Restituce veřejného prostranství a účel zákona o půdě

09.07.2014

Ústavní soud, Brno, TZ 44/2014

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Ludvík David) vyhověl stížnosti hlavního města Prahy (dále „stěžovatelky“) a zrušil rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 8, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, neboť jimi bylo zasaženo do práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví garantovaného v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V projednávané věci šlo o to, že Pozemkový úřad Praha rozhodl podle zákona č. 229/1991 Sb. (zákona o půdě) o nabytí vlastnictví jednoho z vedlejších účastníků-fyzických osob oprávněných v restituci (druhá vedlejší účastnice právo restituovat zdědila) k pozemku, který předtím nabyla stěžovatelka podle zákona č. 172/1991 Sb. (o tzv. obecních restitucích). Pozemek leží mezi obousměrnou místní komunikací a rozsáhlým parkovištěm osobních automobilů v pražském sídlišti Bohnice. Je osázen veřejnou zelení a tvoří přirozenou hranici mezi místní komunikací a parkovištěm. Stěžovatelka v řízení před obecnými soudy neúspěšně brojila proti rozhodnutí pozemkového úřadu.

Ústavní soud provedl test proporcionality omezení restitučního nároku v kolizi s konkrétním veřejným zájmem, kdy předmětný pozemek může užívat - jako veřejný statek – blíže neomezený počet osob. Již první krok testu proporcionality vedl k závěru o praktické neslučitelnosti poměřovaných práv a hodnot. Pro překážku, která spočívá v realizaci veřejného zájmu, nelze restituci v naturální formě (tj. vydání pozemku) uskutečnit. Individuální užívání veřejně přístupné travnaté plochy restituenty nepřipadá v úvahu, totéž platí o držbě pozemku – ta by byla permanentně rušena. Je-li pozemek veřejným prostranstvím, pak je vysoce nepravděpodobné, že by restituent či jiný vlastník pozemku dosáhl v budoucnu změny územního plánu, která by jediná mohla vést k tomu, že by se pozemek stal skutečným předmětem výkonu vlastnických oprávnění. Dosavadním rozhodováním obecných soudů ve prospěch oprávněných osob došlo ke vzniku tzv. holého vlastnictví, což není účelem restitučního procesu, směřujícího k alespoň částečnému zmírnění majetkových křivd způsobených oprávněným osobám totalitní mocí v rozhodném období. Nastalý skutkový a právní stav tvoří překážku vydání pozemku ve smyslu § 11 odst. 1 zákona o půdě, ač tento stav (přímo v popsané podobě) není mezi tam vypočtenými výlukami vydání uveden a připodobnit jej k zastavěnosti pozemku lze pouze za použití analogie. Ústavní soud zde však považuje za nutné přijmout tuto analogickou interpretaci, a to na základě objektivního teleologického (účeloslovného) výkladu zákona. Při nevydání pozemku nezbývá než řešení formou vydání náhradního pozemku nebo finanční náhrady podle příslušných ustanovení zákona o půdě.

Pouze na okraj nálezu se Ústavní soud vyjádřil k právnímu postavení restituentů, jimž mohly být pozemky podobné povahy v restitučním procesu vydány. Dovodil, že v případě konkrétní kolize vlastnického práva a veřejného zájmu (statku) je na dohodě restituentů a obcí, jakým způsobem tento atypický stav právně řešit. Nelze však konstatovat, že by užíváním veřejně přístupného prostranství došlo k bezdůvodnému obohacení na straně obcí. Ústavní soud považuje za žádoucí, kdyby bylo přistoupeno k vyvlastnění takto restituovaných pozemků, aniž by byl oprávněn předjímat konkrétní řešení.

Odlišné stanovisko k nálezu uplatnila soudkyně Ivana Janů, nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 včetně disentu je dostupný zde .

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu