Soud musí pokračovat v řízení o určení, zda tu manželství je či není i poté, co jeden z „manželů“ ztratil způsobilost být účastníkem řízení

06.09.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 93/2016

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Josef Fiala) vyhovělo návrhu Okresního soudu v Břeclavi a zrušilo dnem vyhlášení tohoto nálezu ve Sbírce zákonů ustanovení § 376 odst. 1 zákona č. 292/2013, o zvláštních řízeních soudních, týká-li se řízení o určení, zda tu manželství je či není.

Okresní soud v Břeclavi navrhl Ústavnímu soudu zrušení předmětného ustanovení v souvislosti s řízením o určení, zda zde je nebo není manželství uzavřené mezi účastníky řízení (tzv. zdánlivé manželství) a to z důvodu podezření, že manželství nevzniklo, neboť v souvislosti se sňatečným obřadem nebyly splněny takové náležitosti, na jejich uplatnění je k tomu, aby manželství vzniklo, bezvýhradně trvat, v projednávaném případě mohlo jít o případ, kdy jeden ze snoubenců trpěl takovou duševní poruchou, která mu bránila vytvořit si vlastní vůli a vůle k uzavření manželství zcela chyběla. V průběhu řízení však jeden z účastníků řízení zemřel a soud by tak měl podle návrhem napadeného ustanovení v takovém případě řízení zastavit. Argumentace navrhovatele odůvodňující zrušení ustanovení byla založena na úvaze, že zastavení řízení by mohlo vést k faktickému zhojení původně pouze domnělého či zdánlivého manželství, což by mohlo vyvolat důsledky v rovině majetkoprávní s dopadem na dědické řízení podle zákonných dědických skupin.

Ustanovení § 376 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních zní: „Ztratí-li účastník po zahájení řízení způsobilost být účastníkem, soud řízení zastaví.“ Toto ustanovení je přímo aplikovatelné v řízení o určení, zda tu manželství je či není a v řízení o neplatnosti manželství.

Ústavní soud dospěl k závěru, že je návrh důvodný. Ústavní soud respektuje potřebu právní jistoty při posuzování vzniku a existence manželství v případech, kdy řízení mohlo být zahájeno z úřední povinnosti a shledává, že tato potřeba trvá i tehdy, pokud některý z účastníků řízení ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem. Základní právo na ochranu soukromého a rodinného života je úzce spojeno s určením právního postavení fyzické osoby, a to buď jako osoby žijící v manželství, či žijící mimo manželství. Řada právních institutů kalkuluje přímo s právním statusem „manžela“, přičemž jejich uplatnění mimo tento právní vztah je vyloučeno, případně omezeno. Např. jde o společné jmění manželů, vymezení okruhu osob blízkých, členů rodiny zaměstnance, udělování souhlasu s poskytnutím zdravotní služby, stanovení okruhu dědiců, režim společného nájmu bytu, uplatnění domněnek otcovství, atd. Právní nemožnost najisto a definitivně určit status fyzické osoby a na to navazující její (ne)uplatnění v příslušných právních vztazích přímo zasahuje do obou základních práv, a to jak přímo manželů, resp. osob, které uzavřely nicotné manželství, tak třetích osob. Potřeba určení tohoto právního postavení trvá i po smrti fyzické osoby.

Ústavní soud dospěl k závěru, že protiústavnost napadeného ustanovení nelze odstranit ani ústavně konformním výkladem ani interpretativním výrokem a proto vymezil, v jakém rozsahu nelze napadené ustanovení uplatnit v řízeních týkajících se tzv. zdánlivého manželství.

K výroku i odůvodnění nálezu zaujali odlišné stanovisko soudci Vladimír Sládeček a Radovan Suchánek.

Text nálezu sp. zn. Pl. ÚS 16/15 včetně disentu je dostupný PDF zde (255 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu