Soudní přezkum rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska je možný až v rámci řízení o žalobě proti konečnému rozhodnutí

22.03.2016

Ústavní soud, Brno, TZ 28/2016

 

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj David Uhlíř) zamítl ústavní stížnost stěžovatelky Office Park Šantovka, s. r. o., neboť napadeným rozsudkem Nejvyššího správního soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky na zákonného soudce, na soudní ochranu a na spravedlivý proces.

Stěžovatelka se před správními soudy neúspěšně domáhala přezkumu rozhodnutí o zrušení pro ni příznivého závazného stanoviska Magistrátu Města Olomouc ve věci umístění novostavby Šantovka Tower. Toto rozhodnutí bylo vydáno Krajským úřadem Olomouckého kraje v přezkumném řízení podle § 149 odst. 5 zák. č. 500/2004 Sb., správní řád. Krajský soud v Ostravě přezkum odmítl s poukazem na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 75/2009-113 a na stejné rozhodnutí následně odkázal ve svém zamítavém rozsudku i Nejvyšší správní soud. Ve výše zmíněném rozsudku rozšířený senát dospěl k závěru, že závazná stanoviska vydaná podle § 149 správního řádu nejsou rozhodnutím ve smyslu § 67 správního řádu ani § 65 zák. č. 150/2002 sb., soudní řád správní, neboť sama o sobě nezakládají, nemění, neruší nebo závazně neurčují práva nebo povinnosti. Soudní přezkum jejich obsahu je umožněn až v rámci konečného rozhodnutí dle § 75odst. 2 soudního řádu správního. Soudním přezkumem rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska v přezkumném řízení se rozšířený senát nezabýval.

V rozsudku č. j. 4 As 42/2014-69, na který poukazuje stěžovatelka, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozhodnutí o zrušení závazného stanoviska v přezkumném řízení podle § 149 odst. 5 správního řádu je rozhodnutím ve smyslu správního řádu a bez připuštění jeho přímého přezkumu ve správním soudnictví by toto rozhodnutí nebylo možné soudně přezkoumat vůbec, neboť nebude podkladem pro následně vydané územní rozhodnutí (v tomto ohledu odlišil věc od případného rozhodnutí vydaného na základě odvolání podle § 149 odst. 4 správního řádu). Dále konstatoval, že se tato věc odlišuje od věci projednávané rozšířeným senátem ve výše zmíněném rozsudku. Nejvyšší správní soud v rozhodnutí nyní napadeném ústavní stížností rozsudek č. j. 4 as 42/2014-69 označil za ojedinělé vybočení z rozhodovací činnosti soudu.

Dle stěžovatelky však za těchto podmínek měla být její věc předložena k rozhodnutí rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu, což se nestalo a tím došlo k porušení jejího práva na zákonného soudce. Ústavní soud se s tímto názorem neztotožňuje. Rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 42/2014-69 se odchýlil od právního názoru vyjádřeného dříve v rozsudku rozšířeného senátu, aniž by následně věc z tohoto důvodu předložil rozšířenému senátu, a zároveň opomenul zásadní úvahy k výkladu § 65 odst. 1 soudního řádu správního. Pokud tedy senát v rozhodnutí o zamítnutí kasační stížnosti stěžovatelky tento rozsudek označil za pouhé ojedinělé vybočení z rozhodovací činnosti soudu, tento závěr přesvědčivě doložil a následně rozhodl v souladu s předchozí judikaturou, není mu čeho vytknout, pokud za této situace výjimečně rozhodl věc nepředložit rozšířenému senátu a ve věci rozhodl sám.

Co se týče námitek proti odepření soudní ochrany, ani ty neshledal Ústavní soud důvodnými. Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod zaručuje bezvýjimečné poskytnutí soudní ochrany před rozhodnutími orgánů veřejné správy, která se týkají základních práv a svobod. Z tvrzení stěžovatelky však neplyne, jaká konkrétní práva či jaké konkrétní svobody podle Listiny mohou být dotčeny rozhodnutím, jež odstranilo existující závazné stanovisko, jehož zprostředkované účinky se dosud neprojevily, a zároveň závazným způsobem nepředurčilo výrok navazujícího (konečného) rozhodnutí.

Ve vztahu k odložení přezkumu až do řízení o žalobě proti navazujícímu (konečnému) rozhodnutí Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od dříve vyslovených závěrů k přezkumu závazných stanovisek a rozhodnutí o výjimce z obecných technických požadavků na výstavbu. Příliš odložený soudní přezkum řízení jako celku může být z hlediska ochrany práv nedostatečný, avšak příliš brzký přezkum jednotlivých částí řízení může ochromit složité souborné rozhodovací postupy v rámci veřejné správy. Pokud při vědomí takového napětí mezi účinnou ochranou práv jednotlivců a účinným rozhodováním ve veřejné správě Nejvyšší správní soud přistoupil k soudnímu přezkumu až ve spojení s navazujícím správním aktem, jímž je rozhodováno o celém předmětu řízení a jímž teprve může dojít k zásahu do práv stěžovatelky, nelze tomu z ústavního hlediska nic vytknout.

 

Text nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2866/15 je dostupný PDF zde (273 KB, PDF).

 

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu