Soudy musí hodnotit přímou i nepřímou diskriminaci

14.08.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 66/2015

I. senát Ústavního soudu (soudce zpravodaj Jaroslav Fenyk) vyhověl stěžovatelům a zrušil usnesení Nejvyššího soudu a části výroků I. a II. rozsudku Vrchního soudu v Praze, neboť jimi bylo porušeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces garantované v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelé (v původním řízení žalobci) se prostřednictvím žaloby na ochranu osobnosti domáhali určení, že se žalovaní (1. Město Kladno, 2. Česká republika – Ministerstvo vnitra, 3. Ministerstvo práce a sociálních věcí) dopustili protiprávního zásahu do jejich osobnostních práv tím, že byli při uspokojování bytové potřeby na základě své romské národnosti vystaveni diskriminačnímu a segregačnímu jednání, dále uložení povinnosti upustit od aplikování pravidel pro přidělování bytů pro jejich diskriminační povahu, uložení povinnosti Městu Kladnu nabídnout jim nájemní bydlení mimo sociálně vyloučené lokality, dále písemné omluvy ze strany města a uložení náhrady nemajetkové újmy a náhrady nákladů řízení.

Krajský soud v Praze původně žalobě částečně vyhověl a rozhodl, že se Město Kladno dopustilo protiprávního zásahu do osobnostních práv stěžovatelů tím, že byli při uspokojování bytové potřeby vystaveni diskriminačnímu a segregačnímu jednání. Žalobci však nebyli spokojeni, protože jejich pojetí diskriminace nebylo v rozsudku soudu akceptováno. Podali odvolání Vrchnímu soudu v Praze, který rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelů odmítl.

Soud prvního stupně se sice zabýval otázkou, zda je možno v případě žalobců spatřovat plánovitou a úmyslnou diskriminaci Romů.  Dospěl k závěru, že o takové jednání nejde.  Dle zjištění soudu stěžovatelé byli do tehdy zrekonstruované lokality Masokombinátu přestěhováni na základě havárie v místě předchozího bydlení, objekt byl obýván „normálními“ nájemci, kteří získali byty zpravidla jako náhradní v důsledku havárie bytu původního, a tzv. „neplatiči“. V tomto bodu soud diskriminaci neshledal.  Stav objektu se ale postupně zhoršoval a soud dospěl k závěru, že kvalitou bydlení stěžovatelů se následně nikdo nezabýval a tito bydleli dlouhou dobu v nevyhovujících podmínkách, což představuje zásah do práva na ochranu osobnosti.

Stěžovatelé se s tímto výrokem a jeho odůvodněním neztotožnili a nadále se domáhají určení, že již přestěhování do uvedené lokality bylo diskriminací a segregací z rasových důvodů.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Rozsudek soudu I. stupně postrádá řádné odůvodnění toho, jakému diskriminačnímu a segregačnímu jednání byli stěžovatelé vystaveni, resp. ve vztahu k jaké skupině osob, s ohledem na pojetí „diskriminace“ jako určitého rozdílného přístupu k jednotlivci. Obecné soudy ve svých úvahách zcela pominuly institut nepřímé diskriminace, jehož se stěžovatelé od počátku řízení dovolávali. Ústavní soud proto věc vrátil k dalšímu řízení Vrchnímu soudu v Praze, aniž by jakkoliv předjímal konečný výsledek řízení.

Text nálezu sp. zn. I. ÚS 1891/13 je dostupný PDF zde (191 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu