Při přidělování přísedících nebyla zjištěna účelová manipulace

11.08.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 86/2016

II. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jiří Zemánek) zamítl ústavní stížnost stěžovatele proti usnesení Nejvyššího soudu, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci a rozsudku Krajského soudu v Brně, neboť ji neshledal důvodnou.
Stěžovatel byl obecnými soudy pravomocně odsouzen pro zločin podvodu k trestu odnětí svobody v trvání sedmi let, peněžitému trestu a zákazu činnosti. Stěžovatel zejména namítá, že v trestním řízení vedeném u Krajského soudu v Brně bylo porušeno jeho právo na zákonného soudce, neboť věc rozhodoval senát složený z předsedkyně senátu JUDr. Jaroslavy Bartošové a dvou přísedících, aniž by však rozvrh práce stanovil jakákoliv pravidla, z nichž by bylo možné v den nápadu této věci soudu (26. 11. 2012) dovodit, že členy trestního senátu se mají stát právě tito přísedící a nikoliv přísedící jiní působící na tomto soudě. Rozvrh práce soudu prý nesplňoval požadavek uvedený v zákoně o soudech a soudcích, neboť v kolonce „přísedící“ je pouze odkazováno na seznam přísedících Krajského soudu v Brně, který je sestaven jako jmenný seznam, avšak není z něj patrné, v jakých soudních odděleních konkrétní přísedící působí, ani proč právě tito přísedící z celkového počtu všech 169 přísedících působili v senátu, který rozhodoval jeho trestní věc.

Dále stěžovatel uvedl, že podle rozvrhu práce neměla být jeho trestní věc přidělena do soudního oddělení 40 T. Touto námitkou se však Ústavní soud nemohl zabývat, neboť ji stěžovatel vůbec neuplatnil v předchozím řízení. Platí totiž, že se Ústavní soud nemůže zabývat námitkami, které stěžovatel neuplatnil v řízení před obecnými soudy, ačkoliv tak učinit mohl. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud přezkoumává rozhodnutí obecných soudů, což logicky předpokládá, že je může zrušit pouze tehdy, pokud shledá jejich pochybení při řešení uplatněných námitek. Tímto pochybením však nemůže být případ, kdy se obecný soud nezabýval určitou námitkou proto, že ji účastník řízení vůbec nevznesl.

Ústavní soud se tak mohl zabývat pouze námitkou, která se týká protiústavního obsazování rozhodujícího senátu přísedícími, neboť tu stěžovatel uplatnil již v řízení před Nejvyšším soudem. Ústavní soud v minulosti obsah práva na zákonného soudce obsáhle interpretoval, když zdůraznil, že při přidělování soudní agendy musí být splněny dvě zásadní podmínky – pravidla přidělování soudní agendy musí být stanovena přímo v rozvrhu práce a tato pravidla musí být transparentní, obecná a musí obsahovat záruky proti případnému zneužití. Zatím však Ústavní soud v nálezech neřešil otázku přísedících.

V projednávaném případě příslušný rozvrh práce Krajského soudu v Brně skutečně nestanovil jednoznačný postup, z něhož by bylo možné dovodit, kteří konkrétní přísedící se měli stát členy trestního senátu 40 T. Ústavní soud se v minulosti otázkou rozdílu mezi soudci a přísedícími zabýval, a to např. v nálezu sp. zn. II. ÚS 3213/10 ze dne 2. 6. 2011. V této věci však podstata případu spočívala v personálních změnách rozhodujícího senátu v průběhu řízení a nikoliv v otázce samotného výběru přísedících, jako tomu je v daném případě. V usnesení sp. zn. II. ÚS 1168/13 ze dne 23. 5. 2013 oproti tomu byla řešena podobná problematika jako v tomto případě a Ústavní soud poukázal na to, že je třeba rozlišovat rozsah konkrétnosti určení mezi soudci a přísedícími, a to především s ohledem na rozdíly v povaze jejich funkcí a shledal zákonné požadavky na rozvrh práce soudu, pokud jde o určení konkrétních přísedících, méně specifikovanými než určení soudce. Stav, kdy přísedící byli jmenovitě určeni v příloze k rozvrhu práce a nikoliv v samotném rozvrhu práce, ani to, že v něm nebyli rozděleni do jednotlivých senátů, proto za porušení ústavního pořádku neoznačil.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho úkolem v této věci není zpětně prověřovat celkovou praxi Krajského soudu v Brně ohledně přidělování přísedících, která se přímo netýká projednávané kauzy. Proto provedl pouze důkazy, které se týkají přímo této konkrétní kauzy a nikoliv důkazy, vztahující se k jiným časovým obdobím či případům.

Ústavní soud po provedeném dokazování zjistil, že krajský soud měl v době nápadu věci stěžovatele i v době, kdy byli k jejímu projednání povoláni přísedící, pevný vnitřní systém přidělování přísedících k jednotlivým kauzám, nikoliv systém nahodilý a účelový. V letech 2012 a 2013 totiž v senátu 40 T působilo pouze 14 přísedících ze seznamu, přičemž se v obou letech jednalo téměř bezvýhradně o stejné osoby a ani v rámci tohoto „subseznamu“ se nepotvrdilo žádné podezření, že by např. byli využíváni jen někteří z těchto přísedících; naopak je zřejmá snaha o jejich rovnoměrné vytěžování. Ani stěžovatel ostatně netvrdil, že by v jeho případě byli přísedící vybíráni svévolně, či by došlo k jejich změně.

Ústavní soud proto dospěl k závěru, že není bez dalšího porušením práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pokud se prvotní přidělování přísedících uskutečňuje z veřejně přístupného seznamu a způsobem, který je racionální, přiměřeně zohledňuje právní i faktické rozdíly v postavení přísedících oproti profesionálním soudcům, zejména jejich časové možnosti účastnit se jednání, a nezakládá tak důvod k domněnce o libovůli či účelové manipulaci při výběru přísedících. Absence výslovného pravidla pro postup při přidělování přísedících není formálním selháním rozvrhu práce, které by v materiální rovině přímo implikovalo porušení práva na zákonného soudce, nevyžadující konkrétní zkoumání, zda k takovému porušení skutečně došlo.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2430/15 je dostupný PDF zde (402 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu