Rozvrh práce soudu musí respektovat zásadu zákonného soudce

23.06.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 67/2016

První senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) vyhověl ústavní stížnosti stěžovatele v té částí, jíž namítal, že bylo v řízení o jeho správní žalobě před Krajským soudem v Ostravě zasaženo do jeho práva na zákonného soudce a práva na nestranný a nezávislý soud.

Správní orgány uložily stěžovateli povinnost odstranit nedokončenou stavbu malé vodní elektrárny. V řízení o správní žalobě stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Krajský soud v Ostravě nejprve v dubnu 2012 v senátu složeném z předsedkyně Moniky Javorové, soudce Jiřího Gottwalda a soudkyně Miroslavy Honusové rozhodl, že žalobě přiznává odkladný účinek. Poté v prosince 2014 v senátu složeném z předsedy Jiřího Gottwalda a soudkyň Moniky Javorové a Barbory Berkové napadeným rozsudkem žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění rozhodnutí se krajský soud nejprve zabýval i námitkou stěžovatele, že soud je nesprávně obsazen a že ve věci nerozhodují zákonní soudci, neboť původně byla předsedkyní senátu v jeho věci Monika Javorová a členkou senátu Miroslava Honusová.

Podle krajského soudu byla věc stěžovatele v souladu s rozvrhem práce přidělena do oddělení 22 A v němž podle rozvrhu práce bylo zařazeno celkem sedm soudců. Podle krajského soudu o rozdělení věcí mezi jednotlivé členy senátu rozhoduje řídící předseda senát, kterým je v  případě soudního oddělení 22 A Mgr. Jiří Gottwald. Podle krajského soudu věc může být projednána v senátě složeném z kteréhokoli předsedy senátu, který je v příslušném soudním oddělení zařazen a kterýchkoli ostatních soudců zařazených v témže soudním oddělení. Proběhne-li v projednávané věci více jednání, podle krajského soudu může být senát při jednotlivých jednáních složen vždy z různých soudců, jsou-li zařazeni do téhož soudního oddělení. Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl s tím, že právo na zákonného soudce i požadavek na předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu na základě rozvrhu práce musí být respektován ve všech fázích řízení, avšak zásah do tohoto práva musí dosáhnout určité intenzity, aby měl vliv na zákonnost vydaného rozsudku. K námitce stěžovatele, že senát v jeho věci byl složen netransparentně a svévolně, Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatel měl možnost seznámit se s osobami soudců, kteří budou rozhodovat, a případně namítnout jejich podjatost.

Ústavní soud zjistil, že rozvrh práce krajského soudu pro oddělení 22 A vycházel po celou dobu z toho, že věci napadlé tomuto oddělení budou rozdělovány předsedům senátu v poměru stanoveném v rozvrhu práce. Takto určený předseda senátu byl podle rozvrhu práce oprávněn rozhodnout o tom, kteří zbývající soudci budou tvořit senát.

Podstatou práva na zákonného soudce je, že příslušnost soudu pro řešení konkrétní věci se musí řídit předem stanovenými pravidly a že podle předem stanovených pravidel se musí odehrávat i přidělení věci konkrétnímu soudci nebo senátu v rámci takto určeného soudu. Právo na zákonného soudce je významnou systémovou pojistkou zaručující nezávislost soudů a soudců, přičemž i složení senátů se musí řídit předem stanovenými pravidly, určenými rozvrhem práce.

Evropský soud pro lidská práva klade ve své judikatuře stále větší důraz na interní nezávislost soudců, a to nejen na moci výkonné a jiných subjektech stojících mimo soudcovský stav, ale rovněž na soudních funkcionářích a dalších subjektech uvnitř soudcovského stavu. Při přidělování věcí soudci musí být splněno kritérium transparentnosti, neboť v sázce je důvěra, kterou soudy musejí vyvolávat u veřejnosti a zejména u účastníků řízení. Neobstojí ani argument ekonomií řízení, zkrácením délky soudního řízení či zajištěním toho, „aby práva u soudu šla“. S těmito cíli Ústavní soud plně souhlasí a shledává je zcela legitimními, nicméně těchto cílů lze v dostatečné míře dosáhnout i při respektování zásady transparentního prvotního přidělování i následného přerozdělování věcí konkrétnímu samosoudci či konkrétně složeným senátům podle předem stanovených obecných pravidel.

Rozvrh práce musí obsahovat transparentní předem stanovená obecná pravidla pro určení konkrétního soudce nebo soudců v senátu, kteří ve věci budou rozhodovat, pravidla pro jejich zastupování v případě jejich důvodné krátkodobé absence či podjatosti i pravidla pro přerozdělování věcí pro případ dlouhodobé absence soudce. Tato pravidla se tedy vztahují na prvotní přidělení věci i na případné následné přerozdělení téže věci. Rozvrh práce tudíž nemůže rozhodnutí o přidělení či přerozdělení věci přenechat na soudním funkcionáři, neboť takové uspořádání ohrožuje nezávislost soudců a důvěru veřejnosti v soudní moc a zbavuje účastníky řízení účinné ochrany proti účelové manipulaci. Soudce, který byl povolán na základě takového rozhodnutí soudního funkcionáře, není zákonným soudcem ve smyslu čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Vzhledem k absenci účinných záruk poskytovaných českým právním řádem proti zneužití diskrece předsedy soudu při přidělování a přerozdělování věcí je takové přidělení či přerozdělení věci rovněž v rozporu s interní nezávislostí soudců, která je nedílnou komponentou práva na nezávislý a nestranný soud.

V projednávaném případě nebyla zpochybněna skutečnost, že věc stěžovatele byla na základě rozvrhu práce krajského soudu v roce 2012 přidělena do soudního oddělení 22 A. Prvotní přidělení stěžovatelovy věci proběhlo na základě předem stanovených pravidel, jež jednoznačně stanovila, že ve věci bude rozhodovat senát ve složení Monika Javorová (předsedkyně senátu), Miroslava Honusová (soudkyně zpravodajka) a Jiří Gottwald. Ačkoliv lze mít jisté výhrady ohledně transparentnosti tohoto systému, ty nedosahují takové intenzity, aby vedly k závěru o jeho protiústavnosti.

Poté se však složení senátu rozhodujícího ve stěžovatelově věci změnilo bez změny rozvrhu práce, a to zásadním způsobem, neboť došlo k obměně jednoho soudce (votanta), ke změně předsedy senátu i ke změně soudce zpravodaje. Takto zásadní změny ve složení senátu samy o sobě dosahují intenzity, která představuje porušení práva na zákonného soudce.
Současné záruky poskytované českým právním řádem proti zneužití diskrece ze strany „řídícího předsedy senátu“ či předsedy soudu při přerozdělování věcí nelze považovat za natolik dostatečné, aby tato diskrece mohla být shledána ústavně konformní. Rozvrh práce nepodléhá podle Nejvyššího správního soudu soudnímu přezkumu, předseda soudu sestavuje rozvrh práce sám, přičemž soudcovská rada nemá spolurozhodovací pravomoc a může se k jeho návrhu toliko vyjádřit, a tudíž si předseda soudu může do pozic „řídících předsedů senátů“ dosadit „své lidi“, a navíc má předseda soudu vůči „řadovým“ soudcům řadu dalších pravomocí v oblasti jejich kariérního postupu a v kárném řízení, které nesdílí s žádným jiným orgánem, jakým by byla například Nejvyšší rada soudnictví. Z těchto důvodů přerozdělení stěžovatelovy věci porušilo i interní nezávislost soudců, která je nedílnou komponentou práva na nezávislý a nestranný soud.

Skutečnost, že nebyla zjištěna žádná účelová manipulace se složením senátu, není pro posouzení věci významná. Nejvyšší správní soud pak pochybil tím, že neposkytl těmto základním právům ochranu a kasační stížnost stěžovatele zamítl.
V projednávaném případě je třeba napravit porušení práva na zákonného soudce a práva na nestranný a nezávislý soud. Proto bylo dostačující zrušit napadená soudní rozhodnutí. Soudy se nyní znovu, při respektu k tomuto právu, budou zabývat argumenty stěžovatele ve vztahu k rozhodnutí správních orgánů. Část ústavní stížnosti směřující proti napadeným rozhodnutím správních orgánů proto Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 2769/15 je dostupný PDF zde (439 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu