bodů za dopravní přestupky,

a její námitky proti záznamu bodů byly ve správním řízení zamítnuty.

  

Usnesením

rozhodl Městský soud v Brně dle § 419 zákona č. 40/2009 Sb., trestního

zákoníku, že se nevykoná trest, který byl odsouzené uložen trestním

příkazem Městského soudu v Brně, což odůvodnil to tím, „jednání, za

které byla odsouzená… uznána vinnou, již není popsáno v trestním

zákoníku…, který je účinný od 1. 1. 2010“. Proti tomuto usnesení podal

státní zástupce Městského státního zastupitelství v Brně stížnost. Této

stížnosti bylo vyhověno a napadené rozhodnutí Městského soudu v Brně

bylo zrušeno. Stížnostní soud dospěl k závěru, že skutek trestného činu,

za nějž byla stěžovatelka odsouzena, a který byl tehdy právně

kvalifikován jako trestný čin řízení motorového vozidla bez řidičského

oprávnění podle § 180d zrušeného tr. zákona, je i nadále trestný jako

přečin maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 1

písm. a) nového tr. zákoníku. K rozhodnutí o nevykonání trestu podle §

419 trestního zákoníku proto nebyl dán zákonný důvod.

 

Stěžovatelka

se domnívá, že obecné soudy měly při rozhodování o přeměně podmíněně

odloženého trestu odnětí svobody na trest nepodmíněný postupovat podle

nového trestního zákoníku, který byl účinný v době tohoto rozhodování

soudu, protože tento nový trestní zákoník je pro pachatele příznivější.

Nový trestní zákoník již neobsahuje trestný čin řízení motorového

vozidla bez řidičského oprávnění ani jiný trestný čin, který by

odpovídal ustanovení § 180d zrušeného tr. zákona a proto prý nebylo

možno rozhodnout o vykonání trestu, uloženého podle již neexistující

právní úpravy.