Stanovisko pléna Ústavního soudu: Advokát nemusí být v řízení před Ústavním soudem povinně zastoupen jiným advokátem

22.10.2015

Ústavní soud, Brno, TZ 96/2015

Plénum Ústavního soudu (soudce zpravodaj Vojtěch Šimíček) přijalo stanovisko, podle kterého je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení před Ústavním soudem advokát, nemusí být podle ustanovení § 30 odst. 1 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, zastoupen jiným advokátem.

Jedním ze zákonných předpokladů pro věcné projednání ústavní stížnosti je, aby byl stěžovatel zastoupen advokátem v rozsahu stanoveném zvláštními předpisy – ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle dřívějšího stanoviska pléna ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.- 1/96 se tato povinnost vztahuje též na stěžovatele – advokáty.

Návrh na vydání tohoto stanoviska, které by překonalo výše zmíněné stanovisko dřívější, předložil plénu II. senát v souvislosti s jím rozhodovanou individuální ústavní stížností. II. senát zastává názor, že v případech, kdy je stěžovatelem advokát, není trvání na povinném advokátním zastoupení účelné.

Stanovisko sp. zn. Pl. ÚS –st.- 1/93 vymezilo dva nosné důvody, pro něž je nutno trvat na povinném advokátním zastoupení i pro advokáty samotné: 1. Zajištění právně kvalifikovaných podání a 2. garance vyššího stupně objektivity. Tyto důvody však již v současné době nelze považovat za přesvědčivé.  Od doby přijetí stanoviska se výrazně změnily okolnosti spjaté s řízením o ústavní stížnosti. Zatímco v 90. letech bylo řízení před Ústavním soudem stále poměrně novým druhem řízení, s nímž neměli advokáti výraznější zkušenosti, v současné době již každý advokát disponuje nebo disponovat může poměrně hojným množstvím informací a praktických pomůcek, které může při podání ústavní stížnosti využít. Za této situace by tedy měl být schopen každý advokát právně kvalifikovaně chránit práva svých klientů před Ústavním soudem a stejně tak je zajisté schopen chránit svá vlastní práva. Argument záruky vyššího stupně objektivity také není v současnosti udržitelný, protože předně smyslem zastoupení advokátem není zaručovat klientovi objektivitu (to je úkolem soudu), nýbrž chránit a prosazovat práva a oprávněné zájmy svého klienta a poslouchat jeho příkazy.

Tím samozřejmě nemá být nikterak popřeno, že eventuální zastoupení jiným advokátem, který má od řešené věci určitý odstup, může být v konkrétním případě smysluplné, a to podle zásady, že „není dobré dělat lékaře a právníka ve vlastní rodině“. Daná otázka je však nastavena tak, zda stát má každého advokáta nutit bezvýjimečně se nechat zastoupit advokátem jiným, a nikoliv, zda není v konkrétním případě smysluplnější nechat se zastoupit, pokud tak ovšem advokát sám uzná.

Právní názor obsažený v tomto stanovisku se použije na ústavní stížnosti podané k Ústavnímu soudu dnem následujícím po dni vyhlášení stanoviska ve Sbírce zákonů.

Ke stanovisku pléna zaujali odlišné stanovisko soudci Jan Filip, Pavel Rychetský a Vladimír Sládeček.

Stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS 42/15-st. včetně disentů je dostupné PDF zde (345 KB, PDF).

Miroslava Sedláčková, tisková mluvčí Ústavního soudu