Soudce musí bezvýjimečně respektovat presumpci neviny

09.02.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 12/2016

I. senát Ústavního soudu (soudkyně zpravodajka Kateřina Šimáčková) zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, neboť jím bylo porušeno právo stěžovatele na nestranného soudce podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

Proti stěžovateli bylo u Okresního soudu v Teplicích vedeno trestní stíhání, v rámci kterého byl stěžovatel vzat do vazby. Stěžovatel v tomto řízení uvedl, že předseda senátu okresního soudu ve spolupráci s policií manipuluje s důkazy. Kvůli tomuto vyjádření podal předseda senátu na stěžovatele trestní oznámení pro podezření, že stěžovatel tím spáchal zločin křivého obvinění. Za tento zločin nebyl stěžovatel odsouzen. Předseda senátu dále uvedl, že stěžovatel svým vyjádřením citelně zasáhl do jeho osobnostní a profesní sféry a že již není schopen věc nestranně rozhodnout. Přesto soudy nakonec rozhodly, že předseda senátu není podjatý a není vyloučený z rozhodování v této věci. Po tomto rozhodnutí podal stěžovatel na předsedu senátu trestní oznámení s tím, že ve skutečnosti se křivého obvinění dopustil předseda senátu tím, že podal trestní oznámení na stěžovatele. Při dalším rozhodování o vazbě proto soudy znovu rozhodovaly i o tom, zda není předseda senátu okresního soudu podjatý a vyloučený z rozhodování v této věci.

Okresní soud rozhodl, že není důvod pro vyloučení předsedy senátu z rozhodování, v odůvodnění svého rozhodnutí o další vazbě stěžovatele onen předseda senátu výslovně uvedl, že se vůči němu stěžovatel „dopustil zločinu křivého obvinění“, ale že předseda senátu se „nedopustil téhož zločinu“ vůči stěžovateli. Stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí krajský soud zamítl, proto stěžovatel obě rozhodnutí napadl ústavní stížností.

Jelikož šlo o několikátou ústavní stížnost stěžovatele, Ústavní soud se stěžovatelovou vazbou i námitkami podjatosti o ní rozhodujícího soudce již zabýval a předchozí ústavní stížnosti odmítl. Proto se Ústavní soud zaměřil na posouzení vyjádření soudce o vině stěžovatele jiným trestným činem a dospěl k závěru, že státní orgány, zejména pak soudy, jsou povinny respektovat presumpci neviny ve všech řízeních. Především trestní soudci se tak musí zdržet prohlášení, že považují určitou osobu za vinnou trestným činem, dokud o vině této osoby pravomocně nerozhodne příslušný soud. To platí, i když jde o jiný trestný čin, než o jakém soudy v daném řízení rozhodují. Existuje přitom zásadní rozdíl mezi vyjádřením, že určitá osoba je podezřelá ze spáchání trestného činu, a vyjádřením, že tento čin spáchala. Soudce, který tyto požadavky nerespektuje, bude zpravidla považován za podjatého ve vztahu k osobě, kterou neprávem osočil ze spáchání trestného činu.

Veřejní činitelé, zejména trestní soudci, si musí být vědomi nutnosti striktně dodržovat presumpci neviny, tedy hledět na osobu jako na nevinného až do pravomocného odsouzení, a to i v rámci všech formulací, které volí ve svých rozhodnutích. Jakékoli prohlášení, které nerespektuje presumpci neviny obžalovaného, zakládá silné podezření, že uvažování tohoto soudce je zatíženo předsudkem ve vztahu k němu. Trestní soudce totiž musí presumpci neviny respektovat bezvýjimečně a nezavdat jakékoli pochybnosti v tomto směru.

Předseda senátu okresního soudu ve svém rozhodnutí uvedl, že stěžovatel se „dopustil zločinu křivého obvinění“, přestože stěžovatel nebyl za tento zločin pravomocně odsouzen. Tím předseda senátu porušil presumpci neviny. Nehraje přitom roli, že předseda senátu rozhodoval o jiných trestných činech. Vzhledem k tomuto prohlášení, kterým byla porušena presumpce neviny, ale i vzhledem k dalším okolnostem případu nemůže být předseda senátu považován v dané věci za nestranného soudce. Konkrétně Ústavní soud poukázal na to, že předseda senátu nejprve podal na stěžovatele trestní oznámení, poté učinil prohlášení, z nichž plyne, že je silně dotčen vyjádřeními stěžovatele, a posléze vůči němu porušil zásadu presumpce neviny. Protože krajský soud neposkytl ochranu právu stěžovatele na nestranného soudce a presumpci neviny, Ústavní soud jeho rozhodnutí zrušil. Nyní je úkolem krajského soudu, aby v souladu s nálezem Ústavního soudu poskytl právům stěžovatele ochranu a zabýval se i otázkou zákonnosti vazby.

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1965/15 je dostupný PDF zde (344 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu